Fenomén

Všechna poprvé se snažím zapomenout

Když se díváte, jak Martin Janecký pracuje, pravděpodobně vám to vyrazí dech. Disciplínu, kterou ovládá, je obtížné jen tak potkat, natož popsat. Stručně řečeno dělá sochy z foukaného skla a své jedinečné umění vyučuje po celém světě. V létě. V zimě fouká na Aljašce.
AddThis

Kolem skla jste se motal už od malička. Pamatujete si, jaký to byl pocit, když jste si poprvé fouknul?
Musím říct, že se snažím na všechna svoje poprvé raději zapomenout… Stalo se to při otevření tátovy sklárny v roce 1993 a asi jsem se poprvé dost spálil. Ale i tak mi to úplně učarovalo a o to víc jsem se pak snažil. To prostředí a vůbec všichni lidi, kteří tam v té době pracovali, speciálně pak pan Karel Krumholc. Dával na mě bacha.

Kdy vás ale napadlo modelovat sklo jako plastiku, když u nás se tenhle způsob práce ani neučí? Jak jste na to vůbec přišel?
Já jsem si modeloval už od začátku, dělal jsem si různý figurky, pořád jsem si se sklem hrál. Nikdy jsem nebyl předurčený být nějakým umělcem, dá se říct, že jsem vyrostl ve fabrice. Tohle moje hraní se sklem bylo úplně přirozený, prostě koníček vedle mojí práce ve sklárnách. Víc prostoru jsem pak dostal ve sklárně Ajeto Petra Novotného a plně věnovat jsem se tomu začal až potom, co jsem se v roce 2003 odstěhoval do Spojených států. 

Poslední věci, který jsem dělal, byly asi půlmetrový hlavy a málem jsem u toho vypustil duši

Jak se vlastně z kluka z Nového Boru stane světoběžník? 
Začalo to někdy v mých patnácti, kdy mě škola poslala předvádět do Holandska a Francie, po škole jsem pracoval ve Švédsku, Jižní Africe, Indii a dalších zemích a pak jsem chtěl do Ameriky. Věděl jsem už, že ve světě se sklo dělá jinak než v Čechách, a hrozně mě to zajímalo a chtěl jsem se to všechno učit. Takže jsem při první příležitosti v létě 2001 odletěl do Ameriky, kde jsem mohl tři měsíce bydlet u známého, a trochu se tam rozkoukal. Za dva roky jsem odjel už úplně.

Když děláte figurální skleněné sochy, jak je to k vidění na vašem webu, vypadá to jako slušný maraton. Fyzicky i psychicky náročný. Kolik toho za rok uděláte?
Asi tak kolem 30 věcí, ale opravdu záleží, co zrovna dělám. Navíc téměř půl roku, tedy přes léto, hodně cestuju, učím po školách a předvádím všude možně po světě. A přes zimu si dělám svoje věci. 

Co všechno si musíte hlídat, když pracujete? Mě zarazila bezpečnost práce. Viděla jsem fotku, kde kouříte, když pracujete se sklem. 
Na hlídání je toho hodně, to je fakt, ale ty základní věci jako třeba hlídání teploty věci, na které pracujeme, má na starosti můj asistent a zbytek, včetně jeho, pak hlídám já… Co se týká bezpečnosti práce, ano, je to nebezpečné, ale pokud to umíte… Navíc se u toho kouří skoro ze všeho, tak je to jedno, jestli i ze mě. 

Jak dlouho jste v kuse nejdéle pracoval? Neumím si představit, jak dlouho trvá, než vznikne skleněný člověk.
Ono se naštěstí dá přestat, vychladit to, potom to znova přes noc ohřát a zase na tom pokračovat. V kuse na jedné hlavě jsem pracoval asi 9 hodin. Ty poslední věci, co jsem dělal, trvaly dohromady asi 16 hodin a to už se v kuse nedá. 

Existují při práci se sklem nějaké hranice? Něco, co ten materiál prostě nedokáže? 
Možnosti foukaného skla jsou limitované jeho velikostí. Poslední věci, které jsem dělal, byly asi půlmetrové hlavy a málem jsem u toho vypustil duši já a asistent taky. Pořád se to ale snažím nějak zdokonalovat, posouvat postupně dál. Pořád vidím obrovské rezervy, každý den. Třeba, aby ta věc měla určitou náladu, výraz, pohyb, to jsou všechno věci, které se pořád učím. A podle toho, co jsem uplácal včera, si myslím, že se to budu učit ještě hodně dlouho.

011_16-CILICHILI-Remeslnik_nova_slechta-Konzum-Vsechna_poprve_se

Zkusil jste si někdy osahat i něco jiného než sklo? Nebo se raději držíte svého kopyta? 
Nezkusil a nic jiného ani neumím. Snažím se dělat jednu věc pořádně. Ale samozřejmě sleduju, co se děje. Hudba je mým velkým koníčkem, moc mě baví i malba, socha, fotografie, všechno je velká inspirace. 

Od roku 2003 jste tedy tak nějak plus minus v Americe, řekněme. Jste tam doma?
Já jsem nikdy neplánoval, že zůstanu natrvalo, do Ameriky jsem přijel kvůli práci. Kvůli ní považuju za důležité tohle absolvovat. Doma jsem v Praze, kde trávím veškerý svůj volný čas. Plánuju usadit se v Čechách, založit studio, kde bych mohl pracovat na svých věcech, spolupracovat s jinými umělci a učit. Brzo.

A ta Aljaška? Máte rád zimu a tmu? 
Zima a tma jsou jako bonus, když nemůžete lítat po venku, protože je tam −40 stupňů, tak se dobře soustředíte na práci. Ale stalo se to náhodou, potkal jsem v Seattlu majitelku studia, paní, která se pak stala takovou mou druhou mámou. A ona mi na začátku strašně pomohla, když mi nabídla ten prostor, abych se tam mohl na tři měsíce zavřít a učit se a pracovat.

Vyučujete po celém světě. Jste schopen odhadnout, že někdo má větší talent než ostatní? Existuje něco jako sklářské střevo? A dělají to i holky? 
Jak říkal pan Harcuba, slavný rytec skla: „Talent je předpoklad.“ Nejdůležitější je píle a vytrvalost. Holky? Jasně. Hlavně v Americe a Japonsku a jsou strašně šikovný, maj úžasnej cit.

A všechny ty lidi učíte to, co sám děláte? Co musím umět, aby mi takový kurz k něčemu byl? 
Dnes se tomu opravdu věnuje velké množství lidí, já jsem za deset let měl 600 studentů, ale ta technika je opravdu náročná, tak předávám základy a vysvětluju různý postupy přímo při práci. Aby to k něčemu bylo, musíte mít minimálně 4 roky zkušeností s prací se sklem.

Před rokem a půl jste na Letní sklářské dílně v Železném Brodu demonstroval svoji práci a odezva byla ohromná. Jak vidíte sklářskou budoucnost Česka, bývalé to velmoci? 
Musím upřímně říct, že nevím. Připadá mi, že touha učit se dělat sklo u nás pomalu vymírá. Často se mluví o tom, jak se české sklo dostalo z krize, ale já si to nemyslím. Teprve až budou školy plné mladých lidí, kteří se tomu budou chtít věnovat, tak to pro české sklo bude znamenat zase dobré časy.

AddThis
0 comments

Zoom

Mámo, už nám vyrostlo maso?

„Za padesát let už nebudeme muset pěstovat celé kuře, abychom mohli jíst prsíčka nebo křidélka. Vypěstujeme si jednoduše jeho jednotlivé části,“ tvrdil údajně v roce 1931 Winston Churchill. Trvalo to trochu déle, ale ta doba se blíží.

Sporák

Cuketo-zelo

Někomu už čerstvě naložené zelí smrdí ve sklepě, jiní ho fasují od babiček nebo ze supermarketů. Stačí si jen vybrat, jestli si ho dáte s husou, nebo kachnou. My jsme se tentokrát rozhodli pár kejháků ušetřit a připravit si ho v tak trochu zdravějším stylu. S cuketovými plackami přijde k chuti v každém počasí – v zimě hřeje, v teple chutná!

Podobné články: Fenomén

2016 | 10 | Instantní strach

Jak taky mohly vypadat kultovní filmy

Práce filmového scenáristy je nevděčná, zdlouhavá a plná nekonečného přepisování. Než se jeho vize zhmotní na plátně, nezbude z její první verze častokrát skoro nic. Občas to ovšem není na škodu.

2016 | 6 | Všechno, co jsme milovali

Osm hitů, které jsou o něčem jiném, než si myslíte

Někdy si říkáte, že alespoň v tomhle máte jasno. Tohle je prostě ta nejlepší písnička o lásce a tahle zase o rozchodu. A pak se někde náhodou dostanete třeba k vyjádření autora a zjistíte, že je všechno jinak.

2016 | 5 | Lesk a bída kulturáků

Napodobovat realitu je čím dál dražší

Production Designer bývá v závěrečných titulcích filmů a seriálů hodně vysoko. Málokdo ale ví, co dělá. Přitom by stačilo podívat se do kanclu k Ondřejovi Nekvasilovi. Všude nákresy a modely scén, dekorací a rekvizit od náklaďáku po snubní prsten. Bohužel se sem dostane málokdo, protože všechno tohle je tajné. Prozradit design nového dílu Underworldu před premiérou by byl průšvih jak vrata.
COOKIES
Google+