Pokec

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl, Constantino
011_16-CILICHILI-Remeslnik_nova_slechta-Pokec-Na_blesaku_v_CKD_by_mel_natacet_National_Geographic_6B

 

Constantino

Pochází z Atlanty. Deset let žil v New Yorku, kde pracoval jako hotelový portýr, asistent fotografů a fotograf. Dnes žije v Praze a živí se jako nezávislý konzultant. 

Říká se, že se člověk přestěhuje do cizí země, jen když k tomu má důvod. Jaký je ten tvůj? 
Žil jsem deset let v New Yorku, a už když jsem se tam stěhoval, řekl jsem si, že tam nezůstanu víc než deset let. Protože pak už bych se neodstěhoval nikdy a to město by mě semlelo. Říká se o něm, že je to nejúžasnější město na světě, ale reálně v něm můžeš fungovat, jen když vyděláváš fůru peněz. Dnes je to ještě daleko horší než v 90. letech, ale stejně to byl nekonečný krysí závod. Od výplaty k výplatě. Už mě to unavovalo.

Jak ses dostal do Prahy?
To byla náhoda. Poprvé jsem o ní slyšel, když jsme byli s kamarádem v 90. letech na tripu po Evropě. To je něco, co prostě musí každý mladý Američan udělat. Vzít batoh, jezdit, užívat si evropské svobody… Tehdy jsem poprvé slyšel o Praze.

Slyšel?
Jo, do té doby jsem ani netušil, že něco jako Česko­slovensko existuje. Jezdili jsme hlavně po Francii, protože můj kamarád z ní pocházel a básnil mi o Francouzkách. V jednom hostelu jsme potkali další partu, která vyprávěla o Praze. Znělo to jako nějaké město z jiného vesmíru. Kus bývalého komunistického bloku, kde bylo najednou všechno možné.

Jak sis vůbec představoval východní blok v 80. letech, když jsi vyrůstal? Tehdy jsme byli nepřátelé.
Kamarád mi vyprávěl, že jste trénovali, jak se chovat, až na vás Reagan zaútočí atomovkou. To my jsme tak nebrali. Věděl jsem, že existuje Rusko, které jsem si představoval jako temnou zemi, kde pořád sněží a na všechno se stojí fronty. Když jsem se stěhoval do Evropy, přijel jsem sem víceméně náhodou, protože jsem tenkrát v New Yorku chodil s jednou Češkou. Řekl jsem si, že někde začít musím. Už jsem odsud nikdy neodjel.

Protože se ti tu tak líbilo?
Byl jsem fascinován, samozřejmě.

Žiješ tu třináct let a nemluvíš česky. Je to proto, že si tu fascinaci nechceš kazit? 
Nebudu se vymlouvat, z velké části je to lenost, protože v mém věku nechci věnovat několik hodin denně studiu. Sice mě to okrádá o zkušenost, jaké to je rozumět cizímu jazyku a mluvit jím, ale přežil jsem to doteď, tak to přežiju i dál. Nejsem výjimka, v okruhu mých známých mluví česky asi dva. Ale možná je i něco na tom, co říkáš. Když jedu nacpanou tramvají, tak jsem pořád ve své vlastní bublině. Nemusím se od lidí odstříhávat. Nerozumím jim, ale o to raději je sleduji. A fotím. 

Je tvůj fotoblog Made in Praha inspirován slavným blogem People of New York? 
Ne. People of New York jsem viděl poprvé asi před týdnem. Čechy fotím už hodně dlouho. Už někdy v roce 2003 jsem chodil po Praze s foťákem na kinofilm. To ovšem mělo tu nevýhodu, že lidi věděli, že je fotím. S iPhonem prostě můžu předstírat, že videochatuju, mám sluchátko v uchu a nikdo nic netuší.

Vážně tě nikdo nechytil? 
Když vidím, že mě někdo odhalil, tak tu fotku většinou ani necvaknu. Snažím se lidi fotit v situacích běžného života. Nechci, aby mi někdo pózoval. Jen jeden bezdomovec mě honil po autobusáku Na Knížecí. Stál tam uprostřed nástupního ostrůvku a močil, což jsem si samozřejmě musel vyfotit. Naštěstí se mu s kalhotami u kolen moc dobře neběželo, takže jsem mu utekl.

Mezi lidmi Made in Praha je hodně mladých. Zdá se, že máš spadeno na hipstery.
Protože jsou to taky lidi Made in Praha, stejně jako pánové v kožených vestách a ponožkách v sandálech. Když jsem odcházel před patnácti lety z New Yorku, byl jich plný Brooklyn a já už je tehdy nemohl vystát. 

Proč?
Připadá mi směšné, že se někdo tak strašně moc snaží, aby vypadal, že se vůbec nesnaží dbát o to, jak vypadá. Ale nechci, aby to vyznělo, že je nenávidím. Spousta mých kamarádů má teď plnovous a upnuté džíny. A buďme upřímní, bez hipsterů bychom neměli v Praze Náplavku, Bio Oko nebo tady Stalina. Mezi fotkami jich je nakonec jen pár. Takových těch hodně hardcore, co jsou roztomile legrační.

Neozval se ti někdo, kdo se poznal na fotkách? 
Jeden kluk mi napsal, že blog fajn, ale ať jeho fotku sundám, což jsem okamžitě udělal. Já nad tím často přemýšlím a hodně mých kamarádů mi říká, že je neslušné fotit nic netušící lidi. Navíc většinou staré, častokrát takové, co se jim evidentně nevede moc dobře. Ale já zcela upřímně prohlašuji, že z mé strany v tom není ani špetka špatného úmyslu. Ti lidé mě prostě fascinují. Fotím si je sám pro sebe. Ani nevím, proč jsem začal dělat fotoblog. Asi jsem se chtěl podělit. 

Jak bys Made in Praha popsal?
Kamarád o něm napsal: Made in Praha je hloubková studie nevědomé alternativní sebeprezentace v demografickém kaleidoskopu postkomunistické Prahy vyjádřená v kontextu dnešních retromódních trendů. Já osobně to beru jako koníčka, kdy na ulicích Prahy fotím lidi, co mě zaujmou. 

Co tě na nich tak fascinuje?
To je strašně těžké vysvětlit. Jeden z důvodů je, že nikde jinde na světě takoví lidé nejsou. Jejich styl oblékání, výraz, chůze, celková vizáž je, jako by vypadli z třicet let starého filmu. Je na nich přitom vidět ta naprostá autenticita. Chodí tak schválně, je to jejich styl a absolutně nemají potřebu řídit se módou nebo vkusem někoho jiného. To je vlastně ohromně osvobozující a já spoustu těch lidí obdivuji. Jasně, někoho vyfotím, protože mi prostě přijde legrační, ale když projedeš moje fotky, uvidíš, že spousta z nich jsou lidé s velmi osobitým stylem. Dámy v doma šitých bílých overalech, kabátech z umělé leopardí kožešiny. Pánové v tesilových oblecích nebo džínových kompletech a s koženou vestou… Oblečený podle časopisu může být každý, ale tihle lidé jsou naprosto sví, na nic si nehrají. Pro mě to jsou opravdoví Češi a Pražané, kvůli kterým jsem tu zakotvil.

Hm… to vlastně dává smysl. 
Teď si vem, že je fotím vlastně v jedné z evropských metropolí. Kousek od centra. Stačí si zajet na Anděl, což je vlastně finanční a nákupní čtvrť, ale je dodnes protkaná místy, kde se zastavil čas. Pánové Made in Praha tam sedí v knajpách, co se nezměnily od doby, kdy je založili, popíjí Plzeň za dvaadvacet a vypadají, jako by to měnící se velkoměsto nevnímali. To samé v Kobylisích, na Masarykově nádraží a už vůbec nemluvím o takovém blešáku v bývalém ČKD. To je místo, kde by měl National Geographic natáčet dokumenty.

Fotíš nějakou cílenou technikou, nebo prostě cvakneš, jak to vyjde? 
Za každou fotkou je, ač se to nezdá, kus práce a zkušenosti. Málokdy chodím cíleně někam fotit. Když uvidím někoho, kdo mě zaujme, musím se dostat do pozice, kde mám dobrý záběr, čisté pozadí a pak čekám na perfektní pózu. Přestože většina lidí neví, že je fotím, tak na ně nemůžu mířit telefon minutu. Průměrně pořídím dvě, tři fotky a konec. Proto se spousta fotek nepovede a o to větší radost mám z těch dokonalých. Třeba pán v póze Kapitána Morgana. To je přesně ten, o kom jsem mluvil. Evidentně spokojený pán v letech, čistý, upravený, bourák, co má nějaké módní trendy úplně na háku.

Hodně cestuješ po východní Evropě. Fotíš i tam?
Snažím se, ale není to ono. Nikde jinde než v Praze nevídám takovou spoustu lidí, co bych si chtěl vyfotit. Sice vypadají divně, ale často je to proto, že jsou evidentně chudí nebo nemocní, a to fotit nechci. Taky se často necítím tak bezpečně. Asi to možná nevnímáš, ale já žil leckde a Praha je jedno z nejbezpečnějších a nejuvolněnějších měst na světě. Kdybych vytáhnul foťák na někoho v Bukurešti nebo v Sarajevu, tak bych měl pocit, že můžu skončit s kudlou v žebrech. V Praze mě maximálně někdo pošle někam.

Nebojíš se, že lidé Made in Praha budou mizet? 
Ani ne. Teda, oni mizí už dneska, ale není to tím, že by vymírali. Spíš je město tlačí z centra na okraje. Sedni na metro a zajeď se podívat na Háje. Tam jich najdeš tolik, že je to až nesportovní. A zdá se, že se tenhle úžasný styl předává i do dalších generací. Takže – nemyslím si, že někdy zmizí. Jestli ano, tak určitě budou žít dál mimo Prahu. Ale spíš se toho nedožiju.

AddThis
0 comments

Čumenda

Na cestě

Většina z nás se v nějaké fázi své životní cesty usadí. Jsou ale lidé, pro které putování nekončí nikdy. Naskočí na vlak s příští stanicí v neznámu, a jak sami říkají, nemají nic a zároveň mají všechno. Novodobým americkým beatnikům se říká jednoduše Travellers (Cestovatelé). Někteří utíkají před rodinou, jiní ji dobrovolně opouštějí, aby našli sami sebe na cestách. Dávají si přezdívky, které si vzájemně tetují na prstní klouby, žijí sami nebo ve skupinách a sdílejí peníze vydělané hraním na ulici nebo žebráním. Víc než zajímavé objekty na portrétování. A to napadlo i fotografa Michaela Josepha.

Reportáž

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+