Pokec

Máme právo znát podvodníky, co nás okrádají

Janek Rubeš je internetový reportér, který svými dokumenty cíleně tepe do nešvarů hlavního města. Série reportáží Praha vs. prachy, která se zaměřuje na partičku podvodných taxikářů v centru metropole, má na internetové televizi Stream.cz statisíce zhlédnutí a někdejšího recesistu si dnes nedovolí ignorovat ani primátoři.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

janEK RUBEŠ

Narodil se v prosinci 1987, studoval na  Filmové akademii Miroslava Ondříčka a Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Je autorem několika úspěšných internetových projektů, například noisebrothers, Jak na to, Život v luxusu či Praha versus prachy. 

Abych se seznámil s kořeny vaší kariéry, sjížděl jsem cestou na telefonu videa vašeho prvního projektu Noise Brothers…
Hele, koukám vám do papíru a máte to špatně napsané. Píše se to „noisebrothers“, všechno dohromady a s malými písmeny. To je asi jediná věc, na které jsem si v životě zakládal. 

Moc se omlouvám. Chtěl jsem se zeptat, jestli máte ty švihlé noisebrothers ještě pořád rád?
Jasně že jo. Vznikali v době, kdy jsme si dělali doslova, co jsme chtěli. Neexistovaly sociální sítě, videa jsme šířili internetovým bombingem a po ICQ, lidi nás brali napůl vážně a napůl ne. Teď, když mě vážně berou, si musím dávat pozor na to, co říkám a co natočím. Paradoxní je, že noisebrothers vznikli jako čistě komerční projekt, nazvaný podle hlasitého reproduktoru telefonu Nokia. Až po čase jsme se z toho odstřihli a začali dělat blbiny.

Některé díly jsou dodnes zlaté. Třeba ten s falešnými reportéry MTV na akci Muž roku je doslova surreálný zážitek…
To ještě nevíte, že původní záměr byl prodávat našim celebritám na záchodě lízací žáby, což je prý velmi trendy droga na Ibize. Sestra mi to ale rozmluvila, že by to bylo moc vyhrocené. 

První film, co jsem od vás zaznamenal, bylo Město podvodů. Reakce na dokument National Geographic, který odhaloval temná zákoutí Prahy. Proč jste se posunul od srandiček k investigativní reportáži?
Já se pořád snažím, aby moje reportáže byly tak trochu srandičky. Když mám možnost situaci shodit a vysmát se jí, tak toho využiju. Je fajn, že právě téma taxikáři mi takových příležitostí dává dost. Třeba zrovna včera – natáčíme na Staromáku, v tom ke mně přijde taxikář, dá mi pěstí a zlije mě od hlavy k patě poděbradkakolou. Neříkej mi, že se tomu někdo od srdce nezasměje… 

NEVĚŘÍM, ŽE SE BAVÍME O NEŘEŠITELNÝCH PROBLÉMECH. 

Minimálně to ocení ti stíhaní taxikáři. Povězte mi jednu věc: nemyslíte si, že je trochu nefér zaměřovat se jen na negativní jevy ve městě? To, co natáčíte, je sice síla, ale leckdo může namítnout, že takhle prostě velká města fungují. Neříkám, že nejsou výjimky, ale to samé byste natočil v Londýně nebo v Paříži. V Bombaji byste přišel domů bez kamery a bez kalhot.
Řeknu vám na to několik věcí. Zaprvé, Conor Woodman v té původní reportáži opravdu šel záměrně po kontroverzních tématech, která asi najdete ve většině velkých měst. To ale neznamená, že bychom je měli jen tak tolerovat. To, že vás okrade taxikář, natáhnou vás ve směnárně a v hospodě dostanete pěstí, prostě není v pořádku. Zadruhé, já jsem natočil Město podvodů proto, že mě strašně naštvala reakce tehdejšího pražského magistrátu. Oni měli otevřeně říct: „Děkujeme, že jste nás upozornili na problémy. My o nich víme, bojujeme proti nim, ale nezapomínejme, že podvodníci jsou stále v menšině a Praha je krásné město.“ Já bych v tom případě zatleskal a neměl bych o čem točit. Jenže namísto toho úředník nejenže začne vyhrožovat National Geographicu žalobou, ale dokonce po nich požaduje, aby natočili novou reportáž, která to „uvede na pravou míru“. Tak jsem vzal kameru a tu „novou“ reportáž  natočil. Zjistil jsem, že Woodman měl naprostou pravdu. 

2015-09-Superzeny-Pokec_Mame_pravo_znat_podvodniky_kteri_nas_okradaji-2A

Pořád ale platí moje námitka, že se někomu nemusí zdát fér zaměřit se výhradně na negativní jevy ve městě a vytvořit mu tím špatnou pověst…
OK, tak si vezměme třeba ty taxikáře, u kterých jsem potom zůstal. Nikdy jsem netvrdil, že všichni taxikáři jsou špatní. Ta parta, o které točíme, má pár členů, ale bohužel obsadila nejexponovanější místo v našem hlavním městě a po setmění se k ní přidávají další dravci z okolí. Zkuste si v noci sehnat normálního taxíka od Roxy nebo od Karlových lázní. Nemáte šanci ani jako Čech. Cizinec je úplně bezmocný. Takže ono sice jde o pár aut, ale i těch pár aut dokáže každý den otrávit dovolenou stovkám lidí. Dokud se s nimi něco neudělá, tak Praze budou dělat špatnou pověst. Jasně, Praha nejsou jen taxikáři a taxikáři nejsou největší problém Prahy. To, že jsem pohled na problémy v Praze takhle maximálně zúžil, je záměr. Díky němu je totiž krásně vidět absurdní neschopnost vyřešit byť takhle malichernou záležitost. 

Jaké řešení byste navrhoval vy?
Když to není schopna vyřešit městská policie, což by měla, tak bych na štafl té partičky postavil magistrátního zaměstnance s tabletem. Ten by každému turistovi dopředu spočítal cenu jízdy, případně mu objednal normální taxík přes dispečink. Okamžité a rychlé řešení, bez nutnosti svolávání konferencí a zakládání pracovních skupin, které nás mimochodem musejí stát šílené peníze. Kolik by stála hosteska? Stovku na hodinu a další stovku její ochranka. Bez té bych ji tam asi nepustil. Já už bez ní na natáčení taky nechodím. 

Napadlo vás někdy, jak se na vás dívají ti taxikáři? Myslíte, že si uvědomují, že dělají něco špatného?
Naopak. Jsem přesvědčený, že oni okrádání zákazníků berou jako naprosto normální součást své profese. Já jsem pro ně rozmazlený spratek, který jim kazí už tak těžké živobytí. 

Asi to tak fakt vidí… Oni jsou vlastně takový poslední relikt doby Kamarádů do deště, ve které společně s veksláky vládli Praze, co?
Víte, co by bylo super? Udělat z nich živý exponát Muzea komunismu. V rámci exkurze by návštěvníci chodili na Staromák a nechávali se okrást od autentických normalizačních taxikářů. 

Jak se cítíte, když vám tihle kamarádi do deště otevřeně vyhrožují konexemi na „vyšších místech“? Budete svoje reportáže mířit i na ta vyšší místa?
Čím výš se dívám, tím lépe se nešvary maskují. Občas se někdo nabídne, že mi dodá „informace zevnitř“, ale chce za to spoustu peněz a bůhví, co by z toho bylo. Taky se nechci dostat do situace, kdy se budu na videu přebíjet s úředníkem v právnické hantýrce. Jednak by to byla nuda a pravděpodobně bych vždycky prohrál. V tomhle na mě mají dost let náskok. Já mám ale zase náskok v tvorbě internetových dokumentů. Oni mě nikdy nepředeženou ve schopnosti natočit materiál a do hodiny ho dostat mezi diváky. 

Nemáte pocit, že by vám trochu té právnické hantýrky umožnilo posunout dokumenty o krok dál? Nechybí vám jako internetovému žurnalistovi zázemí velké redakce s právníky, rešeršéry…?
Já tohle všechno k dispozici mám. Ve Streamu se mnou sedí skvělí dramaturgové, Jakub Klingohr, Martin Krušina nebo třeba reportér Honza Tuna, mám za sebou celé právní oddělení Seznamu. Chci ale své dokumenty záměrně držet v jednoduché rovině, srozumitelné pro každého: „Člověk tu stojí 25 let na zákazu zastavení, proč ho neodtáhnete, jako byste to udělali mně?“ „Protože on vedle toho auta stojí.“ „Tak mu dejte pokutu.“ „Když mu dáme pokutu, on ji odvede do správního řízení.“ A na to já už můžu říct: „OK, takže já dám do svého pořadu, že se pokuty městské policii nemusejí platit, protože je jednoduché je odvést do správního řízení.“ Na to úředník vyskočí a zděšeně zvolá: „Tak vy chcete navádět lidi, aby neplatili pokuty?“ A já říkám, že ano. Pokud tu existuje díra, díky které je tahle parta zlodějíčků nepostižitelná, tak ji pojďme zneužívat. Protože pak se asi někdo bude muset chytnout za nos a tu díru ucpat. Nevěřím, že se tu bavíme o neřešitelných problémech. Kdyby byla vůle, tak by se celá záležitost dala vyřešit jednoduše a rychle. Kdo tvrdí opak, tak kecá. 

Jak vlastně funguje internetová žurnalistika? Máte etické kodexy, redakční rady, autorizace?
Dvakrát za rok máme velkou celodenní poradu, na které se určuje téma celých sérií. Každý týden je menší porada, kde se řeší aktuální záležitosti s natáčením. Hlavní důvod, proč ve Streamu jsem, je, že mi tahle internetová televize poskytuje extrémní volnost a důvěru. Vezměte si, že Prahu vs. prachy jsme točili celý rok. Na poradě se mě vždycky šéfproducent Lukáš Záhoř zeptal: „Janku, už něco máš?“ A já na to: „Ještě ne.“ Další týden ta samá otázka a odpověď. Procházelo mi to celý rok, po kterém jsem ho posadil před televizor, pustil mu dvě hodiny hrubě sestříhaného mate-riálu a on řekl: „Jo, dobrý.“

A co ty autorizace a povolení ke zveřejnění obličejů?
Autorizace neděláme, to by nebylo reálné, protože denně na Streamu probíhá patnáct premiér. Všechny materiály ale posuzuje šéfdramaturg a editor, kteří mají poslední slovo v tom, jestli něco odvysílat, či ne. Já na jejich názory dám, ale postavil jsem si hlavu právě v otázce zveřejňování obličejů. Když jsem viděl Šmejdy Silvy Dymákové, tak mi připadalo naprosto absurdní, že mají rozmazané obličeje. Zařekl jsem se, že to dělat nebudu, i když mi všichni tvrdili, že je to kvůli ochraně osobnosti povinnost. Já trvám na tom, že máme právo znát podvodníky, kteří nás okrádají, a nakonec jsem našel právníka, který mi ten názor posvětil. Nějakou chvíli jsem ale rozmazával SPZky. Protože ty chudáci auta za svoje řidiče nemůžou.

Dostáváte reakce od taxikářů, městských policistů nebo úředníků, kteří to vidí stejně jako vy?
Je to tak půl na půl. Jedni mi píšou: „Hele, super, že se do toho konečně někdo pustil!“ Další mi vyčítají, že zbytečně prudím a že „neukážu ty poctivý“. 

A proč neukážete ty poctivý?
Od počátku neustále opakuji, že věřím, že devětadevadesát procent taxikářů jsou slušní lidé. Mám je ale točit? To je, jako bych dělal reportáž o povodních a někdo po mně chtěl, abych v rámci vyváženosti natočil i vedlejší vesnici, kde žádná voda není. Navíc já všem taxikářům nabízím, ať si se mnou o své práci popovídají. Ve své tvorbě mám obrovskou volnost a klidně bych tam svědectví z opačné strany zařadil. Jenže sednout si před kameru se nikomu nechce. 

Prozraďte mi nějakou exkluzivní informaci, která se na kameru nedostala…
Jednou mě jeden taxikář zatáhnul na kafe a hučel do mě, jak se mi podařilo udělat ze všech taxikářů grázly. Že když teď balí holku a řekne jí, že je taxikář, tak ho má automaticky za zloděje. Já mu to chtěl uvést do perspektivy, tak mu povídám: „No, to je hrozný, jak my Češi každého hned házíme do jednoho pytle. Vemte si, jak se musí cítit takoví Romové.“ On se na mě podívá a nechápavě odvětí: „To je přece něco jinýho, žádnej slušnej cikán neexistuje.“

AddThis
0 comments

Čumenda

Hrdinové z Kalevaly

Kalevala je finský národní epos, poskládaný z dávných zpěvů v první půlce 19. století. Má skoro 23 000 veršů a je hlavně o mytických velikánech. Fotograf Juuso Westerlund se nechtěl smířit s tím, že by měl hrdiny hledat jenom v legendách. Vydal se do oblasti Kainuu, o které Kalevala vypráví, a našel tam ty dnešní.

Reportáž

Češi jsou mistři světa. V korejském popu.

Národní dům je taková ta krásná budova nad kostelem na pražském náměstí Míru. Postavili si ho čeští vlastenci, aby měli kde tančit českou besedu a vyprávět si o Horymírovi. Hudba by tu byla – když nám ve třetím patře rozhihňaná slečna vydává vstupenky, slyšíme melodii. V textu ale Horymíra hledáme marně. Když vlezeme do sálu, zpívá dívčina na pódiu v korejštině.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+