Téma

Naplnit kulturák je jako vyprodat Lucernu

Radimo šéfuje bandu Prago Union a s kapelou už projel kus světa. Kulturáky ovšem mají v životě skupiny výsostné postavení.
AddThis

V čem jsou kulturáky jedinečné z pohledu kapely, která v nich vystupuje?  
Já budu samozřejmě mluvit jen za Prago a Cham­pion Sound, ale pro nás je to ten zvláštní retro luxus a velkorysá naddimenzovanost, který se v kulturácích skrývá. Všechno je obložené dřevem, šatny jsou obrovské a jde se do nich půl kilometru dlouhou chodbou. Když pak jdeš dalších deset minut na pódium, připadáš si jako Madonna, která kráčí zázemím O2 arény. Je teda fakt, že narozdíl od Madonny kolem nás neběhá sto lidí, protože kulturáky jsou většinou daleko větší, než by měly být, a působí hrozně prázdně. Nevzpomínám si, že bychom kdy hráli v plném kulturáku.

Takže vyprodat kulturák je umění? 
Doslova ano, protože ta jejich velikost často působí až bizarně. Jednou jsme hráli v kulturním domě Jitka v Jindřichově Hradci a ten je snad ještě větší než velký sál Lucerny. Což je pro nás i pro ostatní české kapely taková meta, kam všichni směřujeme. Vyprodat velkou Lucernu je strašně těžké, komu se to podaří, patří do extra třídy. A teď máš najednou stejně velký sál ve městě, které má desetkrát míň lidí než Praha. 

Obtiskává se ta zvláštní atmosféra i do lidí, kteří v kulturácích pracují? 
Jo. Pamatuji si, že jsme nedávno hráli v kulturním domě ve Vsetíně. To byla typická kulturáková akce, kdy si celý prostor pronajme promotér s tím, že udělá velký mejdan. Což se mu většinou nepovede a v těch obřích prostorech ta prázdnota vynikne daleko víc, než kdybychom hráli v nějakém klubu. Navíc se k tomu přidávají právě ti stálí zaměstnanci. Třeba barman, který vládne krásnému retrobaru s designovými židličkami a keramickými reliéfy, ale není mu vůbec divné, že v něm nemá nic než rum a Cinzano, které tam nalévá už čtyřicet let. Nebo nerudný vrátný zvaný Huhla, kterého se každý bojí, všemu tam šéfuje, ale vůbec mu není rozumět. Podobných figurek člověk po kulturácích potká bezpočet.

Jsou mezi kulturáky rozdíly? Jsou nějaké progresivní, které se nezasekly v minulém století? 
Já jich osobně znám minimum. Vlastně si vzpomínám jen na kulturní dům v Kralupech nad Vltavou. Tam už při příchodu člověk viděl, že je barák opravený, že jsou obroušené parkety, zrekonstruované záchody, v sále je nový aparát – který super hraje, protože sál je samozřejmě celý ze dřeva. Ten kulturák má pronajatý mladá parta lidí a dovedou toho luxusního potenciálu využít. 95 % ostatních jsou památníky socialismu, které sice vypadají velkolepě, ale vevnitř jsou hodně jeté. Všude jekor, opadávající kachlíky a oloupaná dýha na dřevotřísce. Jít do koupelny nebo na záchod je občas síla. Zároveň ale musím zdůraznit, že lidé, co kulturní domy stavěli, nebyli žádní blbci. Je znát, že počítali s tím, že do těch baráků bude někdo přijíždět velkým autem, že je fajn mít přímý vstup z parkoviště hned do sálu, že přemýšleli, kde a jaké má být zázemí. Problém nastane v momentu, kdy ty dveře na parkoviště odmítne Huhla otevřít, protože zrovna nemá náladu. 

Jezdíte tam rádi?
Strašně rádi. Kdyby fakt nebyly tak strašně velké, tak bychom snad nejradši hráli jen po kulturácích. Jasně, když jezdíme po Evropě, tak koncertujeme v kulturních střediscích, která jsou jim funkcí vlastně podobná. Žádné ale nemá tu správnou kulturákovou atmosféru. Za tou se musí na český venkov. Ne do Liberce, ale do města, kde by se do kulturáku vešli všichni obyvatelé.

AddThis
0 comments

Téma

Za co vděčíme kulturákům

Kulturní domy sice vznikly jako realizace zrůdného konceptu centrálně řízené kultury, ale nemůžeme šmahem říct, že by byly k ničemu. Naopak.

Téma

Modernistická bezradnost

Velké kulturní domy představovaly pro české architekty cvičení na téma realizace polyfunkčního objektu.

Podobné články: Téma

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Rodiče, k tabuli!

Ještě celkem nedávno panoval mezi rodinou a školou hezky zavedený vztah založený na pravidle „pan učitel má vždycky pravdu, tak si nestěžuj, nebo ti ještě jednu přidám“. Dnes je, zdá se, všechno úplně jinak.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Když vidím Cestu do hlubin študákovy duše, tak těm kantorům skoro závidím

Radomíra Divíšková má s učitelskou a ředitelskou rolí dlouhou zkušenost, a tím pádem i přehled o tom, jak se vztah rodičů a školy mění. Stručně řečeno: mění se hodně.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Co jste nevěděli o školních jídelnách

Školní jídelny dávno nejsou jen o koprovkách a buchtičkách se šodó. Hele!
COOKIES
Google+