Téma

Instantní strach

Víte, že strach je nejčastější, nejsilnější a nejsnáz vyvolatelná emoce? Vážně. Na to, abyste v člověku vyvolali smutek nebo smích, si musíte pořádně máknout. Vlnu mrazivé hrůzy v nás vyvolá klidně jedna dvě dobře mířené věty: „Nemůžu spát, zašeptala a vlezla si za mnou do postele. Probudil jsem se zimou, svíraje v rukou šaty, ve kterých ji pohřbili.“
AddThis
  • Text: Markéta Bajerová, Jan Studnička
  • Ilustrace: Tomski&Polanski
  • Foto: Michael Kratochvíl, Profimedia, iStock, Youtube

Na hororech je krásné, že úsporně fungují ve všech formách. Takže jestli nemáte čas louskat pět tisíc stran románové série Stephena Kinga, najdete spoustu autorů, kteří se specializují na děsivé povídky psané pár větami. Dokonce i filmy si vystačí s málem. Hlavně proto, že na uplácání hrůzy potřebujete v podstatě tři věci – záporáka, klaďase a uzavřené prostředí. Protože ty nejlepší horory se odehrávají na malém place. Lesní chata v Evil Dead. Sny v Noční můře v Elm Street. Hotel v Shining. Loď v Čelistech. Pro filmovou produkci je to úleva v rozpočtu a pro spisovatele a scenáristu je to úleva zrovna tak, protože nemusí vláčet postavy napříč vesmírem a může se soustředit na důležité detaily. Například jestli se přidržet klasického kánonu a nechat zombíky pomalu šourat, anebo použít ty moderní, co sprintují a skáčou jak nafrkané veverky.

O tom, proč se rádi bojíme, se už napsala spousta chytrých pojednání. Dočtete se v nich o tom, jak si v bezpečí měkkého kanapátka užíváme adrenalinových tripů. Jak jejich prostřednictvím přesvědčujeme sami sebe, že se nebojíme smrti. Jak se cítíme mocní, když můžeme blížící se hrůzu zlikvidovat zaklapnutím knihy. Tohle vysvětlení by ale fungovalo pouze v případě, že bychom horory opravdu konzumovali výhradně jako formu psychického otužování. Co ale ti, kteří sjíždí každý rok všech deset pokračování Halloweenu? Je za jejich posedlostí hrůzou nějaká duševní úchylka? Právě naopak. Sharon Begleyová, autorka knihy Mysl a mozek, jednou napsala, že: „Horory mají v oblibě lidé, kteří mají rádi předvídatelnost a šťastné konce. V hororech nenaleznete etický relativismus. Na první pohled víte, kdo je na straně dobra a kdo na straně zla. A přes všechno to násilí a počet mrtvol končí horory happy endem.“

Dalo by se tedy říct, že horory jsou vlastně v dnešní zmatené době něco jako pohádka pro dospělé. Místo draka je ďáblem posedlý pán, princezna je vřískající dorostenka a princ její kamarád, který si na poslední chvíli vzpomene, jak se startuje motorovka. Horory jsou zkrátka instantní, snadno dávkovatelný a většinou lehce poživatelný strach. A jak ve Werichově Fimfáru připomíná hospodský Frantovi Nebojsovi: „Každej slušnej člověk se občas bojí. Strach, to je jako cit v prstech.“

AddThis
0 comments

Téma

Horory podle skutečných událostí

Nejslavnější horory jsou založené na událostech, které se opravdu staly. Tak a když to teď budete vědět, hezky se vám bude spát. Nemáte zač.

Čumenda

Vycpaná nádhera

Co se asi tak děje s exponáty přírodovědného muzea, když se na čas zavře kvůli rekonstrukci? Nebojte, vycpaná zvířata neožívají. Ale když se na jejich stěhování někdo podívá zkušeným okem fotografa, také to stojí za to. Helge Skodvin nafotil v zákulisí norského muzea bergenské univerzity opravdu mysticko-pohádkovou sérii. Helge budovu z roku 1865 v dětství pravidelně navštěvoval se svou babičkou i maminkou. Sám žije kousek od ní, takže když se během renovace v letech 2013 až 2015 cokoliv pohnulo, tamní zaměstnankyně mu poslala zprávu a nadšený fotograf všechno zaznamenal. Během stovek návštěv vyfotil třeba „luxování“ zebry napuštěné arzenikem, výměnu sto let starého rozpadajícího se těla nosorožce za repliku nebo třeba stěhování velrybích koster.

Podobné články: Téma

2018 | 2 | Mohykáni silnic

Mohykáni silnic

Aniž bychom chtěli generalizovat, troufáme si tvrdit, že skoro každý malý kluk aspoň na chvíli zatouží být profesionálním řidičem. Vyšplhat se do kabiny nadupaného tiráku a vyjet do světa, jen on sám na cestách toulavých, kterých už se nikdy nezbaví. Jenže když už tu citujeme slavné tirácké songy, tak je potřeba odzpívat i ten, který v refrénu připomíná, že řidič, ten tvrdej chleba má.

2018 | 2 | Mohykáni silnic

Viděl jsem chlapa přeseknutého napůl

Radim Macoch si vlastní kamion pořídil před pětadvaceti lety. Zeptali jsme se, jak se tehdy jezdilo.

2018 | 2 | Mohykáni silnic

Upocení a unavení týpci s hemoroidy

Když chcete zjistit něco o řidičích, zeptejte se na pumpě. My jsme našli pumpařku Jarmilu, co si navíc vzala kamioňáka.
COOKIES
Google+