Reportáž

Drátem do hlavy

Nezdá se to, ale v mnoha ohledech víme víc o hvězdách vzdálených miliardy světelných let než o tom, co se nám děje mezi ušima. Naštěstí zkoumání mozku dostává v posledních letech grády a Češi k tomu valným dílem přispívají. Jestli se chcete ocitnout v centru světového výzkumu mozku, stačí zajet kus za Prahu.
AddThis

Znááá jen pár fíglů, jak se valí holkám šrouby do hlavy. Vím, že bych měl relaxovat a navozovat si pocity klidu, ale zaboha nemůžu z hlavy vyhnat Kollerovu odrhovačku. Asi proto, že jsem to momentálně já, komu valí šrouby do hlavy. Teda, ne šrouby, ale elektrody, a ne do hlavy, ale na hlavu. Jsem totiž právě v laboratoři Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Za sebou mám vstupní pohovor, kterým jsem prošel jako člověk bez depresí a duševních strázní. Teď mě čeká praktická část.

Natáčení přímého přenosu z mého mozku

Za to, že tu sedím v modifikované koupací čepici a z hlavy mi vedou dráty, může náhoda. Na Facebooku jsem zahlédl inzerát, že se hledají dobrovolníci ochotní podstoupit vyšetření na EEG v rámci projektu výzkumu emocí. Jelikož o své emoce pravidelně pečuji a nemusím se za ně stydět, hrdě jsem se přihlásil, byl vybrán a paní doktorka mi dokonce dovolila s sebou vzít kolegu fotografa. Ten ovšem vyšetření odmítl, protože by se mu pod čepici nesměstnala jeho bujná kštice. Jestli jste nedávno četli rozhovor v Čili věnovaném duševním chorobám, víte, že Národní ústav duševního zdraví v Klecanech je chlouba české vědy, že ho vede Cyril Höschl a že ve svém oboru patří ke světové špičce. To ale zdaleka nevystihuje, jak pozoruhodná tahle instituce je. Než se přestěhovala do futuristického skleněného baráku uprostřed polí za Prahou, říkalo se jí Výzkumný ústav psychiatrický (později ji přejmenovali na Psychiatrické centrum Praha) a sídlila v pavilonech 19 a 23 v Bohnicích. 

2016_01-Narod_v_akci-Reportaz-Dratem_do_hlavy-4A

V prostředí zaprděného normalizačního zdravotnictví se tu navzdory všemu provozovala věda na světové úrovni. Vzešly odsud kapacity, které dodnes určují směr světové psychiatrie a kromě lékařů tu působili matematici, umělci, muzikanti a další spousta zdánlivě nesouvisejících profesí. Nad tím vším bděl duchovní otec ústavu, profesor Lubomír Hanzlíček, který hovořil a četl šestnácti jazyky a nadto v hlavě nosil neomylnou databanku, protože si všechno pamatoval. Nad jeho čtrnáctidílnou Psychiatrickou encyklopedií žasnou psychiatři z celého světa dodnes. Jeho odkaz rezonuje institucí pořád, takže se tu necítíte jako ve špitále. Doslova každý člověk, kterého jsem tu potkal, projevoval zvláštní, mile poťouchlý smysl pro humor. Asi je to podmínka pro přijetí do ústavu, kde pořádají výlety do hlubin lidského mozku. 

Dokonce ani netušíme, proč potřebuje mozek spát…

Jak na nic nemyslet

„Snažte se teď co nejvíce uvolnit a pokud možno na nic nemyslete,“ dává mi nesplnitelné pokyny paní laborantka, když mi konečně přestane injekční stříkačkou ládovat vodivý roztok pod koupací čepici. No jo, jenže zkuste si schválně na nic nemyslet, když vám někdo řekne, abyste na nic nemysleli. Možná si myslíte, že na nic nemyslet není nic nemyslitelného, ale ani si nepomyslíte a budete myslet minimálně na to, že nemáte na nic myslet. Přibližně tohle se mi cyklí v hlavě, když se zkouším pohodlně usadit do křesla a ignorovat elektrody zakousnuté pod ušními boltci. Co že jsem to uváděl do dotazníku jako příklad místa, kde se cítím nejvíc v pohodě? Jasně – na chatě u krbu. Snažím se pravidelně dýchat a navodit si představu, jak sedím v dřevěném domečku, kolem jen les a dole u rybníka pořádají žáby swingers party. „Až budete mít pocit, že jste na stupnici relaxace od jedné do desíti někde na šestce, tak mi řekněte,“ ozývá se hlas od stolu. Ještě chvíli relaxuji a pak něco zahučím. Od té chvíle mi začne počítač snímat, co se mi děje v hlavě. 

Energie psí

Mozek sám o sobě je fascinující orgán. Je s námi stále, ale víme o něm pořád hodně málo. Nevíme například, jak ukládá a vyhledává informace, jak přesně funguje smyslové vnímání a jeho zpracování do formy prožitků a zkušeností. Nevíme ani, do jaké míry ovlivňuje naši osobnost, jestli v něm sídlí naše vědomí nebo co to vědomí vůbec je. Dokonce ani netušíme, proč potřebuje mozek spát a proč během spánku, místo aby odpočíval, produkuje divné sny. Není to ovšem tak, že bychom o něm nevěděli vůbec nic, protože se v něm šťouráme už hodně dlouho. Třeba ta čepice s dráty, co mám na hlavě, je už skoro sto let starý vynález. Vymyslel ji německý psychiatr Hans Berger, který toužil nalézt bájnou energii „psí“ přenášející telepatii. Jelikož na to šel vědecky, samozřejmě zjistil, že telepati jsou podvodníci a žádná energie psí neexistuje. Jako vedlejší produkt výzkumů mu ale zbyl přístroj s krásným jménem elektroencefalograf neboli EEG. Právě ten mi zatlačuje své elektrody do lebky. 

2016_01-Narod_v_akci-Reportaz-Dratem_do_hlavy-2A

Na tripu s kindErvajíčkem

Jak pokračuji jednotlivými fázemi testu, nemůžu se občas ubránit zvědavosti, co se právě na obrazovce skeneru objevuje. Některé úkoly jsou totiž naprosto bizarní. „Teď vám dám na uši sluchátka a budete poslouchat deset minut takové pípání,“ oznamuje mi paní laborantka a nemilosrdně mi sluchátky zarazí elektrody ještě hlouběji do boltců. „Nemusíte na nic myslet, jen se dívejte na video, které vám pustím,“ dodává a odkráčí zpátky za řídicí pult. Ve sluchátkách se opravdu vzápětí začne ozývat v nepravidelných intervalech pípavý zvuk. Stejný tón, jen pokaždé o různé hlasitosti. 

Někdy zařve párkrát za sebou, až mi zabzučí ušní bubínky, pak zase chvíli pípá potichu, občas skáče hlasitost nahoru a dolů. Aby toho nebylo málo, video, které k tomuto soundtracku sleduji, je něco jako přímý přenos ze života infantilního fetišisty. Desetiminutový záběr z vlastního pohledu na rozbalování kindervajíček. Vím, že nemám na nic myslet, ale jak se ubránit úvahám, jestli zrovna tohle téma nějak hlouběji proniká do hlubin mozku a který zvrácený génius ho pro Ústav natočil? „To není naše video, to jsme našli na YouTube,“ krčí rameny laborantka, když mi sejme sluchátka. Později doma se přesvědčuji, že nekecá. Jestli se chcete mrknout, zadejte si do YouTube slova „unboxing kinder eggs“. Mimochodem – tahle videa mají milióny zhlédnutí – o důvod víc začít se pořádně zabývat tím, co se děje v lidské hlavě. 

Proč to já a se mnou další desítky dobrovolníků podstupujeme? Zjednodušeně řečeno, výzkumníci chtějí zjistit, co se děje v mozku zdravého člověka a jak se to liší od procesů v mozku pacienta trpícího duševní chorobou. Vědci z Národního ústavu duševního zdraví na to jdou přes emoce. Proto se v první části musím uvést do klidu, pak mi zdefragmentují vědomí pípáním a filmem o kindervajíčkovém maniakovi a následně mě požádají, abych deset minut myslel na něco hodně smutného. Což je zajímavá zkušenost. Většinou se totiž člověk snaží nepříjemné vzpomínky vytěsnit. Intenzivně si je deset minut vyšťourávat z mozkových závitů není nic moc. Můžu se snad jen utěšovat, že jiní dobrovolníci na tom jsou i hůř. Když si po skončení mého sezení povídám s doktorem Brunovským, který výzkum vede, zabředneme do diskuse o zkoumání mozku za pomoci halucinogenů. Nenechte se mýlit. Jejich terapeutické účinky u nevyléčitelně nemocných pacientů, u lidí trpících depresemi a posttraumatickými stavy jsou v popředí současného výzkumu. 

Ketaminem na depku

Češi jsou v tomhle oboru světová špička a ani o dobrovolníky nemají prý nouzi. Z popisu některých experimentů jde ale trochu hrůza. Dát si někde v lese pár hub a smát se veverkám je jedna věc, ležet potmě v temném tunelu magnetorezonančního skeneru natripovaný čistým psilocybinem je věc druhá. Jenže právě díky takovým prožitkům mohou vědci nahlédnout hodně hluboko do lidského vědomí a výzkum přináší výsledky. „Až fascinující výsledky máme například s ketaminem,“ vypráví doktor Brunovský. „Ten se standardně používá jako anestetikum, takže nebyl nikdy zakázán a máme s ním díky tomu největší zkušenosti. Za normální koncentrace dokáže pacienta okamžitě uvést do narkózy, aniž by mu narušil dýchací reflex. Během používání se ale zjistilo, že při desetinásobném zředění ketamin působí jako halucinogen. Na rozdíl od LSD nebo psilocybinu se dá přesně dávkovat a velmi dobře účinkuje například při léčbě depresí. U pacientů s těžkou chorobou, kteří nereagovali na žádný druh léčby, došlo po jeho aplikaci k odeznění depresí v řádech minut a bez příznaků vydrželi i několik týdnů! Pamatuji si, že jsme léčbu aplikovali umělci, který kvůli těžkým depresím dvanáct let nemohl tvořit. Po jedné injekci začal opět malovat.“ Jasně. Ale jsem rád, že můj experiment zahrnoval jen tu koupací čepici.

2016_01-Narod_v_akci-Reportaz-Dratem_do_hlavy-3A

Na hraně sci‑fi

Nechtěl bych budit dojem, že mozkovědci jsou lidé, co si libují v zadrátovaných čepicích, divných videích a halucinogenech. Naopak. Jejich obor se pohybuje na hranicích sci‑fi. Třeba právě v Národním ústavu duševního zdraví mají velké úspěchy s metodou zvanou repetitivní transkraniální magnetická stimulace, která stimuluje části pacientova mozku krátkými pulsy supersilného magnetického pole. Zdejším profíkům se podařilo dokonce dosáhnout toho, že ji hradí zdravotní pojišťovny jako alternativní léčbu nezvladatelných depresí. Jejich kolegové v zahraničí zase chtějí vyvinout přístroj, který bude v přijímacím módu přesně diagnostikovat procesy probíhající v mozku a po přepnutí do módu vysílacího bude vybraná centra stimulovat a léčit tím duševní poruchy. A Paul Allen, jeden ze zakladatelů Microsoftu, investuje desítky miliónů (mimo jiné) do vytvoření trojrozměrného modelu mozku a všech jeho neuronových propojení. 

„Teď je tedy ta správná chvíle být mozkovědcem, ne?“ napadá mě, když si na obrazovce počítače prohlížím animovaný 3D model svého smutku. Krčí se na části čelního laloku, na rozdíl od mozku pacienta trpícího depresemi, kterému skáče skrz naskrz celou hlavou. „Jak se to vezme,“ odtuší zahloubaně doktor. „Víte, mozek je v podstatě jediný orgán, který odolává moderní lékařské vědě. Vezměte si, že dnes se dožíváme běžně o pár desítek let vyššího věku než na začátku minulého století. Když jsme vynalezli antibiotika, eliminovali jsme infekce. Když jsme pokročili v kardiochirurgii, dokážeme zabránit úmrtí na srdeční choroby. Řada vědců se ale domnívá, že lidský organismus prostě není na stoleté fungování uzpůsobený, a pokud uměle opravujeme některé jeho části, na jiných se to musí projevit. A mozek je právě ta část, kde se projevuje, že už možná lidské tělo využíváme po záruční lhůtě.“ Chvíli se zamyslí a překlikává obrázky barevných mozků na obrazovce. „Ale možná je to taky jinak. Na našem oboru je nejhezčí, že mozek nás ještě pořád dokáže překvapit.“

AddThis
0 comments

Čumenda

Bábušky kultury

Při procházení ruských galerií a muzeí byste si s nimi nejraději sedli nad samovarem a poslouchali až do večera jejich příběhy. Ženy střežící národní umění zachytil v sérii Guardians fotograf Andy Freeberg.

Kácíme modly

Za hodně peněz úplně stejně muziky

Každý má při poslechu trochu jiné preference. Někdo se celý život honí za dokonale čistým zvukem, někomu stačí, když mu sluchátka podepíše doktor Dre. Oba mají společné to, že za svoje hračičky utrácejí zbytečně moc peněz.

Podobné články: Reportáž

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.
COOKIES
Google+