Pokec

Bylo by fajn, kdyby měl český film koule

Zvykli jsme si na fakt, že většina českých filmů nestojí za moc. Ondřej Hudeček je člověk, který studuje na FAMU, mluví se o něm jako o velkém talentu a jeho filmy budí naději, že by se to s českou kinematografií mohlo přece jen zlepšit.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

Ondřej Hudeček 

Studuje režii a kameru na montrealském Trebas Institutu a pražské FAMU. Účastnil se filmařských workshopů v Dánsku a na Islandu a v roce 2014 byl vybrán do programu Berlinale Talents. Ve své vlastní produkční firmě letos dokončil krátký film ze života Ladislava Stroupežnického Furiant a absolvoval s ním premiéru na festivalu v Karlových Varech a mezinárodní premiéru na 40. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Torontu. 

Je český film opravdu v tak špatném stavu? 
Já bych se nechtěl ocitnout v pozici obhájce ani kritika českého filmu, ale neviděl bych to tak pesimisticky. 

Takže nemáte pocit, že by v české filmové tvorbě něco drhlo? 
Takhle: já samozřejmě vidím, že česká kinematografie problémy má, ale pokud člověk cítí potřebu něco tvořit, tak nepůjde fňukat do kouta, ale zkusí pracovat s tím, co má v ruce. Třeba díky digitální technologii, tam možnosti jsou. Na druhou stranu je jasné, že tímto způsobem česká kinematografie nemůže dlouhodobě růst a být konkurenceschopná. Takže ty problémy je potřeba řešit. Fond kinematografie nedávno vydal asi třísetstránkovou studii, která jich vyjmenovává dost. Máme málo kvalitních scénářů, především kvůli nedostatečnému financování vývoje, nepracujeme s dramaturgy, je tu malé napojení studentů na praktický filmový svět…

Proč se pořád tak motáme v rámci několika žánrů? Točí se středněproudé komedie, melodramata filmařských stálic typu Hřebejk, bulvár a sem tam artfilmy, které připraví o iluze debutující režiséry. 
To máte možná pravdu, ale já bych to rozdělil jinak. Na jedné straně jsou filmy zaměřené jen na náš trh. Ten je malý, i se Slovenskem je aktivních diváků pár milionů a je potřeba se jim trefit do vkusu. Takových filmů u nás vzniká nejvíc. Na druhé straně jsou filmy s potenciálem exportu a zahraniční distribuce, což je u nás takřka neexistující kategorie. No a poslední jsou filmy, které mohou uspět především na festivalech, získávat ocenění a dělat tím naší kinematografii dobré jméno. Takových filmů u nás přibývá, bohužel ne dost na to, aby si v zahraničí někdo řekl, že se nejedná o náhodu a že se u nás začíná něco dít. Něco podobného se podařilo třeba v Rumunsku nebo v Maďarsku. Ani tam se na tyto filmy sice moc nechodí, ale na zahraničních festivalech sbírají ceny.

Není to málo?
Není. Protože když budou rumunské a maďarské filmy vozit ceny z prestižních festivalů, tak se tamní kinematografie dostane do povědomí producentů i festivalových diváků. Začnou tak vznikat koprodukce a do filmu se dostanou peníze. Pro takovou zemi je to prostě dobrá reklama a to není málo. Problém je, že my dobré festivalové filmy netočíme nebo neumíme točit. A když už se nám povede alespoň trochu přiblížit nějakému festivalovému trendu, tak s tím přijdeme deset let po tom, co takové filmy prožily svůj boom. 

Myslel jsem spíš, jestli je to pro filmaře dostatečně lákavá perspektiva? Točit filmy s vědomím, že na ně stejně nikdo nebude chodit, i když možná přispějí ke zmátoření filmového průmyslu. 
Záleží na každém režisérovi, jak se chce vyjadřovat a co je pro něj lákavá perspektiva. Já osobně věřím, že je možné natočit film, který bude autorský, nápaditý a zároveň divácky úspěšný. Já tomu osobně říkám „autorský mainstream“ a ten mě jako tvůrce v tuto chvíli zajímá nejvíc. Zajímá mě hledání způsobu, jak předložit pro mě podstatné otázky širokému publiku. Kvalitní pop, který se dostane k velkému počtu lidí, má pochopitelně větší dopad než takzvané artové filmy pro úzké publikum. To ale neznamená, že je to jediný správný způsob, jak to dělat. Myslím, že je dobře, když vznikají různé druhy filmu. Není to tak, že některý z nich je důležitější nebo náročnější. Hlavní podle mě je mít ambici dělat co nejlepší snímky ve světovém měřítku a neopít se lokálním úspěchem nebo dojmem, že to takhle stačí.

2016_02_Soumrak-hospod_pokec-Bylo_by_fajn_kdyby_mel_cesky_film_vetsi_koule-7A

Přiznám se, že mě žádný současný film splňující kritéria kvality i atraktivity pro „běžného diváka“ nenapadá. Vás ano?
Pokud mluvíme o českých filmech, tak mě také ne. Aspoň ne z filmů, které jsem viděl.

Takže ta výzva čeká na novou generaci famáků? Sdílí tyhle vaše ambice vaši spolužáci?
Abych se přiznal, tak já se mezi režiséry zas tak moc nepohybuji. Já sám studuji na katedře kamery, i když se považuji za režiséra a nemám ambice pracovat jako kameraman mimo svoje vlastní filmy. Kamera je ale technický obor, ve kterém musíte získat spoustu technických znalostí. Režii můžete dělat i intuitivně.

HLAVNÍ JE NEOPÍT SE LOKÁLNÍM ÚSPĚCHEM NEBO DOJMEM, ŽE TO TAKHLE STAČÍ.

No, ale víte přece, o čem se na FAMU mluví…

Popravdě nevím. Ve škole se moc nepohybuji, a když už, tak se to snažím moc neposlouchat.

Proč? 
Já jsem se s FAMU nikdy úplně nesžil. Pořád si tam připadám jako outsider a myslím, že mi ta role vyhovuje.

Proč vlastně mají famáci u nefamáků tak hroznou pověst?
Mají? Možná proto, že se FAMU snaží mít jakousi image elity, která se přenáší na nás studenty? Nebo proto, že škola nemá moc výsledků, které by byly u nás doma vidět? Já fakt nevím. Připadá mi ale nesmyslné to takto zobecňovat na celou školu. Chápu, že někomu může připadat, že jsme snobové a pseudoumělci a že zapomínáme, že děláme jenom film. To všechno může být v některých případech pravda. Stejně tak ale znám na FAMU lidi, kteří jsou velmi skromní a pokorní. 

To nám ale z FAMU opět vychází obraz školy, ze které vychází autoři artových debutů…
V tom bych problém neviděl, kdyby takové filmy byly úspěšné na festivalech a dělaly by naší kinematografii dobré jméno. Problém vidím v tom, že naše festivalové úspěchy jsou pořád ještě malé, a také v tom, že FAMU negeneruje tvůrce, kteří by spadali do těch dalších dvou kategorií, o kterých jsem mluvil. FAMU je ale veliká škola se spoustou kateder, které fungují dost odděleně, a každá si nese svoje klišé.

2016_02_Soumrak-hospod_pokec-Bylo_by_fajn_kdyby_mel_cesky_film_vetsi_koule-8A

Například?
Katedra kamery je hodně macho-technologická. Katedra režie se zase může zdát trochu asociálnější a odtržená od reality. To ale neznamená, že na těchto katedrách nestudují lidé, kteří do toho obrazu nezapadají. Momentálně je hodně úspěšná třeba katedra dokumentu, což je žánr, který před nedávnem také v kinech nebyl moc vidět, a dneska jsou celovečerní dokumenty poměrně navštěvované. Každá katedra je jiná a každá generuje jiné absolventy. Možná je obecný problém uměleckých škol v tom, že studenty často nevedou dobří pedagogové, ale filmaři – umělci většinou s velkým egem, kteří si vybírají studenty podle toho, jestli jim zapadají do jejich vlastních představ o filmu. Dobrý pedagog umělecké školy by podle mě neměl prosazovat sebe a svůj vlastní tvůrčí styl, ale probudit v každém studentovi jeho vlastní potenciál a pomoct mu jej rozvinout. Pak by možná nevznikal dojem, že se na FAMU točí filmy, které jsou podobné jeden druhému. Musím ale říct, že loňský první ročník katedry režie natočil z mého pohledu dobré a formálně i obsahově poměrně pestré filmy, a z toho mám radost. Možná se na katedře režie začíná něco měnit.

Rád bych viděl film s Miroslavem Donutilem závislým na heroinu.

Asi nemá cenu se ptát, jestli vy osobně máte mezi českými filmaři nějaký vzor. 
Vědomě určitě ne. Já jsem jako člověk i filmař vyrostl na South Parku, ale hodně mě ovlivnili Soderbergh, Kubrick, Tarantino, Trier nebo David O’Reilly. U nás mě nikdo nenapadá, snad jedině Forman. Když si vezmu, jaké filmy vznikají za relativně podobné peníze a v podobných podmínkách jinde ve světě, tak s úrovní českého filmu nemůže být sebekritický tvůrce spokojený. Vím ale sám, jak je někdy těžké umět se na sebe podívat zvenčí a smířit se se svou nedokonalostí. Obzvlášť v oboru, kde hraje velkou roli ego. K tomu by měla přispívat dobrá filmová kritika, která nám možná chybí stejně jako sebekritika.

Vraťme se k těm náročným kritériím, která jste si pro tvorbu stanovil. Řídil jste se jimi, když jste točil Furianta, queer romanci ze života Ladislava Stroupežnického? 
Měl jsem je v hlavě a podle reakcí na festivalech ve Varech a v Torontu se mi je snad i podařilo do filmu dostat. Mám ale zatím odezvy hlavně z festivalů, kam často chodí publikum zvyklé na náročnější filmové projekty. Věřím ale, že je Furiant srozumitelný a zábavný i pro nefestivalové publikum.

Mně se ten film hrozně líbil, ale mám k němu pár otázek. Zaprvé – je ten příběh reálný, nebo fiktivní? Fakt si Stroupežnický ustřelil obličej brokovnicí a nosil falešný nos?
Ten příběh je z velké části založen na skutečných událostech. V podstatě si se scenáristou Janem Smutným domýšlíme jen maličkosti, jako například kde konkrétně došlo k prvnímu setkání Ladislava Stroupežnického a Jana Alše, jestli měl Jan Aleš psa a podobně. Celá zápletka o jejich vztahu, pokus o sebevraždu i Stroupežnického maska s falešným nosem je náš výklad dostupných historických pramenů.

Druhá otázka. Film je natočen na 35mm film, s pečlivě komponovanými záběry, kamera se moc nehýbe… Je to filmařina, která se má zavděčit dnešním teenagerům zvyklým na akční filmy v iPadu?
Tuhle formu vyprávění skrz obrazy jsem zvolil proto, že se hodí k dané látce. Bylo potřeba najít způsob, jak odvyprávět velmi dlouhý příběh na ploše zhruba 25 minut. Neznamená to, že všechny moje filmy budou vypadat jako Furiant. Na druhou stranu bych to nechtěl úplně opustit. Už od práce na scénáři uvažuji o tom, že by krátký film mohl fungovat jako první epizoda celovečeráku. První fáze bude Stroupežnického queer romance, po které se posuneme o dvacet let dále, kdy už je Stroupežnický slavným dramaturgem Národního divadla. Když ale začne vyplouvat na povrch jeho temná minulost, hrozí mu, že o svou pozici úspěšného dramatika přijde. S posunem v čase nastane posun i do modernějšího filmového jazyka. Mělo by jít o paranoidní thriller z 19. století s prvky černé komedie. 

Nebojíte se, že v Česku neseženete dostatek dobrých herců na to, aby takový film utáhli?
Já si nemyslím, že bychom měli málo dobrých herců. V regionálních divadlech jich může být spousta, akorát je zatím nikdo neobjevil, protože režiséři i producenti většinou hrají na jistotu známých jmen. Málokdo se věnuje objíždění divadel, zkoušení a dlouhodobé práci s herci. Pokud bude mít český herec nebo herečka dobrého a trpělivého režiséra, který ví, co chce, a dobrý scénář, tak budou samozřejmě vypadat lépe. A také se možná zbavíme situace, kdy budou ti stejní herci obsazováni do těch samých rolí. Třeba v současné době opět hodně diskutovaný Miroslav Donutil je podle mě výborný herec, kterého bych hrozně rád viděl v roli typově absolutně opačné k jeho klasickým postavám. Stejně jako Tarantino obsadil Travoltu, taneční hvězdu teen a rodinných komedií osmdesátých let, do role obtloustlého gang-stera v Pulp Fiction, tak bych rád viděl film s Miroslavem Donutilem závislým na heroinu.

Taky bych rád viděl Donutila jako gangstera. Proč z něj pořád dělají maršála Malinovského?
Většina filmů se asi snaží mít nějakou záchrannou brzdu. Pojistku, která zafunguje, když všechno ostatní selže. Když bude špatný scénář nebo režisér nezvládne svou práci, bude ve filmu aspoň jedna hvězda, na kterou diváci zaručeně přijdou. Ultimátní záchranou hollywoodských filmů jsou pak figurky hlavních hrdinů a hračky. U nás se často snažíme o něco podobného, jen v mnohem menším měřítku. Proto ty stejné tváře. Sympatická je ale třeba snaha HBO ČR svěřovat velké projekty mladým producentům a scenáristům, i když si pozici režiséra stále ještě raději pojistí osvědčeným jménem jako Agnieszka Holland nebo Vladimír Michálek. Nedivím se tomu, jen bych samozřejmě jako začínající tvůrce uvítal větší odvahu sázet na nová jména. Když nikdo takovou odvahu mít nebude, tak se musíme pokusit najít vlastní cestu. Obecně by ale bylo fajn, kdyby měl český film větší koule.

 

AddThis
0 comments

Čumenda

Obnažené hotely

Chris Shaw prožil deset let v londýnských hotelech. Jako portýr. Zažil při tom ledacos. A nejen že zažil, ale i nafotil. A tak tu máme syrovou lidskou smršť na chodbách hotelů i za zavřenými dveřmi pokojů. Jak nám Chris sám prozradil, "když se někdo pohybuje jako kačena a mluví jako kačena, je velká šance, že je to alkoholik.“

Reportáž

Strach a hnus v XXX kině

Ještě do svých šestadvaceti jsem si představovala, že nejhnusnější místo na světě je nějaká stoka v indickém slumu. Peklo je ale blíž. Ukryté pod pražskými činžáky. V kabinkovém porno kině. Zajímalo nás, kdo tam v době internetového porna zdarma vlastně chodí.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+