Reportáž

Krtek pod Eiffelovkou

Paříž je romantické město. Teda... ta nad povrchem. Sestoupíte do podzemí a jste jinde. Pařížské metro je někdy větší adrenalin než procházka po Mogadišu. Páchne močí, všude se povalují vandráci a cestující většinou zapomínají na slušné vychování. Vím o tom své, byl jsem tam od otevíračky až po zavíračku.
AddThis
AUTOR: Jan Drtil

Autor

Jan Drtil
  • Foto: Profimedia, autor

METRO V ČÍSLECH

213

kilometrů je délka pařížského metra. To pražské má jen 65 km.


Nejvytíženější podzemní dopravní systém v Evropě. Prvenství drží Moskva.


1900

Metropolitain bylo otevřeno na počest světové výstavy. Později byl název zkrácen na Métro, což se rozšířilo po světě.


4,5 mil.

lidí přepraví každý den.

Za necelá dvě eura mi z automatu vypadne jízdenka s úzkým tmavým magnetickým proužkem na rubu. Právě podle ní si Pařížanky objednávají epilaci intimních partií na „ticket de métro“. Stačí jedna a člověk může v labyrintu pod Paříží jezdit skoro celý den i noc. 
Je teprve půl šesté ráno, stojím přímo ve vchodu stanice Sèvres – Babylone nedaleko Montparnassu. V blízkém Hotelu Lutetia prý Masarykova Maffie kdysi načárala tužkou na mapu hranice budoucího Československa. Sejdu pár schodů do podzemí. Na peronech ještě hnípou zachumlaní klošárdi, bezdomovci. Právě tihle pobudové se tu vyskytují ve všech podobách a jsou pravými obyvateli pařížského metra. Ostatní jen projíždějí.  
Francouzi v tuhle dobu nejsou ani elegantní, ani galantní. Většina z nich má na sobě teplákovku a na nohou pantofle nebo žabky. Žádné „Bonžůr Madame, bonžůr Monsieur“. Načuřeně nastoupí do vagonu a začnou dospávat. Kdo nespí, ten se na spáče mračí. Zbytek čučí do novin nebo do mobilu. Jako v mnoha podzemkách světa je pravidlu o výstupu a nástupu nadřazeno právo silnějšího. 
Jedu na stanici Bastille, kde stávala obávaná věznice. Když vyjede souprava z tunelu na povrch, z vozu je vidět Červencový sloup, který se tyčí nad místem, kde pevnost stála. Ostatně stěny stanice zdobí amatérské obrazy oslavující revoluční a uměleckou minulost Francie. Základy i část zdí někdejší Bastily byly objeveny právě díky stavbě nejstarší linky metra, legendární jedničky. A právě na tu přestupuji. Vine se po pravém břehu Seiny. Od otevření v roce 1900 zažila tolik liftingů, že vrásky nejsou vidět. Dnes je řízená počítačem, takže vepředu v kabině nesedí žádný strojvůdce a vy můžete zírat do tunelu před vlakem. V jedné z vyhlídek chrní dva chlápci v obleku, křečovitě drží diplomatky a vůbec je nezajímá, že se řítí v „bezpilotním režimu“ tunelem po trase, která vypadá jako letištní ranvej v noci. Tahle atrakce baví hlavně děti. Malé i velké.

010_16-CILICHILI-Instantni_strach-Reportaz-Krtek_pod_Eiffelovkou-4A
 
Šeherezády z metra
V některých stanicích se designéři vyřádili. V Arts et Métiers to vypadá, jako byste byli uvnitř ponorky kapitána Nema, pod muzeem Louvre zase stojí přímo ve výklencích na nástupištích některé exponáty. Většina stanic je ale jen pokryta bílými kachličkami. Rytmické duc duc zcela neodhluční ani pneumatiky, do kterých je větší část souprav obuta. V jedné stanici vystavují fotografové své výtvory na téma „vzdor civilizaci“, jinde pořádají taneční kurzy stylově neomezené a pro všechny.
Multikulturní Paříž i ve svých sklepeních připomíná svět na kávové lžičce. Osazenstvo se nemění jen podle času, ale i dle jednotlivých čtvrtí. Třeba do čtvrti Neuilly plné zazobaných konzervativců se jedničkou vezete s evropskou uniformitou, zato cestou do líhně zdejších komunistů Bobigny si připadáte jako v autobuse na africkém či asijském venkově. Pestré africké šátky se míchají s kočičím zlatem čínských kabátků či s barevnými kamínky na střevících místních Šeherezád. 
Nejdelší linka 13 jezdí z jihu na sever. Z jednoho rušného předměstí, kde vlak staví vysoko nad úrovní silnice a můžete z něj nakukovat do oken paneláků, na druhé. Je půl osmé. Když se octnu pod nádražím na Montparnassu, je čas na snídani. Stojí tu hned několik kiosků. Dám si pochopitelně croissant a kafe. Prodavač Samir tady prý pracuje patnáct let a už by asi neměnil. „Líbí se mi ten podzemní koloběh. Když to člověk občas bezmyšlenkovitě pozoruje, jako by se díval na zrychlený dokumentární film,“ dodává. Na stěně tubusu, jímž pasažéři projíždějí po pohyblivých pásech, jsou tady freska po fresce sepsány mnohé důležité údaje o pařížském metru.
Vagony se nyní plní střední třídou a vůněmi parfémů. Vjíždíme do středu města, kde to zase většinou smrdí močí a splašky. I móda se mezitím proměnila. Převažují kravaty a kostýmky. A pak zase ze středu vyjíždíme.
Konečná je město (přesnější by bylo předměstí) Saint-Denis na severu a jeho univerzita. Jde o místo s největší kriminalitou v celé Francii, kde se nezaměstnanost pohybuje nad dvaceti procenty. Ostatně právě tady loni v listopadu začaly krvavé teroristické útoky v Paříži. A také tu stojí gotická katedrála, kde uchovávají ostatky většiny vládců Francie.

010_16-CILICHILI-Instantni_strach-Reportaz-Krtek_pod_Eiffelovkou-2A
 
Ve žlučníku Paříže 
Putování cik cak mě opět přiveze do centra. Ve vagonech začíná znít angličtina, němčina a ruština. Národ turistů s rozevřenými průvodci putuje od jedné atrakce k druhé. Nejmarkantnější je to v největší podzemní křižovatce města Châtelet – Les Halles, údajně nejrušnější podzemní stanici světa. Tady se vyplatí jít za melodií. Někdy hraje v jednom z větších průchodů pod schody židovský klezmer, jindy tady stojí v podstatě celý symfoňák, co má v repertoáru všechno od Beethovena po Wagnera. „Záleží na tom, jak se sejdeme. Občas máme i čtyři housle a tři basy. Taky nejsme žádní šumaři, vždyť máme víc posluchačů než vídeňští filharmonici,“ říká Violette, starší blondýna, která mezi posluchači prodává cédéčka. Když si člověk uvědomí, že tudy denně projde až půl milionu lidí, musí jí dát za pravdu. 
Právě nad tímhle místem kdysi stála pověstná tržnice Les Halles, kterou v knize Břicho Paříže tak naturalisticky zvěčnil Émile Zola. Tržnice se přesunula na předměstí, ale obchody a chaos nahoře zůstaly. „Je to ale pakáž, tihle počestní lidé,“ zní mi v uších poslední věta třetího Zolova románu, když k chlebu přikusuju klobásu. Ve zdejším podzemí, kde se protíná pět linek metra s třemi trasami příměstské železnice, je podobných rychlých občerstvení několik. Tenhle megauzel bych ale, když už jsme u té anatomie, nazval spíš žlučníkem. Tuk cestovního davu se zde, byť někdy dost komplikovaně, rozmělní a metro nakonec vždy stráví i sebevětší přetlak. 
Hodně speciální radu, co dělat ve stanici, dává v knize Bašta mezi žabožrouty novinář Jiří Slavíček, který pracoval pro Rádio Svobodná Evropa pod pseudonymem Adolf Bašta. „Zastávka Châtelet – Les Halles je dobrá jen na jednu věc. Dej si tu rande, když se s tím dotyčným nechceš sejít. Případně sem situuj bolestný rozchod – ten druhý předem pochopí, že pokud neudáš východ, už tě v životě neuvidí. Břicho Paříže. V té centrální díře, kudy projdou miliony lidí denně, jsou tři poschodí pod zemí a z nich vede nejméně šedesát čtyři východů. Čiré šílenství. Jsou tu tři patra obchodů a kin. Stanice Châtelet má vlastní komisariát podzemní policie, jakési uniformované krtky. Je tam zvýšená zločinnost a já pamatuji, jak do těch zlověstných podzemních chodeb policajti v noci vypouštěli psy bez náhubků…“

010_16-CILICHILI-Instantni_strach-Reportaz-Krtek_pod_Eiffelovkou-3A
Je třeba zmizet, ale kam? Na nejmladší linku, na čtrnáctku, kde vlaky také jezdí na dálkové ovládání. Kromě snížení počtu zaměstnanců to má ještě jeden, v sociálně výbušné Francii možná ještě důležitější efekt. V době stávek, které se cyklicky opakují, se v Paříži nehnete. Jednou stávkují autobusáci, pak popeláři, jindy železničáři. Na mladičké lince čtrnáct ale žádné prostoje nehrozí, ta by měla pořád neohroženě přejíždět z východního cípu města až na nádraží Saint-Lazare. Dokud nebudou stávkovat počítače.

Bazén v podzemce
Několikrát projedu po mostě mezi stanicemi Bir-Hakeim a Passy, kde se točil trhák Poslední tango v Paříži. Je odsud perfektní výhled na Eiffelovku. Ostatně i bazilika Sacré-Coeur, podobná šlehačkovému dortu, která stojí na jednom z nejvyšších kopců, je z nadzemky vidět. Turista v pařížském metru o nic nepřijde. 
Vagony metra se hlavně po večerech stávají i amatérskými pódii. Obecně se komedianti nejvíc zdržují na linkách, které mezi Eiffelovkou a katedrálou Notre-Dame podjíždějí Seinu. Tady nastoupí loutkář, mezi dvěma tyčemi natáhne oponu a už začíná etudu Manželské trápení. Anonymní herec vybere zhruba šest eur do klobouku, sebere nádobíčko, zatáhne za kliku a zmizí ve dveřích. Na druhém konci vagonu v tu chvíli nastoupí náctiletý usoplenec a vyhrává na akordeon tak, že to všechny tahá za uši. Nedostane ani cent, tak se alespoň pomstí nejbližšímu „společensky unavenému“. Zaskřípe mu u ucha a vyběhne, aniž vůbec zaslechne to „zmetku jeden“, které si vysloužil. 
Metro znamená Paříž pro ty, kdo v ní už nejsou. Tahle moudrá věta platí pro všechny obyvatele bobtnajících předměstí. Jejich každodenní cesta do města a z něj vydá na čtvrtinu pracovní doby. Dopravní podnik Paříže RATP spolu s radnicí vyhlásil plán modernizace Metro 2030. Přibudou informační tabule, Wi-Fi a eskalátory. Bohužel o veřejných záchodcích, na něž si je třeba v metru najmout detektiva, ani slovo.

Za lodičku do chomoutu
Je po půlnoci. Teď už jen tak bloumám bez cíle. Na Place de Clichy přistoupí mladá dívka. Oči jí těkají po okolí jako lovené zvěři. Vagon je zpola prázdný, nikdo si nikoho moc nevšímá. Z kabelky vyndá malou červenou krabičku, ukazováček si v ní obalí bílým práškem a rychle ho vsaje nosem. S úlevou se rozloží na sedadle, uklidní se. Další a další stanice, dál a dál se vlak řítí do jícnu města. 
Chtělo by to happy end. Na jeden vzpomínám. Jde o pravdivou historku sekretářky zdejšího ministerstva zemědělství Marie-Josée Pennequinové. Jednou se vracela z práce domů a na Saint-Michel jí při nastupování spadla mezerou mezi vlakem a peronem do kolejiště lodička. Jeden z cestujících to zaregistroval a zatáhl za záchrannou brzdu. Střevíc se podařilo vylovit. Bystrý zachránce Bertrand ji pak pozval na skleničku, později na dvě, pak se vídali častěji, až si za rok Popelku z metra odvedl k oltáři.
Je čtvrt na tři, zavíráme. Projdu obdélníkovým turniketem, připomínajícím otočný výstup z vězení, a jsem na povrchu. Tam, kde noc je sice ještě mladá, přesto ji nakonec vystřídá den.

AddThis
0 comments

Čumenda

Vycpaná nádhera

Co se asi tak děje s exponáty přírodovědného muzea, když se na čas zavře kvůli rekonstrukci? Nebojte, vycpaná zvířata neožívají. Ale když se na jejich stěhování někdo podívá zkušeným okem fotografa, také to stojí za to. Helge Skodvin nafotil v zákulisí norského muzea bergenské univerzity opravdu mysticko-pohádkovou sérii. Helge budovu z roku 1865 v dětství pravidelně navštěvoval se svou babičkou i maminkou. Sám žije kousek od ní, takže když se během renovace v letech 2013 až 2015 cokoliv pohnulo, tamní zaměstnankyně mu poslala zprávu a nadšený fotograf všechno zaznamenal. Během stovek návštěv vyfotil třeba „luxování“ zebry napuštěné arzenikem, výměnu sto let starého rozpadajícího se těla nosorožce za repliku nebo třeba stěhování velrybích koster.

Kácíme modly

Na apokalypsu buď připraven!

Skoro každý druhý film se odehrává po nějaké světové katastrofě. Na netu si apokalyptici vyměňují tipy na voděvzdorné sirky. I takový Václav Cílek prý u sebe neustále nosí filtr na vodu, aby mohl pít z Vltavy, až to bouchne. Když takhle vyvádí vědec z flegmatických Čech, tak to v survivalistických vodách pravých paranoiků musí vřít.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
COOKIES
Google+