Téma

Soumrak hospod

Zahulený chrám rovnostářství, pábitelství, neoficiální parlament, sídlo pravé české demokracie a identity. Většinou se k ní hrdě hlásíme, občas se za ni stydíme, když se snažíme vylovit z hlavy cokoliv jiného, podle čeho by nás mohli za hranicemi identifikovat. A poslední dobou se o ni bojíme.
AddThis

Protože se zdá, že v dnešní nejisté době se začíná nepatrně kymácet i tato doposud nehnutelná stálice našeho vesmíru. Poctivej českej ležák aby člověk pohledal, všude samý nefiltráky, ejly a IPY, namísto sprosťáka výčepního za pípou podholení rybízci v kostkovaných košilích, za chvíli nám zakážou v hospodách čadit, místo čárek na plachtu se budou nosit kopie účtenek z registrační pokladny a my budeme ještě rádi vzpomínat na europívo, až U Jelínků poteče Bud Light. 

Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí se on najisto vždycky zase!

Jan Neruda

„No a co,“ odfrknou si kafíčkáři a intelektuálové, kteří nikdy nezažili euforický pocit, jenž se dostaví poté, co vyprahlé hrdlo vytáhne natřikrát první půllitr, zatímco na zažloutlý ubrus už dosedá další orosená nádhera. „Jestli nemáme nic jinýho než ty zahulený knajpy, tak to s náma je hodně špatný.“ Jenže redukovat instituci české hospody na prostý útulek opilců je jako považovat Louvre za sklad plátna. 

Národ u pípy probuzený i uspaný

Historie hospody sahá až někam do raného středověku, kdy se v domech oprávněných k vaření piva otevřely mázhauzy a sousedé se u korbele začali oddávat krčemnému posezení. Netrvalo dlouho a z mázhauzů se staly šenky, výčepy, herberky a hostince, což samozřejmě v upjatém středověku nebylo po chuti mravostrážcům, kteří preferovali víno, nad kterým pronesli zaklínadlo a změnili ho tak v krev Kristovu. Ačkoliv byly pivonálevny stále oblíbenější a často zastávaly v podobě zájezdních hostinců a krčem u tržišť důležité společenské funkce, slušelo se na ně nahlížet skrz prsty. Časem se ukázalo, že to má i své výhody.

2016_02-soumrak_hospod-cilichili-tema-2a

Když jsme se počali někdy v 18. století národně probouzet, mohli jsme se svobodně česky projevovat právě jen ve společensky nevalném prostředí. Samotná čeština měla tehdy status jazyka určeného pro, mírně řečeno, neformální komunikaci. Nebylo například myslitelné někoho neznámého na veřejnosti pozdravit nebo oslovit česky. Kdo chtěl mluvit česky, musel se uchýlit do prostředí, kde se na společenské normy moc nehrálo. Jinými slovy do hospody. Ta se tak stala jedním z mála veřejných míst, kde se pilovala a pod vlivem piva šlechtila čeština, šířila se česká kultura a kde taky vznikla tradice českého hospodského rovnostářství. Kdo tehdy mluvil česky, neměl pravděpodobně moc peněz. Takže celé osazenstvo takové knajpy, od národních buditelů přes umělce, literáty, intelektuály, měšťany až po prosté pivaře, nemělo moc důvodů se jeden na druhého vytahovat. 
Díky tomu se hospoda stala kulturní institucí a oficiálním shromaždištěm vlasteneckých spolků. Literární vědec a spisovatel Vladimír Macura píše v pojednání Hospody a pivo v české společnosti: „Hostince nebyly spolkům pouze místem vzniku, sdružení i spolky s nimi byly svázány celou svou činností. Mívaly v hostincích pronajaty spolkové místnosti, které sloužily k pravidelným schůzím, ale především k obvyklým setkáním členů ve stanovený den v týdnu, kdy si zde mohli přečíst vyložené noviny a časopisy, vypůjčit knihy ze spolkové knihovny a vždy najít někoho, s kým si mohli pobesedovat.“ Takže holt nebýt hospod, nebylo by českého národa ani české kultury.

Ba a div, že lid je živ,
kde tolik hradů, tolik piv
a nikde na džbán skutku!

Josef Václav Sládek 
Mělnická Balada

Stejně jako se děti často stydí za prostředí, ve kterém vyrůstaly, i Češi se od hospodského prostředí odpoutali hned, jak získali svůj vlastní stát. Intelektuálům už zahulené a pivem prolité knajpy nevoněly. Jenže jakmile nás vzápětí začaly válcovat dlouhá desetiletí totality rádi jsme se do nich vrátili. Hospoda byla opět jedním z mála míst, kde se dalo aspoň zdánlivě svobodně zanadávat na poměry, potkat se s umělci na indexu a především rozpustit frustraci v českém ležáku, fungujícím jako geniální koktejl s euforickými a zároveň sedativními účinky. A zatímco například v Polsku si režim nikdy nedovolil sáhnout na kostely, u nás se tradovalo, že vláda, která zdraží pivo, padne. Přestože se u nás tehdy vláda nejen neodvolávala, ale ani nevolila, nešlo o pouhý bonmot. V okamžiku zdražení piva se běžně povolávaly do pohotovosti bezpečnostní složky, a hlavně k němu docházelo výjimečně. Komunistům se vyplatilo udržovat laciným pivem reptaly v hospodách a neriskovat, že se vydají brblat na veřejnost.

Co bychom si bez ní počali

Dnes žijeme poprvé ve společnosti, která nevzešla z hospody. Jak píše sociolog Jiří Vinopal v práci Instituce hospody v české společnosti: „Ideály změny komunistického režimu nevzešly ze setkání nad pivem, protirežimní činnost nevyvíjely spolky vzniklé u štamgastského stolu, mítinky a setkání s občany neprobíhaly v sálech, z nichž byla pípa na dohled. Ač mohli mít aktéři polistopadových změn pivo rádi sebevíc a ač mohli být jakkoli pravidelnými návštěvníky pohostinských zařízení, hospodské prostředí k převratu samo o sobě nijak významně nepřispělo a ani přispět nemohlo.“ Možná i proto dnes není pozice české hospody nijak silná, a přestože se v pití piva neustále zlepšujeme, instituci opravdové české paluše paradoxně hrozí zánik. Jednak ztratila status nezbytnosti. Ve středověku byla zakázaným ovocem, v období národního obrození kulturní a vlasteneckou institucí, v období reálného socialismu azylem. V současnosti žádnou takto výraznou funkci nemá. Větší hrozbou ale je to, že hospoda přestává být snad poprvé za staletí své existence hlavním pohostinským zařízením. Kdo se chce najíst a napít, může jít do bifé, bistra, baru, kavárny, fastfoodu či nóbl restaurace a i pivaři jsou postupně odlákáváni do franšízových napodobenin, kde jsou korporátně identické i nápisy na záchodech. Jestli ale někdo byť na vteřinu zapochybuje, jestli stojí za to českou hospodu zachraňovat, je potřeba zvolat mnohohlasně „si kurva piš“ a říznout půllitrem o stůl. Už kvůli nostalgii, úctě k rodinnému stříbru nebo jen ze slušnosti k zařízení, které nám toho tolik dalo.

2016_02-soumrak_hospod-cilichili-tema-3a

AddThis
0 comments

Téma

Pivní cintáty

V hospodě se Češi vracejí ke svým prakořenům, pročež se v nich probouzí chuť čmárat po zdech. Akorát po sobě místo mamutů nechávají životní moudra.

Téma

Pravá česká hospoda

Co všechno má a nemá mít pravá česká putyka, o tom se mohou vést dlouhé vleklé spory nad půllitrem. Za nás je to třeba tohle, ale především by to mělo vzniknout tak nějak pomalu, časem, odspodu. A ne v hlavě designéra.

Podobné články: Téma

2017 | 5 | Harddiskobolos

Clicky místo kliků

„Neseď už u toho kompjůtru a mazej se proběhnout ven.“ Tuhle větu zaslechlo snad každé dítě vyrůstající v době počítačové. Rodiče to mysleli dobře, protože jak známo, pohyb na čerstvém vzduchu je půl zdraví, a když v něm dítko nalezne zalíbení, existuje i šance, že coby profesionální sportovec někdy v budoucnu zajistí rodinu. Než ale začnete nahánět svou ratolest v pět ráno do vymrzlé lední haly, tak zpomalte. Možná že byste ho radši měli nechat v klidu pařit gamesy.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Kolik máš APM?

Deset hodin denně, šest dní v týdnu - tak vypadá trénink špičkových e-sportovců.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Jak vydělat na e-sportech

Hrajete gamesy a chcete, aby vám to hodilo nějakou tu kačku? Tak mrkněte na náš návod, jak se toho zhostit.
COOKIES
Google+