Pokec

Na vraždách se dřív proplácel rum

V policejním vyšetřovacím týmu najdete spoustu profesí. Tomáš Doubek, forenzní fotograf a znalec Kriminalistického ústavu, tvrdí, že na televizní seriál o jeho profesi by nikdo nekoukal. No nám to tedy zase taková nuda nepřijde.
AddThis

Když se vás někdo v hospodě ptá, jestli fotíte nabourané blatníky, nebo mrtvoly, co odpovíte?
Ani jedno, ani druhé. Běžné bouračky si fotí dopravní policie a mrtvoly zase ohledává a fotí technik výjezdové skupiny. My pracujeme víc v ateliéru nebo u počítače.

Fakt? Myslel jsem, že půjde o rozhovor s profíkem, pro kterého jsou výjezdy k vraždám rutinou.
Musíme rozlišovat běžnou technickou fotografii a spe­ciální fotografické práce. Fotograf Kriminalistického ústavu je znalec a specialista, pracuje na věcech, na které nemá technik běžného výjezdu znalosti, vybavení ani čas, protože má na místě činu své práce nad hlavu. My mordy fotíme také, ale až v případě, kdy vyšetřovatel nebo znalec potřebuje některé specialitky. Třeba sférickou nebo leteckou fotografii. Takže blatníky nebo části mrtvol – kosti, lebky, tkáně – fotíme také, ale jen když je to potřeba pro znalecké zkoumání. 

Na místa vražd se tedy dostanete. Vždycky mě zajímalo, jestli mají něco společného.
Je to možné. Kdysi jsem se dostal k domovní prohlídce bytu, ve kterém se předávkoval narkoman. Byla tam i jeho holka a ta nám tvrdila, že ten kluk tam pořád je, že ho vidí. A já měl takový divný pocit… prostě jsem o něm věděl. Přitom už byl na cestě do mrazáku.  

Když jsem poprvé fotil v márnici, úplně jsem se schoval za foťák. Byla to sebeobrana před tím, co jsem viděl. Máte to podobně?
Ano. Když fotím nějakou morbiditu, dívám se přes hledáček a soustředím se jen na výsledek. Je třeba nafotit mozek vyndaný z hlavy? Tak fotím mozek. Nebo játra někoho, kdo se uchlastal, předávkoval, tak fotím játra. Dál nad tím nepřemýšlím, zajímat mě musí jen řemeslo – jestli mám správnou expozici, kompozici, zacloněný objektiv…  Co se děje kolem, jsou jen kulisy. Jestli se mi dělá špatně nad rozplácnutou mrtvolou nebo visím pod vrtulníkem sto metrů nad zemí není podstatné, počítá se výsledek. Proto jsme profesionálové. 

Dobře, ale ty fotky pak musíte zpracovat v počítači a to už děláte v ústavu, kde se za foťák neschováte. 
Někdy je to horší než být na místě vraždy, to je pravda. Ty fotky musím vyvolat, upravit, takže je mám pořád na očích, a co si budeme povídat, před monitorem je víc času na přemýšlení. Ze smrti ale člověk otupí. Před deseti lety se mi o mordech občas i zdálo, teď už jen výjimečně. Daleko víc mi vadí dětské porno. Analyzovat fotky, na kterých jsou děti ve věku mé dcery, to není zrovna příjemná práce. Ale jak jsme se bavili – jsem znalec a ode mě se chce zjistit, kdo a kdy to fotil, jakým přístrojem. Oddělit ty dva světy je nutné, nesmím to brát osobně.  

V každé správné detektivce se od mrtvoly jde rovnou do baru. Chodíte taky na panáka?
Jasně, to je nutnost. Potřebujeme závoru, mentální dezinfekci, abychom si práci netáhli v hlavě domů. Dokonce si ještě pamatuji dobu, kdy se u policie po návratu od nějaké chuťovky proplácel rum. Teď máme striktní prohibici, ale v baru po práci občas skončíme. Je to potřeba a je dobré tmelit kolektiv.

Tomáš Doubek

48 let, Praha


Vyučil se mechanikem optických přístrojů, vystudoval Policejní akademii. Od roku 1992 pracuje pro Kriminalistický ústav v Praze jako forenzní fotograf a kriminalistický znalec. Relaxuje na kole nebo v bazénu, rád cestuje. Nejlepší odpočinek od policejní práce jsou jeho tři dcery.  

Nosíte si v hlavě nějaký zážitek z práce, který jen tak nezmizí?
Když jsem začínal, došlo v Prokopském údolí ke znásilnění a vraždě. Dělám tuhle práci přes dvacet let, to člověk leccos vidí a dost otrne, ale stejně si pořád pamatuju, jak nad tou holkou visel na stromě použitý prezervativ. 

Není potom práce v ateliéru nebo u mikroskopu nuda? 
Rozhodně ne. My pracujeme pro všechny znalce Kriminalistického ústavu, příkladem pro balistiky, antropology, genetiky, protože všichni potřebují dokumentaci stop, ke kterým dělají znalecké posudky. A když práci odfláknu a na fotce kvůli tomu nebudou čitelné všechny stopy, může další expert udělat chybu, která rozhodne o něčí vině nebo nevině. Žádná nuda, je to zodpovědná práce.

Zkusme ještě pár příkladů. Pořád ještě váhám, co forenzní fotograf vlastně dělá.
Fotíme důkazní materiály, které jsou potřeba k dokumentaci znaleckých zkoumání. To může být kůže, mršina, otisk boty, kus skla, opravdu cokoliv. 
K tomu děláme znaleckou činnost a analýzy fotografické techniky a materiálů. Podle markantních znaků v algoritmech procesorů jsme schopní určit podrobnosti o vzniku snímku. Dokážeme zjistit úhly, velikosti a vzdálenosti objektů na fotografii, také zkoumáme autenticitu – když někdo tvrdí: „To nejsem já, to je montáž!” – tak je na nás dokázat, jestli na fotce vážně je, nebo ho tam někdo přidal ve Photoshopu.

Mluvil jste o sférickém snímání, to je něco jako Google Street View?
Laicky řečeno ano. Používáme speciální kameru, kterou se nechá nasnímat místo činu tak, že je pak možné v počítači procházet domy, rozhlížet se a otáčet.

Takže něco jako počítačová střílečka? 
Ano. Ta kamera má navíc dynamický rozsah dvaatřiceti clon. Když třeba nasnímáme sklep, kde došlo k vraždě, a je tam okénko s denním světlem, tak uvidíte detaily ve stínech sklepa a zároveň se podíváte, jestli byla obloha zatažená, nebo bylo slunečno. Jde o techniku za miliony. 

Dá se při bádání v ústavu zažít něco vtipného?
Spíš jsou to bizarnosti, jako když se nám dostane do ruky paměťová karta s nějakou pikantností pro dospělé – slečna tvrdí, že ji někdo nafotil nahatou a že s tím nesouhlasila a nevěděla o tom, a ten někdo tvrdí, že o tom rozhodně věděla a souhlasila. My se potom pokusíme obnovit i smazané fotky, protože ty mohou potvrdit jednu nebo druhou verzi, a nestačíme se divit, čím se lidé baví. 

Čím se lidé baví?
Kriminalistický znalec je vázán mlčenlivostí, takže bohužel, na to vám neodpovím. Ale Knoflíkáře jste viděl, ne?

Nezatahují se nad vaší profesí mraky? Slušný foťák má přeci kdejaký mobil.
Foťák v kapse z nikoho fotografa neudělá. Jde o znalosti a zkušenosti. A profesionální fotka, která obstojí u soudu, má svá pravidla a technické požadavky a ty mobily nesplňují. Takže o chleba se zatím nebojím.

Ale že by se k vám hrnuli absolventi FAMU, asi také není pravidlem, ne?
Jasně, protože my děláme technickou fotografii, žádné umění. A navíc jsme policajti. Získat někoho s fotografickým vzděláním není jednoduché.

Foťák v kapse z nikoho fotografa neudělá. Jde o znalosti a zkušenosti.

A to je stigma, „být policajtem“? Jste přece Kriminalistický ústav, mně to zní jako elita.
Stigma snad ne, k nám když se někdo hlásí, tak už ví, do čeho jde. Hodně lidí ale neprojde přes zdravotní, fyzické a hlavně psychologické testy. Můžete být fotografický génius, ale když test zjistí, že neumíte být týmový hráč nebo jste přecitlivělý, tak máte smůlu.

V seriálu Clona byl policejní fotograf několikrát postřelený, zmlácený a podobně, ale jak vás poslouchám, vy služební zbraň asi nepotřebujete.
Střílečky si užívají jiní, my potřebujeme čas a klid na práci. Většinou někde mrzneme, čekáme, než se dostaneme na řadu, protože jsme jen malá součást policejního vyšetřovacího týmu a nemůžeme se plést ostatním pod nohy. Televizní seriály se o nás netočí, na to by nikdo nekoukal.

Máte v šuplíku projekt, kterým jednou vyhrajete Czech Press Photo? Jako fotograf se dostanete na atraktivní místa.
To opravdu nemám, ale neříkám, že mě výtvarná fotka nezajímá nebo že ji neudělám. Taková fotografie dokáže pracovat s emocí, není to jen strohá policejní dokumentace, ze které se odečítají rozměry.

Takovou fotografii můžete u soudu použít? Nejde pak už o ovlivňování?
Naopak. Kriminalistická dokumentace musí poskytnout ucelený obraz toho, jak místo činu vypadalo, ale i jaké byly podmínky. Takže jde o kombinaci informace a vjemu. Vypnu blesky, odstraním čísla a fotím v přirozeném světle to, co vidím. Nejde o ovlivňování, ale o realitu. Jen není podaná tak stroze, jak vyžadují pravidla spisové dokumentace. 

Tomáši, není ta vaše práce nějak moc smutná? Nebylo by lepší fotit modelky?
Někdy smutná je, ale naštěstí existuje zpětná vazba, která dává naší práci smysl. Jsou to pozůstalí, pro které je nesmírně důležité, aby se pachatel našel a byl právně potrestaný. Nebo lidé, kterým se díky práci znalců vrátí majetek. Kdyby tahle odezva nebyla, u kriminální policie by asi nikdo z těch, co znám, nepracoval.

Nepadá na vás někdy frustrace z výše trestů? 
Výše trestů je samozřejmě diskutabilní. Na tom se snad shodnou všichni, kteří musí vraždy a násilnosti vyšetřovat. Neříkám, že vězení je hotel, ale když je po osmi letech vrah z vězení venku třeba za dobré chování… Nejde přece jen o smrt nebo bolest oběti, ale i o trauma pozůstalých. Oni s tím budou žít po zbytek života. Je to spravedlivé? 

Umíte se po dvaceti letech práce forenzního fotografa ještě smát?
Nedávno jsme si s kolegou na pitevně říkali, že jestli zemřeme během služebního výkonu, tak skončíme pod rukama těch borců, na které jsme právě koukali. Přišlo nám to vtipné, ale uznávám, že policejní humor je zvláštní. Jenže když se hrabete v tom nejhorším bahně společnosti, ve vraždách, násilí, podvodech…. musíte si vybudovat nějakou bariéru. Říká se, že hrobník musí být veselý, protože když je smutný, je do roka mrtvý. To platí i pro forenzního fotografa.

AddThis
0 comments

Čumenda

Šťastné nic

Poušť je symbolem smrti a zmaru. Voda je tu stejně cenná jako stín. Čeká vás jen horko a najdete tu jen žalostně málo věcí, které by vám pomohly k přežití. Někomu se tu ale přesto líbí. Fotograf Yurian Quintanas Nobel se vydal do kalifornské pouště a v sérii Happy Nothing zachytil život těch, kteří to mají v poušti rádi.

Kácíme modly

Zlo má jméno delfín

Máme je za roztomilá a inteligentní zvířata. No možná bychom si to ještě rozmysleli, pokud bychom o těchhle milých kytovcích věděli víc. Třebo to, že by nás nejradši zatáhli na otevřené moře a znásilnili…

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+