Reportáž

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
AddThis
  • Foto: Profimedia

DJ NA FIREMNÍ PÁRTY V ČÍSLECH

 

22 kg

váží desky, které s sebou táhne


 

120

velkých a 60 malých je počet desek


 

45 tis. Kč

je hodnota nákladu


 

6 let

desky sbíral


 

DJ ZA 4 HODINY HRANÍ

vymění zhruba 70 desek

300× nasadí a sundá sluchátko

130× nasliní prst

přijme asi 10 hudebních přání

5 rad „jak to rozjet“

z toho 9 hudebních přání

5 rad „jak to rozjet“ odmítne.

Už od rána se tu sice netrhnou dveře se zvukaři, osvětlovači, cateringem a nejrůznější produkční havětí, ale stejně vám vrátný musí dát najevo, že vás dovnitř jen tak nepustí. V tomhle baráku panuje on. „Počkejte, já vás musím ohlásit,“ odtuší a začne prozvánět hlavní produkční, o které víte, že má už minimálně tři dny permanentně obsazený mobil. Já tu zatím stojím, třicet kilo v náručí, čtvrtmetrák na zádech a zápěstí mi vesele oznamují, že mi dávají další dvě minuty a pak všechno padá k zemi. 
Když vzdávám nerovný souboj s gravitací a náklad se supěním složím na zem, položí potměšilý Kerberos sluchátko: „Tak má pořád obsazeno, jděte do druhého patra a tam se snad doptáte.“ Heknu poděkování a zvedám se z dřepu zpátky. „Jo a děte po schodech,“ ozývá se mi vesele do zad. „Vejtah si zablokovali chlapi z keterinku.“

Muž za pultem

Firemní párty jsou pro DJe rozporuplná záležitost. Na jednu stranu jsou vítanou příležitostí vydělat si nějaký normální honorář. To v klubech, kde za pár piv pouští nadržení teenageři nakradené mptrojky, už dávno nejde. Na druhou stranu musíte počítat s tím, že akcí zabijete celý den. Například teď je deset dopoledne, čas vymezený v harmonogramu na vaši zvukovku. Když ale dorazíte na místo a v potu tváře složíte kufry s gramofony a batoh s deskami, zjistíte, že to bude až za hodinu, ale spíš později. Na pódiu totiž kvílí kapela, která bude vystupovat jako hlavní bod večera, a svádí souboj s místním zvukařem. 

011_16-CILICHILI-Remeslnik_nova_slechta-Reportaz-Zahraj_neco_rytmickyho-2A
Pokud jste se s tajemným bratrstvem vládců sonických frekvencí nikdy nesetkali, tak vězte, že jejich úkolem není muzikanty zvučit, ale odkazovat je do správných mezí, respektive posílat někam. „V tom odposlechu to máš dost,“ útočí ten zdejší klasickým gambitem na kytaristu, který na něj během sóla zuřivě posunkuje, že se neslyší. Kapela po pár taktech dohraje a naštvaný virtuos něco začne vykřikovat do mikrofonu. „Já to tu takhle mám nastavený vždycky,“ přerušuje ho s přehledem muž za pultem. „Akustika je tu blbá, ale až přijdou lidi, tak to bude znít líp.“ Takových hlášek má v zásobě nespočet. Když dojde na nejhorší, zabije debatu smrtelným úderem: „Kryštofové si nestěžovali“ a odchází na cíčko. 
Během takového souboje je nejlepší být neviditelný a snažit se nestranit ani jednomu táboru. Coby DJ jste totiž až na samém dně muzikantské komunity, protože „pouštět písničky umí každej“ a (jak vám neopomene připomenout klávesák) „kdyby mi produkce řekla, tak jsem si mohl vzít noťasa, mám v něm stodvacet giga muziky“. Trpělivě tedy čekám, až se kapela domrcasí, rychle zapojím gramofony a pustím jednu desku, aby byla jistota, že všechno hraje. Což trvá zhruba šest minut. Následující čtvrthodinu strávím debatou se zvukařem, jestli fakt potřebuji odposlech. Tady je potřeba být slušný a trpělivě ho přesvědčovat, že fakt ano, že jsem to psal do technického rideru a že jestli se to k němu nedostalo, tak za to určitě může produkce (ta totiž může za všechno). Nakonec ho ukecám, ať mi jeden zapojí. Za svůj utrpěný úspěch vděčím hlavně tomu, že hraji z desek. To mistr zvukař respektuje, protože za totáče jezdil diskotéky se Salavou, a jen vysloví přání, abych mu pak zahrál nějaký Škorpíky. Bohužel toto první přání nebude zdaleka poslední. Ani nejhorší.

Mejdan a slušná párty

Na tomto místě je asi potřeba udělat si ve firemních párty pořádek. První druh je klasický mejdan čili večírek, kam se chodí zaměstnanci jednou za rok ožrat, poplácat se po zadcích a utvrdit se v přesvědčení, že „ta firma není takový zlo“. Pořádají ho především mladé a progresivní firmy z čupr oborů, jako je reklama, PR, marketing a lichva (finanční poradenství). Hudebně sestává převážně z písniček na přání od Michala Davida přes Leo Beránka po drum’n’bass, pročež se mu slušný DJ vyhýbá a přenechává ho klukům s laptopy, kteří zahrají všechno a doufají, že nakonec skončí s nějakou nižší manažerkou v zákulisí. 
Druhý typ je takzvaná slušná párty, pořádaná noblesními firmami, jako jsou banky, mobilní operátoři a vydavatelství firemních časopisů. Na nich se postává, popíjí kvalitní alkohol a odvázanější zábava se rozjede, až když večírek opustí vrchní velení. Hudební přání jsou sice i tady, ale dá se s nimi jakžtakž pracovat a nejlepší je nechat si přímo do smlouvy napsat, že budete hrát „lounge podkresovou hudbu“. Hudební zadání, které máte napsáno ve smlouvě, se ale od představ firemních pařmenů dost často liší. Hlavně v druhé části večera, kdy pánové povolí kravaty, dámy rozepnou knoflíčky u blůzek a závěrečný potlesk po projevu nejvyššího šéfa odstartuje volnou zábavu.

Nemáte tam něco živějšího?

Na normální akci je prázdný parket nejhorší můrou DJe. Pro firemní párty, na kterou vás zabookují coby pouštěče loungové vychillované muziky, jsou tancechtiví jedinci pohroma. „My za váma jdeme s takovou věcí,“ tváří se hrozně tajemně asi šestadvacetiletá dáma, která se u vás znenadání zjeví v doprovodu dvou dalších kolegyň. Jediný pohled vám napoví, jaká věta bude následovat. Rozmázlý make-up, povolený účes, na halence flíček od majonézy a mírně potácivý postoj po pátém šampíčku nemůže signalizovat nic jiného než: „My bysme to tady potřebovaly trochu rozject. Nemáte tam něco živějšího?“
V tu chvíli jste bezmocný. Hrajete decentně a potichu, na miniaturním parketu před vámi se pánové cpou kuskusem, ale to samozvané rozjížděčky vůbec nezajímá. Oproti běžným prudilům z normálních mejdanů navíc disponují nebezpečnou efektivitou: „Podívejte, tady sme vám sepsaly písničky, co bysme tam potřebovaly pustit, aby to tu ožilo,“ cpou mi do ruky hustě popsaný papír. Daný seznam zpravidla obsahuje cokoliv od Helenky Vondráčkové přes Ektory, Pitbully až po něco, co se jmenuje Avicii, což zaprvé nevím, co je, zadruhé jsou to pro danou chvíli strašlivé volby, které zatřetí nemám. „To bude problém,“ snažím se o diplomacii, „já mám od vaší šéfové instrukce hrát pohodovou muziku a tohle by se sem nehodilo.“ „To nevadí, my si to zodpovíme,“ rozhihňají se dámy a už se ohlíží, koho vytáhnou do kola. Když trvám na svém, chichot pomine a pohledy ztvrdnou. „Víte co, já si myslím, že když si vás platíme, tak byste nám měl vyhovět,“ vypálí na mě vůdkyně s neoblomnou logikou, se kterou se následující dvě minuty snažím polemizovat a skončí to naštvaným odchodem. Bohužel to byla teprve fáze číslo jedna.

011_16-CILICHILI-Remeslnik_nova_slechta-Reportaz-Zahraj_neco_rytmickyho-3B

Tak to pusťte z YouTube!

Druhá fáze nastává příchodem posil. „Poslouchejte, my bysme se chtěli bavit, tak nám tam pustíte, co chceme, jo?“ nedává elegantní dáma v kostýmu prostor pro diskuse. Netuším, kdo to je, ale zřejmě je důležitá, takže s úsměvem číslo tři, který platí pro celých sedm hodin dnešního večera, znovu odříkám zadání a vysvětlím, že dost dobře nemůžu hrát na přání, protože ty věci prostě nemám. „Tak to pusťte z YouTube,“ nekompromisně smečuje manažerka, která se vyzná v moderních technologiích a ty černé věci, co se mi točí na gramofonech, považuje za hip dekoraci.
„Hele kámo,“ bere mě někdo za rameno a ovane mě rumovým dechem, „já jsem taky DJ a mám tu v telefonu super pecky. Co kdybys mě za to pustil?“ To mi právě scházelo – DJ kolega, příslušník nové generace internetových pouštěčů, kteří se nezdráhají odehrát večer z YouTube i s reklamami. „Vidíte, tak tam dejte tady ty věci z telefonu, on vám řekne co,“ triumfuje domina a s pocitem dobře vykonané práce kráčí konat dobro jinam. Já jen tak tak stačím chytit „kolegu“ za pracku, kterou se mi sápe do mixpultu a zkoumá, kam by píchnul svůj mobil. 
„Máš kabel s malým džekem?“ ptá se ublíženě, když zjistí, že to nebude tak jednoduché. V té chvíli už bych nejradši vraždil, ale svitne mi naděje na pomstu. „Musíš za zvukařem,“ ukážu na maníka, který v úkrytu za pultem požírá hromadu řízečků bez chleba a zapíjí to Birellem. Následující pětiminutová epizoda, kdy se mladý manažer s telefonem v ruce snaží vysvětlit sveřepému zvukařovi, že by si chtěl do aparátu zapojit svůj telefonek, je na mou ztrápenou duši jako balzám. Když zaslechnu klasickou zvukařskou stíračku „džeka jedině s kolou, mladej“, tak se skoro usmívám. I když vím, že mě smích brzy přejde, protože je dlouhááá noc a nikdo z nááás nejde spááát. „Ne, bohužel Helenku fakt nemám, moc se omlouvám.“

Dokdy ještě budeš hrát?

Závěr každého večírku vypadá přibližně stejně. Barmani mechanicky dolévají vytrvalcům s kravatou na půl žerdi, hostesky se snaží rozdat co nejvíc dárkových taštiček a číšníci si cpou ulité kousky z cateringu do krabiček. V předsálí zatím nervózně podupává banda uklízečů a muklů od techniky. Nervozně čekají, kdy už to skončí. Hromosvodem pro tuto nervozitu jsem samozřejmě já, protože mám rozkaz pouštět hudbu, dokud šéfové neodejdou. Jelikož jsem v prázdném sálu jediným viditelně činným elementem, všichni se mě chodí ptát, kdy už to skončí. Když odpovím „Nevím, má mi přijít říct paní z produkce“ asi desátému člověku, přichází sám zvukař. „Do prdele, dokdy budeš hrát? Já musím balit, zejtra jedu s Klusem Ostravu,“ hlásí načuřeně. Nevím, má mi přijít říct paní z produkce. „To je bordel tohle. Tydle firemní akce, to je horší než fesťáky,“ málem si uplivne těžce zkoušený profík, který večer strávil pokuřováním na balkonku a koukáním na fotbal v tabletu.  
Já už bych taky skončil. Sedmá hodina vestoje v botách od obleku se začíná podepisovat na mých chodidlech. Naštěstí se pan nejvyšší vztyčí, potřese všem sobě rovným pravicí a prázdným sálem kráčí k šatnám. V jeho patách vypuká frenetický úklid, což považuji za signál ke konci. Balím gramofony a desky a snažím se vyhýbat kmitajícím bedňákům, kteří se mi skrytými údery technikou mstí za to, že jsem hrál dlouho. Cestou ven konečně potkávám šéfku produkce, pokládám náklad a lovím z tašky fakturu. „Tak vám moc děkuju, moc se nám to líbilo,“ žulí se na mě. „Škoda jen, že lidi víc netancovali, viďte?“

 

 

 

AddThis
0 comments

Pokec

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.

Zoom

Mámo, už nám vyrostlo maso?

„Za padesát let už nebudeme muset pěstovat celé kuře, abychom mohli jíst prsíčka nebo křidélka. Vypěstujeme si jednoduše jeho jednotlivé části,“ tvrdil údajně v roce 1931 Winston Churchill. Trvalo to trochu déle, ale ta doba se blíží.

Podobné články: Reportáž

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
COOKIES
Google+