Téma

Útěk z ústeckého sklepa

Ze Sudet se většinou utíká pryč. Tak jsme se tam vydali, abychom také zdrhli. A to přímo ze sklepa bývalé textilky. A byl to pořádný horor.
AddThis

Jsme zklamaní. Z areálu bývalé textilní továrny v ústeckých Předlicích nám znalci kromě jiného doporučovali dělnickou jídelnu se slibným názvem Jatka. Jenže ta už nefunguje. Na jídle tedy bobříka odvahy nesplníme. Při pohledu na omšelou budovu textilky se zaprášenými okny jsem ale stejně ráda, že je bílý den. Večer už by tu chyběli jen zombíci nebo delikventi s hořícími pochodněmi. Jsme čtyři – já a tři chlapi – a v duchu si plánuji, za koho se při únikové hře s výstižným názvem Horor živě, kvůli které jsme sem hlavně přijeli, nej-efektivněji schovám.
„Musíte do sklepa a máte hodinu na to, abyste se dostali ven,“ vysvětluje zakladatel hry Tomáš Albert. Mluví při tom o policejních páskách, řezníkovi, možnosti útěku starým nákladním výtahem. Adrenalin bych mohla stáčet.
Tomáš únikovou hru Escape Ústí nad Labem (nesmějte se té ironii) s podtitulem Horor živě otevřel v únoru a je vidět, že si na ní dal se svým kolegou záležet. O prázdninách, kdy byla slabší sezona, sem zavítalo kolem deseti skupinek týdně, dokonce sem za strachem často jezdí i Pražáci, i když v hlavním městě jsou únikovek desítky. Žádná ale není tak adrenalinová. Sice jsem se sama procházela nevalnými indickými čtvrtěmi a v Kingstonu nám vyhrožovali místními gangy, ale když jsem starým výtahem jela do ústeckého sklepa, kde jsem kdovíproč čekala chlapa s motorovkou, bylo to asi horší.

010_16-CILICHILI-Instantni_strach-Tema-Utek_z_usteckeho_pekla-2A

…a hudba přestala hrát

Jak prý prohlásil Leonardo da Vinci, strach se rodí ze všeho nejrychleji. A že to platí, i když vám reálně nic nehrozí, zjišťuji pár vteřin po začátku hry, kdy nás výtah vyplivuje v tmavém sklepení. Na zemi pohozená baterka osvěcuje hasičskou figurínu bezvládně pohozenou na schodech. Ze zdi na všechno dohlíží obraz Panny Marie, který má v ložnici určitě i vaše babička a vždycky jste se ho báli. Strašit lidi náboženstvím paradoxně vždycky zabere.
Když najdeme všechny baterky, začneme se rozkoukávat a dveře výtahu se zavřou, děkuju svojí amygdale, která údajně pocit strachu v mozku řídí, za to, že bych nejradši vzala kramle výtahem zpátky nahoru. Jak se později dozvídám od Tomáše, jedna slečna přede mnou už to udělala a jeho kolega ji musel utěšovat. Jenže to já jako fanynka hororů nemůžu dopustit. Tak se radši nalepená u zdi snažím mžourat do tmy, jestli tam na mě něco nevyskočí. Rozhodně nemám v úmyslu postupovat první nebo poslední – na to už jsem nakoukala hodně slasherů. Navíc jsem blondýna a ty to, jak známo, schytají jako první.

VZBUDILO MĚ KLEPÁNÍ NA SKLO. MYSLEL JSEM, ŽE JE TO OKNO, ALE PAK JSEM ZJISTIL, ŽE ZVUK JDE ZE ZRCADLA.

Rozhlížím se po všech zavřených dveřích a nedaleké mříži s kostlivcem. Objevujeme jedinou otevřenou místnost, kde nechybí podezřelá studna a televize s videem, kterou se mi samozřejmě daří rozladit. Co je v nich, vám neřeknu, co kdybyste se do Ústí chtěli taky vydat.
Stresuje nás napínavá hudba. Ale horší je, když hrát přestane. V hledání indicií k otevření všemožných zámků se zasekáváme už v první fázi, takže nám Tomáš napovídá z ukrytých repráků. Vracím se ke vchodu pro Bibli, která se tam válela. Třeba mě ochrání.
Dostáváme se do další místnosti – mříže, lekačky, starý nábytek, motorovka a dalších pár „drobností“ už s námi tolik necvičí. Začínáme si zvykat a postupně odemykáme další a další zámky. Tohle rozhodně není moje první únikovka, ale určitě nejsložitější.
Po naprosto groteskních situacích, kdy jsme kódy odhalili, ale nebyli jsme schopni je do zámku správně zadat, jsme se konečně probojovali do finální a nejhorší fáze hry. V poslední místnosti dostáváme varování, že si pro „nás přijde“, protože nám dochází čas. Sice nevím, kdo by měl přijít, ale rozhodně se na to netěším. Kontroluji díru, kterou jsme do tohohle blázince vlezli. Přes mlhu toho moc nevidím. Kromě akvárek s prapodivným obsahem, rentgenových snímků nebo hnusných obrázků na stěně.

010_16-CILICHILI-Instantni_strach-Tema-Utek_z_usteckeho_pekla-3A

Holky si to užívají

Neorganizovaně pobíháme a otevíráme všemožné skříňky a truhly. Hodina se chýlí ke konci a nám je jasné, že ven se včas rozhodně nedostaneme. Po limitu se ale můžeme v klidu nadechnout. Vysloužíme si i diplom, na kterém je ze solidarity zapsán čas 59:59.
Uchylujeme se do Tomášova sklepního velína, ze kterého všechno řídil. U stolu má obrazovky, na kterých nás celou dobu pozoroval. Když si vybavuji, jak jsem hystericky nadávala nebo se pokoušela o střelbu ze vzduchovky, je mi jasné, že se u toho musel královsky bavit. „Ženy tahle hra vyloženě baví, vyhledávají ji. Společně všechno prožívají a drží se za ruce. Chlapi se zase tolik nebojí a je pro ně atraktivnější, když je úkol složitý,“ vypráví Tomáš.
Svěřuje se nám, že ho obnovování „hnusných strašidelných míst“ v okolí baví, dokonce nás zve do další nově otevřené atrakce – bunkru civilní ochrany v Neštěmicích. Mojí psychice už to ale stačilo. Neustále budu mít před očima moment, kdy vcházím do kobky s dírou v zemi, odkud se do vzduchu zničehonic bez varování vynoří postava, která mi nedala spát, už když mi bylo třináct. Vidím jen, kam baterka dosáhne, a moje hlasivky se rozezvučí holčičím výkřikem, kterým oblažím určitě i chudáky pracující až nahoře, kteří se tmy bát nemusí…

AddThis
0 comments

Téma

Bez klišé by nebyl horor

Pokaždé je tam najdete. A pokaždé fungují...

Téma

Horory podle skutečných událostí

Nejslavnější horory jsou založené na událostech, které se opravdu staly. Tak a když to teď budete vědět, hezky se vám bude spát. Nemáte zač.

Podobné články: Téma

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Dojemně přehnaná show

Češi své herce milují a vztahu s nimi věnují nebývalé úsilí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Kam to dotáhli

Jesse Ventura to v USA dotáhl na guvernéra Minnesoty, Arnold na guvernéra Kalifornie a Ronald Reagan k tomu přihodil roli prezidenta. U nás ale máme taky herce velkých rolí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jací vlastně jsou?

Lidí, kteří se s herci znají a vídají je dnes a denně, jsme se zeptali, v čem jsou herci zvláštní. Co je dělí od nás, normálních smrtelníků. Výpovědi byly upřímné, a tak jsme u některých odpovídajícíh radši změnili jména.
COOKIES
Google+