Zoom

Ceny za každou cenu

Každému je příjemné, když ho okolí ocení, a někteří z nás dokonce sní o tom, jak stojí na nasvíceném pódiu a uklání se aplaudujícímu davu. Podobné sny sice mohou být známkou duševních trablů, zvlášť když v nich stojíte na pódiu bez kalhot, ale spíš se zdá, že bývají projevem touhy být za hvězdu za každou cenu.

  • Universální žurnalista: Jiří Holubec
  • Obrázky: Karolína Slováková
AddThis

S udělováním cen a pořádáním nejrůznějších oslav a vyhlašování se to už vážně trochu přehání. Zkuste například vymyslet důvod, proč by skomírající česká kinematografie měla mít ne jednu, ale dvě výroční ceny – Českého lva a Cenu českých filmových kritiků.


Navíc se na Lvech začaly předávat ceny i za televizní tvorbu, takže se vlastně zdvojuje i cena TýTý, kterou Nova bojkotuje a chce, aby se neudělovala podle diváckých hlasů, ale podle názoru kritiky. Tím pádem by vlastně dávalo smysl přidružit ji spíš k Ceně filmových kritiků, ovšem TýTý se určitě rušit nebude, takže česká audiovize může mít nakonec ceny i čtyři. Nebylo by to vůbec divné, protože naše neméně malá hudební scéna čtyři ceny má. Zlatého slavíka, Anděly, Apollo a Vinylu a každá z nich je evidentně nezbytná.


A to už vůbec nemluvíme o cenách menších rozměrů, kde se najdou úplné bizarnosti typu Czech Drum’n’Bass Awards, ve kterých se soutěží v neuvěřitelných dvaceti kategoriích (včetně síně slávy!), což zhruba odpovídá počtu lidí, který se u nás tomuto ve světě už naprosto marginálnímu hudebnímu žánru věnuje.

Oceňuji, tedy jsem

Když se zahloubáme do důvodů, proč se vlastně ceny udělují, zjistíme, že v nich zdaleka nehraje takovou roli oceňovaný, ale ten, kdo oceňuje. Tvrdí to aspoň doktorka Jana Gallusová z Harvardovy univerzity, která se tématem zabývá a dokonce za svůj výzkum ocenění dostala řadu ocenění. „Pokud mám právo udělovat prestiž, tak je logické, že prestiž mám i já sám,“ říká ve zkratce v jednom rozhovoru a upřímně řečeno, dává to docela smysl. Kdo by například tušil, že v Hollywoodu existuje cosi jako Sdružení zahraničních novinářů, kdyby neexistovalo každoroční udílení Zlatých globů? Tahle snaha zapsat se do historie jako entita hodná respektu stojí dokonce i za snad nejprestižnější cenou vůbec – cenou Nobelovou. Tu údajně založil Alfred Nobel s úmyslem zapsat se do historie jako cokoliv jiného než jako vynálezce dynamitu. Což se mu zřejmě povedlo.


Masírování ega samozřejmě není jediným důvodem, proč se ceny udělují, a určitě nejsou zbytečné. Zvlášť ty s dlouhou tradicí a vytvořenou prestiží mají za úkol formovat svůj obor. Není náhoda, že v době, kdy se do kin hrne jeden velkolepý superfilm za druhým, dostávají Oscary malé artfilmy jako loňský Birdman. Filmová akademie tím prostě chce upozornit na to, že se pořád točí ve 2D a že ne každý film musí být třetím pokračováním osmidílné ságy. A taky jim dodat trochu prestiže, protože – ruku na srdce – kdo by se jinak na Birdmana vydržel dívat až do konce.  


S cenami a oceněními je to zkrátka složité a občas se z nich vytrácí legrace. Proto je sympatické, že na světě existují i ocenění, která si na nic nehrají a jde v nich především o srandu.

IgNobelova cena

Tahle cena je unikátní tím, že se uděluje za seriózní vědecký výzkum, ovšem s tématem, který „člověka nejdříve rozesměje a pak ho donutí k zamyšlení“. Jestli chcete, tak se zamyslete nad důsledky objevu Juana Manuela Toro, který dokázal, že krysy někdy nedokážou rozlišit, jestli na ně někdo mluví pozpátku japonsky, nebo holandsky (IgNobelova cena za lingvistiku z roku 2007). Anebo nad výzkumem Gay bomby, která by způsobila, že se nepřátelští vojáci zamilují jeden do druhého a přestanou bojovat (IgNobelova cena míru ze stejného roku). Sympatické je, že v ocenění bodují i čeští nebo slovenští vědci. Biolog Hynek Burda ji vyhrál za výzkum orientace psího čurání podle magnetického pole Země a Peter Celec a Jaroslava Durdiaková za výzkum účinků intenzivního líbání na lidský organismus.

Peter Celec

Peter Celec

Stella Awards 

Ocenění dostalo jméno podle slavné Stelly Liebeckové, která chtěla po McDonald's 3 miliony dolarů za to, že prodávají horké kafe. Cena za nejblbější soudní při je důkazem, že oproti všemu očekávání mají i právníci smysl pro humor. Ale ne zase tak moc, protože se udělovala jen od roku 2002 do roku 2007. I za těch pět let ovšem ocenila opravdové perly. V roce 2006 ji například dostal pan Allen Heckard, který zažaloval basketbalistu Mi-chaela Jordana za to, že je mu moc podobný, a v roce 2007 Roy Pearson, který zažaloval malou čistírnu o 65 milionů dolarů, protože mu ztratila kalhoty. Nejkrásnější případ je ale pan Christopher Roller. Ten podal žalobu na Davida Copperfielda a požadoval, aby mu buď prozradil svůj trik s létáním, anebo mu platil doživotní rentu. Žalobu zdůvodnil tím, že pokud Copperfield opravdu létá, musí mít božské schopnosti, což jemu, panu Rollerovi ubírá na vážnosti, protože ve skutečnosti je Bůh on. 

David Copperfield

David Copperfield

Ernie Awards

Ernie je udělován za nejošemetnější výrok roku. Na rozdíl od našeho Sexistického prasátečka, které se soustředí na oblast reklamy, se soutěží v řadě kategorií. Svého Ernieho dostávají politici, zaměstnavatelé nebo média. Zvláštní odnože jsou Warney pro sportovce, Elain pro ženy a Zlatý Clinton pro nenapravitelné recidivisty. Hlasování probíhá formou bučení a pískotu na každoročním gala a většina oceněných výroků a činů je naprosto nepublikovatelných. Jedním z mála, které jsou aspoň absurdně vtipné, je rozhodnutí call centra vyplácet těhotným ženám menší výplatu, protože moc často chodí na záchod. 

Cena za nejhorší sex v literatuře

Tohle zásadní ocenění uděluje každoročně prestižní magazín Literary Review už od roku 1993. Během let cena narostla do velmi hogofogo podoby, účastní se jí stovky hostů a pro cenu si osobně chodí často velmi známí spisovatelé. Poslední například vyhrál za svou prvotinu List of the Lost (Seznam ztracených) textař a muzikant Morrissey. Pasáž je bohužel nepřeložitelná (a nepublikovatelná), takže jako příklad oceněných textů vám musí stačit vítěz z roku 2009, pan Jonathan Littell. V jeho případě ocenila porota především přirovnání ženského orgasmu k vyjídání natvrdo uvařeného vajíčka a popis vagíny jako „Gorgoninu hlavu... nehybného Kyklopa, jehož jediné oko nikdy nemrkne.“

Morrissey

Morrissey

Noha v hubě

Angličané používají idiom „Foot in Mouth“ jako popis někoho, kdo ze sebe dělá blba a není si toho vědom. Za největší nohy v ústech uděluje celosvětovou cenu nadace Plain English Campaign už od roku 1993 a mezi vítězi se najdou skutečné unikáty. Klasický je oceněný výrok Naomi Campbelové: „Miluji Anglii. Hlavně anglické jídlo. Na ničem si tak nepochutnám, jako na pořádné míse špaget.“ A v roce 2011 ji třeba získal Silvio Berlusconi, který popsal Baracka Obamu jako „sympatického, mladého a hezky opáleného politika“.

AddThis
0 comments

Pokec

Pytlíkování s pytlíkářem

Sáčky na nevolnost, znalci zvané bličáky. V letadlech, pokud vás tedy okolnosti nedonutí, si jich moc nevšimnete. Přitom jde o artefakty rychle se rozvíjejícího druhu sběratelské vášně. Majitelem jedné z největších tuzemských sbírek je Miloš Kubišta z Plzně. Její částí má vyzdobený celý jeden pokoj.

Fenomén

Napodobovat realitu je čím dál dražší

Production Designer bývá v závěrečných titulcích filmů a seriálů hodně vysoko. Málokdo ale ví, co dělá. Přitom by stačilo podívat se do kanclu k Ondřejovi Nekvasilovi. Všude nákresy a modely scén, dekorací a rekvizit od náklaďáku po snubní prsten. Bohužel se sem dostane málokdo, protože všechno tohle je tajné. Prozradit design nového dílu Underworldu před premiérou by byl průšvih jak vrata.

Podobné články: Zoom

2017 | 3 | e-Bitka

Svět vzhůru nohama

Během ročního cestování po Novém Zélandu si člověk všimne, že je tady leccos jinak. Kiwi není jen výraz pro ovoce a nelétavého ptáka, ale označují se tak i obyvatelé Země dlouhého bílého oblaku, jak se pacifickému souostroví říká v maorštině. Barbie není panenka. A ve světě hlavou dolů má prádlo dost času na pověšení.

2017 | 1 | PF 2007

Úžasný umělý úd

Ještě před pár lety jsme považovali za nejlepší protézu na světě umělou paži šíleného profesora Orfanika z Tajemného hradu v Karpatech. Během posledních několika let ale věda udělala slušný pokrok a nechává jeho dílo daleko za sebou.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Mámo, už nám vyrostlo maso?

„Za padesát let už nebudeme muset pěstovat celé kuře, abychom mohli jíst prsíčka nebo křidélka. Vypěstujeme si jednoduše jeho jednotlivé části,“ tvrdil údajně v roce 1931 Winston Churchill. Trvalo to trochu déle, ale ta doba se blíží.
COOKIES
Google+