Téma

Jednu pěstí

Anna Kopecká a Jakub Felcman jsou z Prahy. V Ostravě sedmým rokem pořádají filmový festival Ostrava Kamera Oko.
AddThis

Jsou Ostraváci jiní? 
Anna: Jsou. Ostrava vznikla a žije díky průmyslu, uhlí a železu. Lidé do ní přicházeli za prací, stěhovali se do ní i z ní a málokdo v ní má opravdu dlouhodobé kořeny. Další věc je, že na Ostravu se vždycky tak trochu kašlalo. Než sem začalo jezdit Pendolino, byla cesta do Ostravy jako cesta na východní frontu. Místní žijí v povědomí, že když něco chtějí udělat, musí se postarat sami. 
Jakub: Jiní nejsou jen Ostraváci. Jiná je samotná Ostrava. Když jdu Prahou, dokážu v ní najít kus každého města v republice, kromě ní. Kde se vám stane, že cestou z hlavního nádraží do centra jedete tramvají kolem těžní věže? Ostrava vám hned po příjezdu dá vizuálně jednu pěstí. 

Hrát tu divadlo je jako kopat za baník

Na co bych se měl připravit při první návštěvě? 
Anna:
Asi na to, že spousta stereo­typů o Ostravě je mylná. S čím má Čech Ostravu spojenou? Že jsou tam doly a železárny, všude je smog, lidi tam chodí v montérkách v šest do práce, sedřou se tak, že zvládnou jen ve čtyři sednout do hospody a pak jít spát. Prostě Mordor. Jenže je to trochu jinak. Jednak Ostrava leží v podstatě v Beskydech. Dvacet minut a člověk se prochází po horách. Což je důvod, proč je město o víkendech poloprázdné. Taky tam vyrůstá generace, která nemá s hornictvím a železem nic společného, kromě povolání dědečka. 
Jakub: Na Ostravě je hrozně znát, že je to město budované megalomany. Začal Salomon Rothschild, pak Němci, po válce tu byla výkladní skříň socialistického průmyslu a dnes v tom pokračuje majitel Vítkovic Jan Světlík. Vlastně všechno, co člověk na první pohled vnímá, vznikalo a vzniká podle velkolepých plánů. Tím nechci říct, že by ty plány byly špatné. Třeba sídliště Poruba je městská čtvrť vzniklá na rýsovacím prkně, ale když jsme se o ní bavili s Davidem Vávrou, vysvětloval nám, jak dobře funguje architektonicky a urbanisticky. Nebydlí se v ní špatně  a Hlavní třída vypadá jako Champs‑Élysées. 
Anna: Stejně jako se plánovaly továrny a čtvrti, tak se plánovala i kultura. Vezměte si jen divadlo. Je tu Národní se dvěma scénami, divadlo Petra Bezruče, festival loutkového divadla a několik malých alternativních scén, které i za socialismu skutečně hrály alternativní divadlo. Dodnes tu divadelní scéna má úroveň. Jít hrát divadlo do Ostravy je jako jít hrát fotbal do Baníku. 

V Praze jsou z nich pak  zaměnitelní hipsteři

OKO

Ostrava Kamera Oko je mezinárodní filmový festival zaměřený na kameru a kameramany.

Vy jste z Prahy a v Ostravě pořádáte filmový festival. Jak se liší Ostrava a Praha ve vašem oboru? 
Jakub:
 Ostravská kultura je extrémní. Ve všem. Na jednu stranu jsou tu „mistři šoubyznysu“, kteří dokážou vyrobit hvězdu jako Ewa Farna, jejich cílem je naplněný desetitisícový stadion a za tím tvrdě jdou. Na druhé straně jsou tu lidi, kteří jdou v umění na dřeň, protože ho cítí jako naléhavou nutnost, protože jim nic jiného nezbývá. V Praze, když člověk trochu chce, tak skrz různé granty dokáže docela úspěšně imitovat tvůrčí činnost, aniž by něco pořádného vytvořil. V Ostravě musí umělec nejdřív počítat s tím, že ho manželka – nebo manžel – zmlátí, protože kvůli umění nebudou mít děti co k jídlu. Vsází všechno. V těch dílech je to pak poznat. 
Anna: Když Ostrava prohrála kandidaturu na Evropské město kultury, tak všichni zklamaně seděli v klubu Stará aréna. Pak přišel Nohavica s heligonkou a povídá: „Co se divíte, Ostrava nikdy nic nevyhrála. Tady se umění vždycky dělalo proto, že to už lidi nemohli vydržet.“ Nevyznělo to ale jako projev poraženectví a beznaděje, ale ve smyslu: Co bysme si stěžovali, jestli se tady něco má dít, tak se to tady dít bude.  
Jakub: Jan Balabán tvrdil, že ostravská kultura je vyvzdorovaná. Mě například fascinuje, že ostravská kultura vzniká v prostředí, kde je na jedné straně umělec, na druhé straně naprosto nepoučený konzument a mezi nimi nikdo. Žádný kurátor, manažer nebo zprostředkovatel. To se může projevovat několika způsoby. Jeden je totální nezájem, což hezky ukázal umělecký projekt Turbo Diesel. Ten spočíval v tom, že do auta namontovali co nejsilnější audiosystém a projížděli s řvoucí hudbou centrem ve snaze vzbudit jakoukoliv reakci. Marně. Jiří Surůvka na to šel jinak a zkoušel reakce budit tím, že uprostřed nákupního centra rozbalil se svými studenty stánek a prodával v něm Mein Kampf. Hodiny kolem něj lidi chodili, listovali knihami, divili se pro sebe, že je to možný, ale nikdo ho nevykázal. Dělat v Ostravě umění znamená z devadesáti procent narážet na nezájem. Což nelze lidem vyčítat, sami jsou udření. Ale těch zbylých deset procent lidí, kteří si umění sami pro sebe objeví, jinde nenajdete. Třeba festival moderní vážné hudby, který pořádá Petr Kotík. V Praze by to byla okrajová akce pro pár fajnšmekrů a pár snobů, která zapadne za desítkami vděčnějších akcí. V Ostravě je to unikát, který lidi znají a jsou na něj pyšní. 

Slovnik

  • ajnfach – jednoduše
  • bajoko – zkusmo
  • drauf – vpřed
  • dřystat – žvanit
  • fajny – dobrý
  • funcok – hexnšus
  • gryfny – hezký
  • hlista – žížala
  • chvistek – malý člověk
  • joch – 
  • kajco – ledacos 
  • kocur – kocovina 
  • rolmops – zavináč
  • ščur – potkan
  • šmates – spropitné
  • uvaleny – praštěný
  • vpysk – spousta
  • vydavek – drobné

Teď v tom mám trochu zmatek. Je Ostrava umění zaslíbená, nebo je to tam každému jedno? 
Jakub:
Právě že obojí zároveň. Ostrava je město paradoxu. Celá severní Morava má jednu z nejvyšších nezaměstnaností v republice a spousta schopných lidí z Ostravy odchází pryč. Jenže pořád se tam udržuje skupina umělců, za kterými tam stojí za to jezdit. Jaromír Nohavica, Jiří Surůvka, Petr Hruška, Petr Lysáček, Ivan Motýl, Marta Pilařová. To jsou lidi, ve kterých pořád trochu cítím odkaz Petra Bezruče. Barda, který si vzal Ostravu za vlastní, dokázal ji v básních reflektovat a dokázal ji povýšit na symbol lidského údělu. Tvůrci, kteří odsud odejdou, někdy přetržení té paradoxní energie „nepřežijí“. Vystudují na Ostravské univerzitě a jsou tam za hvězdy. Pak se vydají do Prahy a jsou z nich najednou naprosto zaměnitelní hipsteři. 
Anna: V Ostravě je taky unikátní, že ty lidi normálně potká člověk v hospodě. Támhle stojí režisér z Národního divadla, pije pivo s ředitelem divadla Aréna. O kus dál se místní galerista baví s básníkem Hruškou a půlkou skupiny Buty. Vedle nich se hrajou automaty, támhle hledá opilý chlap v rohu hospody dveře a další kluk volá na policii, aby ho přijeli odvézt domů, že na něj před hospodou čeká parta chlapů a chtějí ho zmlátit.

AddThis
0 comments

Téma

Banik, čičo

Zbytek republiky o Ostravě vždycky věděl houby. Namísto navýsost zajímavého města jsme si ji představovali jako uhelnou sloj. Přitom je všechno jinak.

Téma

Surový materiál

Petr Kiška pracuje pro kulturní centrum Cooltour, které do Ostravy přiváží současné umění a umělce z celého světa a zároveň funguje jako komunitní centrum podporující projekty aktivních Ostraváků.

Podobné články: Téma

2017 | 6 | Atlas braků

V Jordanově těle vybuchl gejzír vášně

Vybrali jsme intimní scény z oblíbených svazků červené knihovny a ze sci-fi či fantastiky. Nutno říct, že až na sem tam nějaké chapadlo či elfa není rozdíl moc velký. Poznáte ho vlastně jenom z toho, že jsme romantické čtení podbarvili růžově.

2017 | 6 | Atlas braků

Večery byly podaná ruka

I spisovatelka Hana Marie Körnerová, jejíž knihy na některých školách patří do doporučené literatury, v 90. letech vydala knihu v edici Večery pod lampou. Jak k tomu došlo a jak na to autorka seriózní beletrie dnes vzpomíná?

2017 | 6 | Atlas braků

Petr A. Bílek o humusu, ze kterého roste umění

Když jsme profesora Petra A. Bílka poprosili o rozhovor o braku, varoval nás, že je to téma na sérii přednášek. Každou odpověď tedy berte jako návod k samostudiu.
COOKIES
Google+