Téma

Nejvíc milujeme průměr

Historik a nakladatel Jiří Padevět zná naše historická traumata do podrobností, které by slabší povahy budily ze sna. V hodnocení našich národních rysů je rázný.
AddThis
  • AUTOR: Zuzana Válková

Jaký je podle vás největší český historický mindrák? 
Naším zásadním traumatem je podle mě rok 1938. Ne devětatřicátý kvůli okupaci, ani později často diskutovaný osmačtyřicátý, kdy došlo ke komunistickému převratu. Pokud existuje něco jako národní povaha, tak rok 38 ji na dlouhou dobu nevratně poškodil, ne-li rovnou zlomil. Dosud jsme se z toho nevzpamatovali. 

Vyjdu-li z psychologie, traumata a komplexy se většinou nějakým způsobem kompenzují. Jak si je léčíme my? 
Obávám se, že náš kompenzační mechanismus není úplně šťastný. Řekl bych, že jím je to, že za naše problémy vždycky může někdo zvenku, případně zevnitř. Ať už jsou to Němci, Rusové nebo třeba Američani. Kdokoliv, kdo je jiný. Romové, bezdomovci, politici. Dalším pochybným vzorcem chování, jaký jsem moc nepozoroval nikde v zahraničí, je naše tendence paušalizovat – říkat, že všichni Němci, Rusové a tak dál jsou špatní. 

Je těžké přemýšlet, jak bychom se v mezních situacích zachovali. Že bychom mohli selhat.

Měli jsme někdy tendenci chovat se velkopansky? 
Chtěli jsme třeba mít kolonii v Africe. Baťa expandoval po celém světě. Za první republiky tady byla spousta skvělých firem, ale jejich majitelé skončili buď v exilu, ve věznicích gestapa, v koncentračních táborech nebo v komunistických kriminálech. Nemůžeme se divit, že jsme v podstatě bez elit.

Proč svoje slabiny nevyvažujeme trochu jako Francouzi, kteří si namalují gigantický obraz o prohrané bitvě?
Myslím, že velice milujeme průměr. Průměr je klidný, pokojný, nikoho neohrožuje. A přitom je to strašná škoda. Naše země je krásná, lidé šikovní, máme co nabídnout. Ale bohužel tady pořád platí, že když má někdo úspěch, je třeba mu ho osolit. V devadesátých letech jsem věřil, že se to rychle zlepší, ale zatím se to nestalo. Pořád je ideální, když jsme všichni stejní, stejně uvažujeme, oblékáme se. 

Jiří Padevět (1966) 

Ředitel nakladatelství Academia, držitel ceny Magnesia Litera – kniha roku za Průvodce protektorátní Prahou (2014). Jeho kniha s názvem Krvavé finále podrobně mapuje zločiny páchané nacistickými vojáky na civilním obyvatelstvu mezi březnem a květnem roku 1945.

Jak zacházíme s národními hrdiny a padouchy? 
Nenaučili jsme se to. A přitom – co je na příbězích třetího odboje nebo protinacistickém odboji Tří králů komplikovaného? Řekl bych, že většinu lidí vůbec nezajímají. Narušují klid, miloučko. Bohdalovou, Menšíka a tak. 

Každý režim si staví vlastní příběh o dějinách. Jaké období byste si za tím účelem vybral vy? 
Já zůstanu ve 20. století. Vrátím se k oblíbeným Třem králům, českým letcům RAF a příslušníkům Svobodovy armády, kteří přišli ze stalinských lágrů a nebáli se bojovat. Je otázka, jak se jejich osudy vyvíjely po roce 1945. Část letců zůstala v Anglii, část skončila v Jáchymově. Část Svobodových vojáků se dopouštěla násilností během odsunu Němců. Je pro nás obtížné začít přemýšlet o tom, jak bychom se v mezních situacích zachovali sami. Že bychom mohli selhat. Jenže jedině přes to se dá ocenit hrdinství. 

Abychom odlehčili: kde vidíte nejsvětlejší bod našich dějin? 
Pro mě je to rok 1989. On se sice potom zvrhnul v bizarní devadesátá léta, ale fakt, že jsme opustili – byť mezi posledními – sovětský blok, je pro mě to nejpozitivnější, co nás ve 20. století potkalo. Kromě vzniku samostatné ČSR, samozřejmě.

AddThis
0 comments

Téma

Mistři

Když se zeptáte na ulici náhodného Čecha, na co je hrdý, určitě si na něco vzpomene. Jestli nic jiného, tak aspoň zmíní pivko a hezké holky. Jsou ale další super věci, na které můžeme být pyšní. A jsou jiné, na které pyšní jsme, a přitom úplně blbě.

Téma

Mistři průseru

V některých disciplínách jsme mistři, aniž bychom chtěli. A nejspíš na to nebudeme moc pyšní.

Podobné články: Téma

2017 | 6 | Atlas braků

V Jordanově těle vybuchl gejzír vášně

Vybrali jsme intimní scény z oblíbených svazků červené knihovny a ze sci-fi či fantastiky. Nutno říct, že až na sem tam nějaké chapadlo či elfa není rozdíl moc velký. Poznáte ho vlastně jenom z toho, že jsme romantické čtení podbarvili růžově.

2017 | 6 | Atlas braků

Večery byly podaná ruka

I spisovatelka Hana Marie Körnerová, jejíž knihy na některých školách patří do doporučené literatury, v 90. letech vydala knihu v edici Večery pod lampou. Jak k tomu došlo a jak na to autorka seriózní beletrie dnes vzpomíná?

2017 | 6 | Atlas braků

Petr A. Bílek o humusu, ze kterého roste umění

Když jsme profesora Petra A. Bílka poprosili o rozhovor o braku, varoval nás, že je to téma na sérii přednášek. Každou odpověď tedy berte jako návod k samostudiu.
COOKIES
Google+