Reportáž

No no no no no no!

„Kolin-mistr-vejn-kolin-mistr-rou-kolin-mistr-vejn,“ zpívám svojí ženě fonetickou čingliš největší šlágr Culture Beat, zatímco jdeme na No limits! Party, kde mají vystoupit největší hvězdy devadesátých let. Chytila se a pamatuje si to. „A to budou hrát jen tuhle jednu písničku?“ „Jak jednu?!“ odpovídám jí uraženě. Ale vlastně moc nevím, jakou jinou by měli ještě hrát.
AddThis

Když jsem byl malý, rapoval jsem na sebe do zrcadla. Chtěl jsem být jako Ray z 2Unlimited. Měl jsem plakát, kazety a chtěl jsem síťovaný nátělník, co nosil v klipu Let The Beat Control Your Body. A hlavně jsem ho strašně chtěl vidět. Jenže neviděl. Až teď po dvaceti letech. Češi totiž dál frčí na devadesátkách a do pražského Fora Karlín přijede výkvět tehdejšího eurodanceflooru. Včetně 2Unlimited.

ARE YOU READY TO PARTY TONIGHT, PRAHO?

Vlastně jsem o tom, kam jdeme, nikomu neřekl. A když, tak jsem samozřejmě tvrdil, že to je celé recese. Bizárek. A že to je velká nadsázka, víš co. Ale upřímně, těším se jako malý kluk. Splním si tajný sen, o kterém bych se styděl nahlas mluvit. Ačkoliv na druhou stranu mám trochu strach, že to celé musí nutně být fiasko. Když si představím, jak chlapík, kterému táhne na pade, zpívá „no no no no limit!“, je mi za něj trapně.
Jdeme pozdě, všude jsou fronty a česká hvězdička Verona, která celý smrtící program zahajuje, rotuje už třetí přídavek jedné a té samé verze „Náhodou“, tentokrát akusticky.
„Tak to neznám,“ říká moje žena, kterou spíš než tucárny hudebně odkojili Michal Penk a Damiens. Já jo, ale stejně mi to přijde jako peklo. Lidi jsou nicméně jednoznačně nadšení. Dvě paní vedle nás mávají rukama a šlapou si na kabelky, které si prakticky odložily mezi kelímky od piva na zem, aby mohly svobodně řádit.
 

Vracíme se do pubertyVracíme se do puberty

 

Je to taková čistá radost. Obří diskotéka s exotickým karaoke. Černochovi na pódiu stačí říct „Hey hey, Praho!“ a publikum řičí blahem. Přemýšlím, jestli se tohle děje taky někde jinde než v Česku. Takhle rychle neměli lidi na háku ani Radiohead, když hráli na Výstavišti.

Všechno tu jde rychle po sobě. Culture Beat, Twenty4Seven, Haddaway. Kapely jedou víceméně jako přes kopírák. Dají jeden dva hity, proloží je chytlavým coverem, nějakým feelingem a nakonec se všechno zopakuje v ultradlouhém remixu. Je toho málo, ale stačí to. Když Haddaway začne zpívat „What is love?“, už jsem mentálně někde na táborové diskotéce a zvesela si pojuchávám.

Zpívám taky. Je mi fuk, jestli je to trapný, tady si to užiju.

 

Oooo eeeee put your hands up in the air!

„Já tohle poslouchal ještě loni,“ tvrdí mi venku na cigáru chlápek, kterému musí být přes čtyřicet. Koukám nechápavě, tak dodává: „Teď už poslouchám dance, víš, Tomorrowland a tak.“ Pořád nerozumím, jak je možný, že někdo doma poslouchá tohle a nijak nedospěl. Ve čtyřiceti nebo kolik mu je.
Přemýšlím, jak je možný, že se z něj nestal pankáč, skejťák nebo tak něco podobnýho. Když se ale rozhlídnu, je to víceméně jasné. Tohle všechno možná kdysi pankáči a skejťáci byli. Chvíli. Ale teď jsou to maminy a fotříci, kteří se vrací k tomu, co měli rádi v pubertě. A taky co poslouchají rádio. Tam se tohle hraje durch bez ohledu na to, jaký rok je v kalendáři. Jsou tu skoro čtyři tisícovky lidí. Retro frčí. „Taky si připadáš stará?“ „Strašně,“ odpovídá mi žena a dál hypnotizuje pódium, kde křepčí oplácaný milovník Haddaway. Mám pocit, že to možná nevidí tak černě. 

Say woooohoooo!

„Hele, já jsem vlastně rád, že jedeme až ráno,“ říká mi kluk, co je z Uherského Hradiště, a smutně při tom kouká na svoji holku, která se pokouší postavit vysoký popelník, přes který přepadla. Pojedou vlakem po šesté a tady na devadesátkovém mejdanu zůstanou, dokud nezačne jezdit metro. Noční MHD by totiž netrefili a za taxík utrácet nechtějí. Ta holka se 2Unlimited každopádně na nohou nedočká.
Přespolních je tady nakonec podstatně víc, než bych předpokládal. Stačí jen poslouchat okolo a je vám jasno. Skoro to vypadá, že tu buď nikdo z Prahy není, nebo Pražáci nechodí hulit.
​Dokonce i to, co u pár lidí původně vypadalo jako záměrné devadesátkové kostýmy, dostává v tomhle světle úplně jiný rozměr. Je to prostě mejdan roku a na ten se vyplatí jet i z daleka. „Je to naše dětství, vole, že jo!“ řve mi do ucha obrovitý maník v maskáčích a s účesem jako Dr. Alban. Je z Ostravy a za lístek dal dva a půl tisíce, protože jiný už nebyl. Mimochodem nevypadá, že by litoval. Už jen kvůli tomu, že má vstup do V. I. P. zóny a prý viděl Leoše.
 

Ooooo eeeee ruce nahoruOoooo eeeee ruce nahoru


NOOOOO!

Všechno spěje k velkému finále. Na pódiu jsou Limiti, králové eurodanceflooru. Ray vypadá, jako by ho vytáhli z kryokomory jen na tenhle koncert. Je skvělej.
„Le-mi-i-se-i-jé!“ hřmí halou a ta sborově odpovídá: „NOOOO!“ Zpívám taky. Je mi fuk, jestli je to trapný, tady si to užiju. A jen doufám, že zahrajou všechny fláky, který jsem miloval. Nakonec nezahrajou, ale mám pocit, že jsem dostal přesně tu dávku retra, jakou jsem potřeboval.
„Limiti“ by utáhli narozdíl od zbytku line-upu klidně hodinku hraní. Dokonce se obejdou bez coververzí cizích písniček. Stejně ale končí bez milosti s úderem dvanácté. Kvůli metru a těm, co ho chtějí stihnout. Pro ostatní ovšem zábava nekončí a začíná dojížděcí diskotéka. Bude trvat do pěti. Taky kvůli metru. A vlakům. Původně se mělo hrát jen do čtyř, ale organizátor povolil pod tlakem mimopražských, kteří si nedokázali představit, co by dělali ve čtyři ráno v Karlíně.
 

A za rok zase!A za rok zase!


„Něco na závěr“

Diskoška sice frčí, ale ta zběsile nadšená nálada, která tu panovala ještě před necelou hodinou, postupně vadne. Kolem jedné navíc půlka osazenstva mizí a zůstávají už vážně jen ti, co čekají na vlak. Někdo ze setrvačnosti tančí, někdo sedí na schodech nebo na podlaze. Mezi zombíky bloumá kluk s dredy z Chomutova a žebrá o cigára. Kamarádi mu ujeli do Friends, což je gay bar, a tam za nima fakt nepojede. Je mi ho líto, ale domů si ho brát nebudu. Tak mu aspoň poradím, jak se odsud v tuhle hodinu dostane na nádraží.

Už se ani moc nepije, takže v podstatě moc nevadí, že v celém baráku došla kola a k pití mají jen vodku s džusem. To už je na mě retro velké až moc. Když odcházíme, tak ještě potkáme toho kluka z Hradiště. V mezičasech přesunul svoji spící holku z venku do tepla mezi kelímky. Říká, že tu takhle prospala celé 2Unlimited. Ale on si to skvěle užil a příští rok pojede zase.
Příští rok totiž bude další devadesátková párty. Už je na ni prodáno pět set lístků. A to se ani neví, kdo bude hrát. Možná zubař Dj Bobo. Ale ten prý byl v listopadu v Brně a nikdo na něj nepřišel. Nebo Scooter. To by byl taky takovej hezkej bizárek.

AddThis
0 comments

Čumenda

Kalendář pro osamělé lidi

Bart Nijstad se živí jako ilustrátor. Maluje dost často doma sám. Když zjistil, že mu z toho hrabe, začal kreslit ty nejdivnější věci, co mu prolítly škeblí. Každý den dá na svou stránku jednu kresbu a tvoří tak něco jako kalendář pro ty, kdo jsou sami. Najděte si na Facebooku stránku Alone at home a uvidíte.

Zoom

Hitler žral Mickey Mouse

Možná někdy litujete, že nejste geniální, mocní, nebo aspoň slavní. Nelitujte. Většina světových velikánů byla něčím švihlá, a to pořádně.

Podobné články: Reportáž

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.
COOKIES
Google+