Téma

Zlaté ručičky a zlatá hlavička

Cesta Jana Temra do rodinné firmy sice vedla klikatě, ale nakonec v kamnařině vysokoškolák přece jen zakotvil. Obleků a stáží nelituje a kanceláře si prý užije dost i u řemesla.
AddThis

Vyrůstal jste v řemeslnické rodině, ale šel jste studovat vysokou školu. Chtěl jste od rodinných kamen utéct? 
S řemeslem jsem opravdu vyrůstal. Můj děda býval truhlář. Otec pracoval jako zámečník, pak měl dlouhá léta stavební firmu a poté, co si nechal ve své roubence postavit kamna, se mu tenhle obor zalíbil a založil kamnářskou firmu. Já jsem dlouho vůbec netušil, co budu dělat. Nejdřív jsem kvůli počítačům šel studovat elektrofakultu. Pak mě táta přesvědčil na strojařinu, že prý má perspektivu. Tam jsem vydržel jen tři roky a přešel jsem do dalšího perspektivního oboru na Vysokou školu Škoda Auto do Mladé Boleslavi. Já jsem fanda autíček, takže mě to i bavilo.

A nelákalo vás u aut zůstat? 
Celkem i ano. Dokonce jsem dostal nabídku pracovat v oboru realizace oprav s využitím virtuální reality. Vlastně ani nevím, jestli a jak se to dnes využívá. 

Nelitujete toho, že jste pak odešel zpátky k řemeslu? 
Jestli mi není líto, že nejezdím v obleku na stáže do Německa? Ani ne. Hlavně proto, že řemeslo dnes není jen o ruční práci. Už nejde přijít za zákazníkem s náčrtkem a jedním kachlem a začít stavět. Velkou část mé práce zabírá jednání se zákazníky, plánování, vymýšlení. Používáme vizualizační software, modely, nové mate­riá­ly a technologie. Podobné to má jakýkoli jiný řemeslník.

Co tedy musí řemeslník všechno zvládat?
Předně musí být manažer. Kočírovat celý chod své živnosti, od zajištění legislativy až po zásobování. Taky musí být trochu účetní, ekonom, starat se o zviditelnění firmy a musí zvládat komunikaci se zákazníkem. Pak je to řemeslo od řemesla. Já musím být návrhář, projektant, umět pracovat na počítačích a taky bytový designér. Když někomu stavíte kamna, musíte počítat s tím, že je budou používat následující tři generace.

O vzdělávání řemeslníků

Vzdělávání je zralé na nějakou komplexnější reformu. Například bych uvítal, aby se obnovila dávná tradice mistra a tovaryše a živnostenské oprávnění by člověk mohl získat až po prokazatelném absolvování praxe. Dnes se kamnářem může stát i absolvent ročního rekvalifikačního kurzu. Nic proti nim nemám, kurzy bývají na slušné úrovni a zahrnují i praxi, ale rozhodně ne tak dlouhou, aby nahradila zkušenost pod vedením mistra. Taky by bylo fajn, kdyby živnostenské zkoušky zahrnovaly i dovednosti, jako je vedení firmy, jednání se zákazníkem a podobně.

Co je z toho nejtěžší?
Papírování. Ono se to nezdá, ale zatěžuje nás to tak, že jsem musel ve firmě zaměstnat manželku, jinak bych to všechno prokazování, dokumenty o srážkové vodě a nakládání s čímkoliv přestal zvládat. Vemte si, že mám zákonnou povinnost vykazovat způsob nakládání s obaly, i když žádné obaly nepoužívám a do formuláře tak vypisuji nulu. Čisté peklo. Často čtu, jak se nám nedostává řemeslníků, a na druhou stranu na ně stát klade takové nesmyslné nároky, že spousta z nich nemá jinou možnost než si na papírování najmout odborníka. A vydělat si na takové služby a zároveň se uživit není vůbec jednoduché. 

Se zákazníky se u nás jedná dobře?
Vzhledem k tomu, že pracujeme i pro zahraniční klienty, tak můžu srovnávat a zatím mi vychází, že český zákazník je nejnáročnější. Složitější to bývá už jen na Slovensku. 

V čem jsou čeští zákazníci specifičtí?
Často se stává, že mají zákazníci o možnostech kamnařiny a vlastnostech kamen a krbů podivné představy zkreslené nesmysly z internetu. Můj úkol pak je jim všechno správně vysvětlit a uvést to na pravou míru. Ještě složitější bývá, když se do řemesla pletou málo kvalifikovaní lidé a absolventi různých e-learningových kurzů, kteří jsou schopni leccos naslibovat a kvalitou práce nám kazit pověst. 

Napadá vás, co s tím dělat? 
Bylo by dobré, kdyby se ustanovily pravomoci cechů, které dnes sice ve většině řemesel výborně fungují, protože jsou stále ještě řízeny opravdovými fachmany, ale statutárně jsou někde na úrovni zahrádkářů. Jsou to jediné organizace, které by mohly vykonávat funkci odborného garanta, což od nich zákazníci očekávají, jenže dokud nejsou cechy zřizované ze zákona a nemají tedy pravomoci, mohou se snažit, jak chtějí. Na kamnáře může dohlížet vždycky jenom kamnář, na malíře malíř. Abych ale byl spravedlivý, když jsme jako cech přišli někam na úřad, tak se s námi nakonec vždycky někdo bavil a bral nás vážně. Jenže to všichni děláme ve svém volném čase a připomínkovat návrhy zákonů večer po práci jde jen těžko. 

Co byste poradil lidem, co se rozhodují jít na řemeslo? 
Úplně základním předpokladem je, aby je to bavilo. Když nebudete mít řemeslo zároveň jako koníčka, tak si budete chtít práci ulehčovat. Namísto hledání řešení si řeknete „ono to takhle stačí“. Tak se to ale dělat nedá. Řemeslník je člověk, jehož práce se podepisuje na životě jeho zákazníků, a musí za to nést zodpovědnost. A zodpovídat za něco, co nás nebaví… to asi ani nejde. 

A co když člověk dělá něco jiného, třeba v kanclu, a najednou zjistí, že by ho řemeslo možná bavilo? 
Já sám jsem na rekvalifikačních kurzech potkával spoustu vysokoškoláků a byli tam z různých důvodů. Někdo vystudoval dvě školy, pětatřicet let střídal práce, než se našel v kamnařině a věděl, že se jí chce věnovat naplno. Pak tam s námi byl šedesátiletý pán, u kterého jsem si jist, že po večerech čte Vergilia v originále, ale který se živil jako bagrista. Ten se do kurzu zapsal jen proto, aby si doma sám mohl pořádně postavit kamna. Důvodů je spousta a řemeslem se nemusí hned každý živit.

AddThis
0 comments

Téma

Čísla

Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR a Ministerstvo průmyslu a obchodu udělaly nedávno historicky největší průzkum o vnímání řemesla v české společnosti.

Téma

Přemek a jeho parta

Profiřemeslníků máme sice pomálu, ale kutily-amatéry bychom mohli vyvážet. Taky si jich patřičně vážíme a nabízíme jim v televizi dostatek inspirace.

Podobné články: Téma

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Rodiče, k tabuli!

Ještě celkem nedávno panoval mezi rodinou a školou hezky zavedený vztah založený na pravidle „pan učitel má vždycky pravdu, tak si nestěžuj, nebo ti ještě jednu přidám“. Dnes je, zdá se, všechno úplně jinak.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Když vidím Cestu do hlubin študákovy duše, tak těm kantorům skoro závidím

Radomíra Divíšková má s učitelskou a ředitelskou rolí dlouhou zkušenost, a tím pádem i přehled o tom, jak se vztah rodičů a školy mění. Stručně řečeno: mění se hodně.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Co jste nevěděli o školních jídelnách

Školní jídelny dávno nejsou jen o koprovkách a buchtičkách se šodó. Hele!
COOKIES
Google+