Pokec

Babky, nebojte se o mě, mám super život!

Před třemi lety si šla zalyžovat. Od té doby už Slovenka Kristína „Kika“ Madajová nikam po svých nedojde. Ochrnula. Ale odmítla se vzdát endorfinů i adrenalinu, z vozíku si udělala sporťák, loni ho naložila do žlutého trabantu a projela Tichomořím. „Nepřizpůsobila jsem život vozíku, ale vozík životu.“
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
  • Foto: archiv

Kristína Madajová

Narodila se do železničářské rodiny jako první ze tří sester.


Studuje mezinárodní obchod na SPU (Slovenská polnohospodárska univerzita) v Nitře. Vystudovala obchodní akademii v Trenčíně.


V životě před úrazem byla ve slovenské reprezentaci v pozemním hokeji (zúčastnila se Mistrovství Evropy žen, kategorie B), ráda by se začala naplno věnovat nějakému paralympijskému sportu, láká ji badminton a handbike.

Koukám na váš vozík. Zatímco u jiných vozíčkářů jsem viděla spíš taková vypolstrovaná pohodlná vozítka, ten váš vypadá jako odlehčený růžový sporťák…
Ořezala jsem ho, co to šlo. Fik. Fik. Opěrku jsem měla mít podle typu svého úrazu až k lopatkám, ale představte si, že bych takhle celý den seděla rozvalená… Jen by mi rostlo břicho. Takhle sedím a břicho mi pracuje. Opěrátka nepotřebuju. Ruce jsou můj pohon a já umím frčet pěkně rychle. Vozík je tak lehký, dobře se ovládá a hlavně – snadno se mi nakládá do auta, zvládám ho sama složit a šup s ním za sebe. A jedu.

Jste akční holka i na poměry „chodící“ populace, natož té vozíčkářské. Máte za sebou cestu po Střední Americe, loni jste byla na půlroční expedici se žlutými trabanty. Měla jste někdy takový ten pocit – tohle vidět a zemřít?
Několikrát. Ale příběh obou cest je hlavně o lidech. Bez nich bych se nikam nedostala. Po Střední Americe jsem cestovala s kamarádkou Marci, což je neskutečná osoba, nic pro ni není problém… I díky ní mi brzo přišlo úplně normální, že se spolu dostaneme kamkoliv – na sopku i pyramidu. Podobné to bylo s „trabanty“, kteří mě a druhého vozíčkáře Kubu vynesli na horu Kata Tjuta nebo do Kings Canyonu v Austrálii, v Thajsku mě přenesli přes hory, snesli do jeskyně. Na to nikdy nezapomenu. Jim to nikdy nezapomenu. Nenechali mě cákat se na pláži, ale hodili si mě na záda a šli.

Když jsem mluvila s vedoucím expedice Danem a jeho přítelkyní a spolucestovatelkou Dominikou, vycházelo mi z toho, že se na cestě střetával ženský a mužský element, například ve vnímání, co je ještě dobrodružství a co už zbytečný risk, a pak taky, že celá expedice byl vlastně sociální experiment…
To druhé bych podepsala. Sociální experiment, reality show. Když na tu cestu zpětně vzpomínám a když jsem viděla film, dochází mi, že jsem byla v některých ohledech až hloupá, zbytečně jsem si dělala nervy s ostatními. Těžká ponorka nás zasáhla všechny, ale právě s Dominikou jsme měly nějaký blok, pět a půl měsíce jsme v podstatě nemohly spontánně najít společnou řeč, jako bychom byly rivalky… Prostě dvě lvice. Úplně zbytečně. Sblížily jsme se až na poslední chvíli. V posledních čtrnácti dnech. Najednou z nás všechno spadlo, byla to úleva.

A ten ženský a mužský pohled na nebezpečí?
V tom jsem asi víc chlap. Dominika měla někdy pocit, že si něco dokazujeme, ale já to vidím jako kluci – když můžeme jet přes jámu, jeďme přes jámu! Čím víc adrenalinu, tím líp. Jela bych znovu. Hned. Nemám majetek a závazky, můžu vyrazit. Ale Dan tvrdí, že ženské už nevezme.

Po střední škole, ještě na vlastních nohou, jste dělala dobrovolnici v Rusku. Proč Rusko?
Rozhodla jsem se jet někam s programem Evropské dobrovolnické služby, nejlíp někam do teplíčka, do Španělska třeba. Jenže jsem měla starosti s maturitou, tak jsem se zapomněla včas přihlásit, zbylo Rusko. Sibiř. Nižnij Novgorod. Minus třicet pět stupňů! Ale bylo to super. Dělala jsem v denním centru pro děti postižené autismem a dalšími vrozenými mentálními poruchami, pomáhala jsem tam se vším možným, hlavně jsem si s dětma hrála, povídala si s nima. Srovnala jsem si v hlavě, na čem fakt záleží ve srovnání s tím, co lidi běžně řeší. Ta děcka potřebovala tak minimální věc, jako je pozornost! Rusko mi dalo trochu stopku, chtěla jsem jít studovat ekonomii, ale najednou mi přišlo nejdůležitější poznávat lidi a svět, nebýt nikde uvázaná… A tak jsem odjela do Švýcarska. A pak jsem si šla jedno takové slunečné odpoledne 20. ledna 2013 zalyžovat…

2016_06-CILICHILI-Vsechno_co_jsme_milovali-Babky_nebojte_se_o_me_mam_super_zivot-2A

A vletěla jste do sáňkařské dráhy. Dopad byl tvrdý.
Bez helmy bych byla asi mrtvá. Takže každé výročí je co slavit. Schumacher dopadl hůř.

Pamatujete si to?
Jo. Všechno. Nezpanikařila jsem, ležela jsem na břiše a říkala si: „Tak, Kristíno, klid, zvolni dýchání.“ Pohla jsem rukama. Dobrý. Nohy jsem necítila. A bolelo mě břicho. Tak jsem radši dýchala jen zlehka, kdyby to bylo nějaké vnitřní zranění. A čekala jsem na pomoc.

Měla jste nějakou takovou zkušenost, že jste dokázala zachovat chladnou hlavu?
Když jsem byla malá, měla jsem pořád něco zlomenýho, pořád nějaký úrazy, to mě asi vyzbrojilo. Za chvíli už tam byl vrtulník, do hodiny mě operovali.

Vzpomínáte na ten moment, kdy jste se probrala?
Dva dny jsem brečela. Dala jsem si dva dny sebelitovačky. Napadaly mě takové ty myšlenky, jestli budu moct mít děti, jak je pak budu na vozíku vychovávat? Poslali mi psycholožku, řekla, ať se vypláču, že to bude dobré. Aha! No tak to je rada nad zlato. Poděkovala jsem jí a poslala ji pryč. A řekla jsem si o fyzioterapeuta. A od té doby jsem neuronila ani slzu, začala jsem cvičit. Řekla jsem si, že budu žít na plný pecky a problémy budu řešit, až přijdou. Věděla jsem, že se musím taky držet, abych podržela rodiče, kdybych se složila, složí se taky. Zakázala jsem vstup do svého pokoje se smutným nebo lítostivým výrazem. Když někdo brečel, „vykarhala“ jsem ho a poslala pryč.

Máte prý docela nadějnou prognózu.
Mícha je poškozená na 70 procent, takže mi doktoři dávali od začátku naději, že po dlouhodobé a pravidelné rehabilitaci se nohy můžou rozhýbat. A jo, teď s nohama trochu hýbu, podívejte se. To se projevilo asi rok po úraze. Od té doby ale pokrok stagnuje, měla bych se asi víc věnovat tomu cvičení, ale já na to nemám čas.

Prý vám po úraze hodně pomohl tehdejší přítel, se kterým jste chodila ve Švýcarsku. Ale vztah to nepřežil.
Fakt mi moc pomohl. Motivoval mě, pomáhal i platit rehabilitace. Ještě za mnou lítal domů na Slovensko, ale pak to skončilo. Odůvodňoval to sice jinak, cítila jsem svůj díl viny, ale zpětně to spíš vnímám tak, že to byla záminka, aby se z toho mohl nakonec vyvlíknout.

…umím to už vzít „po schodoch“ dolů opatrně s pomocí zábradlí, seskákat.

Zamiloval se do holky na nohách a najednou…
Nemám mu to za zlé. Lidi mají v životě druhých lidí nějakou misi, on tu svoji v mém životě splnil a šel dál. Mému dalšímu vztahu zase „neprospěla“ půlroční Austrálie. Vrátila jsem se asi jiná, byla jsem rozhodnutá, že se nechci vázat a potřebuju lítat „kade tade“. Jen si doma vyprat věci a zase letět. Byl to těžký rozchod, ale jsem v pohodě.

Jak se seznamuje holka na vozíku?
Seznámili jsme se přes chat. Mám tam fotky s vozíkem. Chlapy kolem sebe pořád mám, jsem normální baba.

Mluvila jste o prvotním strachu, jestli budete moct mít děti. Promiňte tu intimní otázku, ale…
Můžu. A budu mít děti! Zatím mám spoustu času, ale chci pořádnýho chlapa a děti. Podle lékařů jsem v tomto směru v pořádku, ženské orgány totiž pracují na samostatném „obvodu“, mícha na ně nemá přímo vliv.

Jak na vás lidé reagují, když frčíte kolem na vozíku?
Vidí babu, jak to kolem pálí… a koukají překvapeně. Lidi neumí s lidmi na vozíku moc komunikovat, myslím, že hodně „zdravých“ lidí si myslí, že se tělesné postižení automaticky pojí s nějakou mentální poruchou, drží si odstup, mají strach, že je o něco požádám, nejdřív koukají, ale pak dělají, že mě nevidí. Nedávno se mi stalo, že mi ujel vozík, když jsem ho rozkládala a chtěla vystoupit z auta. Odjížděl mi ulicí a lidi koukali a nic. „Héééj, héééj, jede mi tam vozík, haló!“

Nepomáhá vám ani, že jste velmi pěkná holka?
Nevím. Já se tak nevnímám. Ale je fakt, že když už se ten odstup prolomí, když se odhodlají blíž, prohodíme pár vět, když vidí, že jsem normální, vysmátá, tak se začnou taky usmívat a chovat hezky. Ale já se tomu primárnímu odstupu nedivím, vozíčkáři pořád moc nechodí ven. Trčí doma a mnozí z nich se jen litujou. Když vysílají takovou energii, tak co mají čekat, že jim lidi vrátí? Jinak bych asi vzkázala lidem, že skoro každý vozíčkář bude radši, když se ho v pohodě zeptáte, jestli něco nepotřebuje, než když ho budete ignorovat nebo na něj naopak čumět. Pokud je vozíčkář normální, tak vám slušně poděkuje, i když pomoc potřebovat nebude. Ale nevnucujte pomoc na sílu.

Jaká reakce vás kdy nejvíc zaskočila?
„Taková pěkná, chuďátko, je jí taková škoda!“ Takové ty komentáře, co mají starší babky. Ale i to chápu, prožily většinu života v době, kdy lidi na vozíku neměli snad žádnou možnost žít fajn život, byli někde zavření. My teď můžeme všecko! „Babky, nebojte se o mě, mám super život!“

Když vás pořád poslouchám, jak je všechno super, trochu pochybuji, jestli vám tu vysmátost mám věřit. 
 Je to stoprocentně tak, jak říkám a jak se chovám. Nic za tím není skryté. Jsem opravdu šťastná. Vozík jsem podřídila svému životu, ne svůj život vozíku.

Přiznejte aspoň nějaký problém, na který jako vozíčkářka narážíte, jinak nám nebude nikdo věřit.
Jenže já myslím, že se dá všechno nějak zvládnout. I schody. Když není, kdo by mi pomohl, umím to už vzít „po schodoch“ dolů opatrně s pomocí zábradlí, seskákat. Nahoru je zase umím vylézt po zadku a po rukách… teda po jedné ruce, ve druhé ruce táhnu nahoru vozík. Co mě ale fakt rozčiluje, je parkování. Když na místech pro invalidy parkují bezohlední řidiči. Jde totiž hlavně o ten prostor kolem auta, abych mohla vyndat vozík.

Jste v kontaktu s jinými vozíčkáři?
Sama je nevyhledávám, ale píšou mi na Facebook, snažím se odpovídat. S jednou holkou jsem v kontaktu víc, ta před dvěma lety ze dne na den ochrnula, měla zápal míchy a rok a půl nevylezla pořádně z domu, že se prý nebude nikde ukazovat a tak. Styděla se, rezignovala. Tak jsem si ji vzala trochu pod křídlo a snažím se ji tahat ven. Takhle bych vlastně chtěla lidi motivovat, to má smysl. Odbourávat pohodlnost vozíčkářů, jejich sebelítost a nesamostatnost, uřezávat jim ty opěrky. Jedna firma, která vyrábí pomůcky pro vozíčkáře, mě také oslovila, abych do jejich časopisu a na web psala motivační texty. V tom vidím smysl, motivovat, hlavně mladé lidi.

A honorář se taky hodí, ne?
O to mi nejde, fakt, stačí mi málo. A mám invalidní důchod, takže jistý příjem napořád. (směje se)

No vidíte, vy jste se šikovně zajistila na stáří.
Že jo!? Přesně tak. Myslím na zadní kolečka! Ale nikomu bych to nedoporučovala.

 

AddThis
2 comments
j_cicalek
j_cicalek

Spontánní zpověď, hlavní je nehodit flintu do žita!

Mates87
Mates87

parádní rozhovor s fajn holkou ;)

Téma

Co zbude po nás

Každá doba po sobě zanechá pár slepých módních uliček. Z osmdesátek takhle v módních análech straší plísňáče, ovčí trvalá či overaly, devadesátky rachtaly řetězy připoutanými k peněženkám v zadních kapsách džínů. A za jaké zločiny proti vkusu se budou smát dnešní době?

Reportáž

Soumrak na hřbitově bláznů

„Nemusíte být potichu. Ti lidé se taky chtějí bavit. Jsou rádi, že tam přijdete,“ vyzývá Jiří Vítek. Ti lidé, o kterých mluví, jsou mrtví. Jsme na hřbitově duševně nemocných v pražských Bohnicích a Jiří Vítek je jeho dobrovolným správcem.

Podobné články: Pokec

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.
COOKIES
Google+