Reportáž

Strach a hnus v XXX kině

Ještě do svých šestadvaceti jsem si představovala, že nejhnusnější místo na světě je nějaká stoka v indickém slumu. Peklo je ale blíž. Ukryté pod pražskými činžáky. V kabinkovém porno kině. Zajímalo nás, kdo tam v době internetového porna zdarma vlastně chodí.
AddThis
  • Text: Markéta Bajerová
  • Foto: Getty Images

Sex bez popcornu

Ještě před příchodem videopřehrávačů a internetu byla pornokina jediným „útočištěm“, kde si dospěláci mohli užít hardcore porno. Nikoho asi nepřekvapí, že jednou z největších „velmocí“ ve výskytu míst, kde se dá na sex koukat a zároveň ho účinně trénovat, jsou Spojené státy. Za oceánem začala tahle speciální kina promítat v šedesátých letech (poprvé v Kalifornii) a v sedmdesátých už jich bylo po celé zemi 750. Kina najdete v ne příliš lákavých lokalitách a v jejich blízkosti nesmí být škola, park nebo kostel. V zemi, kde každých 39 vteřin vznikne jedno pornovideo, nechybí ani speciální „Adult video arcades“ – prostory, v nichž můžou návštěvníci beztrestně masturbovat při sledování lechtivých záběrů. Většinou tenhle liberální koutek najdete v obchodě s pornočasopisy nebo v sexshopu.

Je asi čtvrt na devět, když spolu se dvěma kamarádkami zvoníme na mříž u vstupu do porno kabin. Označení erotické videokabinky zní ještě moc mile a sofistikovaně oproti tomu, co nás čeká uvnitř. Vážně tam jdeme?! Nepomáhá ani sklenička vína, kterou jsem si dala na kuráž. Všechno je jednou poprvé, tak co…

Když nám znuděná paní zazvoněním otevře mříž, řekne si dohromady o 420 korun a občanky k tomu. Mezitím se rozhlížíme po místnosti plné starých DVD s pornem (je na nich liháčem napsaná astronomická cena) a cedulka na dveřích nás jasně upozorňuje na to, že na spaní v kabinkách můžeme zapomenout. Procházíme další mříží do sklepa. První, čeho si všimneme, je ticho. Nepřirozené a tísnivé ticho…

Porno devadesátky

Pokaždé, když jsem za poslední léta jela kolem, udivovalo mě, že podobná věc ještě existuje. Kdo jde v době internetu dobrovolně sledovat porno do sklepa? Myslela jsem, že je tenhle jev stejně přežitý jako CD nebo DVD půjčovny a patří hluboko do středověku. A tak jsem se chtěla na vlastní oči přesvědčit, jak takové oldschool místo vypadá.

V tmavém suterénu osvětleném jenom zadrátovanými a červeně přemalovanými světly není vůbec nic – až na dým z cigaret. Stěny pokrývají protihlukové koberce a zrcadla, podlaha je omyvatelná a na poličkách stojí jenom plechovka s pivem a vedle ní papírové kapesníčky. „Jee, holky!“ ozve se nadšeně ze tmy. Podle všeho sem ženy příliš často nezavítají. Asi pud sebezáchovy. Když mi zmizí signál v mobilu, přemýšlím, jestli mám nějaký i já.

Na konci chodby je něco jako porno kino. Nebo snaha o něj. Na malou nekvalitní obrazovku můžete koukat z kancelářských židlí tak z roku 1995. Středu místnosti vévodí strohé dřevěné pódium. Nechci domýšlet, k čemu je určené, teď se na něm naštěstí neodehrává vůbec nic. Zkušená ruka designéra se tady rozhodně nikdy ničeho nedotkla.

„Hlavně se neztraťte,“ upozorňuje nás kamarádka při procházení černě vymalovaných papundeklových kabin. Míjíme vysoké postavy překvapivě mladých chlapů. Nahánějí nám strach  a doufáme, že se s námi nebudou chtít dát „do řeči“. Čekali jsme starší obejdy, kteří to neumí s internetem, a sociální případy. Ale asi šest mužů, kteří tu bloudí odnikud nikam v dýmovém oparu, tuhle představu nesplňuje. Obcházejí uličky a nakukují do malých zrnitých obrazovek s hetero i homosexuálním pornem. Kdyby se na nás vrhli, pomoci bychom se asi nedovolaly.

Čumilové vítáni

Malé stísněné kabinky neposkytují moc soukromí, ale o to zřejmě návštěvníkům nejde. Jednoho z nich omylem nachytáme s kalhotami dole a rozhodně ho to nevyvede z míry. Nevzrušeně se na nás otočí a oblečen v lyžařském svetru se nenechá vyrušovat. Raději se klidíme z cesty. Ta možnost vyrušení třeba místní štamgasty vzrušuje. Procházíme dalšími kabinami a sledujeme kruhové otvory mezi nimi. Není těžké si domyslet, k čemu asi slouží.

Jasné je, že do tohohle kina rozhodně nechodí jen lidé, kteří nemají počítač a internet.

Chceme co nejdřív odejít, ale ještě se pokoušíme pořídit pár nevinných fotografií. „Co děláš?! Proč to fotíš?“ ozývá se jeden z hromotluků korzující mezi obrazovkami. „To si fotím pro sebe, abych doma měla na co koukat,“ hájí se lživě kamarádka, zatímco schovává mobil do kapsy a chystá se k odchodu. Napětí visí ve vzduchu spolu s cigaretovým kouřem. „To né, to teda nedělej todleto!“ opáčí dotčeně Ukrajinec.

Všechno nenápadně sleduje údržbář, kterého na nás určitě poslala paní od pokladny. Náš pobavený smích při placení asi vzbudil pochybnosti o důvodu návštěvy. Ještě si stihneme prohlédnout od pasu dolů nahého gaye, který se vykrádá z „kabinky lásky“ a z pornokina si dělá veřejnou šatnu. Celé to připomíná seriál Twin Peaks, ale bez agenta Coopera…

Stoupáme chodbou polepenou homosexuálními výjevy nahoru k mříži a doufáme, že únik bude hladký. Na tomhle místě asi nejde vydržet déle než pár minut. Podařilo se a venku zapadáme s depresí do nejbližší žižkovské putyky. Návrat z opravdového očistce se musí zhodnotit. Dante by se tu leccos naučil.

2016_02_Soumrak-hospod_Trendbox-Strach_a_hnus_v_XXX_kine-2A

Máme se co učit

„Na Valentýna jsem se svým klukem z legrace zašla do berlínského pornokina. A takhle úchylný a hnusný to tam nebylo,“ vypráví šestadvacetiletá Anna, zatímco si objednává pivo. A ve světě v tom zřejmě umí chodit mnohem lépe než my. Kina pro dospělé se začala ve Spojených státech rozmáhat už v šedesátých letech a třeba v Nizozemsku jich stále najdete kolem šesti desítek.

Jasné je, že do tohohle kina rozhodně nechodí jen lidé, kteří nemají počítač a internet. Na to, proč tam chodí a co tam opravdu hledají, jsme nepřišly. Archivní filmy? Vskutku bizarní prostředí? Nevíme a ve své kůži z toho nejsme. „A tihle lidé s námi jezdí metrem a tramvají,“ shrnula to Anna.

AddThis
1 comments
VeronikaSkopalova
VeronikaSkopalova

Lepsi, aby si honili nekde ve sklepe v kabinkach, nez aby to delali na verejnosti... Kazdej mame neco a musi to byt fakt super, kdyz se tam na ne chodi divat holky jako vy jak na zviratka do cirkusu.. jezisi

Pokec

Bylo by fajn, kdyby měl český film koule

Zvykli jsme si na fakt, že většina českých filmů nestojí za moc. Ondřej Hudeček je člověk, který studuje na FAMU, mluví se o něm jako o velkém talentu a jeho filmy budí naději, že by se to s českou kinematografií mohlo přece jen zlepšit.

Trendbox

Bun bó nam bo není všechno

Vietnamská kuchyně je mezi odborníky velmi ceněná. Je zdravá, chutná a dokáže beze zbytku zpracovat všechny suroviny. Asi i díky nátlaku prvních foodblogerů, kteří ji okusili v gastronomicky pokročilejších sousedních metropolích, začala před pár lety naše asijská bistra přiznávat barvu a ukázalo se, že leckterá „čína“ může být vlastně apoštolem vietnamské kuchyně u nás.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
COOKIES
Google+