Reportáž

Soumrak na hřbitově bláznů

„Nemusíte být potichu. Ti lidé se taky chtějí bavit. Jsou rádi, že tam přijdete,“ vyzývá Jiří Vítek. Ti lidé, o kterých mluví, jsou mrtví. Jsme na hřbitově duševně nemocných v pražských Bohnicích a Jiří Vítek je jeho dobrovolným správcem.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

HŘBITOV BLÁZNŮ

Bohnickou léčebnu začali stavět v roce 1906. Na hřbitově pro pacienty jako prvního pohřbili třináctiletého chlapce, dítě pacientů. Takové děti tu měly domovské právo. Do roku 1950 tu spočinulo kolem 4200 pacientů. Pak se hřbitov zaplnil a přišla éra žehu. Bezplatného pohřbu využili také někteří zaměstnanci. Navíc tu leží i Srbové, Bosňané, Rusové a Italové. V sedmdesátých letech tu ještě působil hlídač, v osmdesátých se místo začalo rozkrádat – náhrobky a železo se asi hodily chatařům… Možná tu v ne-označeném hrobě leží i ostatky Gavrila Principa, atentátníka na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. První květnový den roku 1918 totiž v Bohnicích proběhl pohřeb za asistence terezínských vojáků a tři dny předtím v Terezíně zemřel Princip. Kdo tu leží stoprocentně, je četař Pavlíček – jeden z podezřelých v případu neobjasněné vraždy prostitutky Otýlie Vranské z roku 1933. V době mordu byl Pavlíček na opušťáku v Praze a během vyšetřování se údajně přiznal kamarádům. Nakonec skončil v léčebně, kde spáchal sebevraždu. Nikdy se ale oficiálně nepřiznal a podezřelých bylo víc.

Scházíme se před železnou bránou bohnického hřbitova, zrovna když zapadá slunce. Před lety jí projížděl i kočár s Mozartovým tělem v poslední scéně Formanova Amadea. Ten výjev je pro atmosféru tohoto posledního útočiště víc než příznačný. Jenom déšť chybí.

„Když jsem před třemi lety tenhle hřbitov začal zachraňovat, dokonce jsem Formanovi psal,“ vypráví Vítek, když se pomalu přesouváme za hřbitovní zeď. „Napadlo mě, že když Přelet nad kukaččím hnízdem točil v léčebně, mohl by ho bohnický hřbitov zajímat. A on mi napsal, že na hřbitově točil Amadea,“ dodává bývalý hasič, který se od zachraňování živých dostal řízením osudu k zachraňování mrtvých. Ostatky „bláznů“ na bohnickém hřbitově totiž od padesátých let, kdy se tu kvůli nedostatku místa přestalo pohřbívat, nikoho jiného nezajímají. „Zažil jsem tu jen jednou staršího pána, který přišel s tím, že tu někde leží jeho příbuzný,“ přiznává Vítek.

Náš momentálně největší problém je, že jsme si amatérsky zapomněli přibalit baterku, takže všichni vytahujeme slabé svítilny na mobilech. „V době, kdy se tu pohřbívalo, ještě léčili lobotomií nebo elektrošoky. Někteří pacienti zemřeli pod prášky, aniž o sobě věděli. Takže je tu určitá energie. Cítí ji i farář, když sem přijde. Ale není to strašidelné,“ vysvětluje kovaný průvodce, zatímco po cestičce míříme hlouběji. Pavilony navíc byly určené pro šedesát lidí – představte si, že vás večer zamknou mezi desítky narušených. „Musely se tam dít strašné věci,“ myslí si Vítek.

Vyvrátíte si všechno. Tady se mi rozsvítí svíčky a stejně si řeknu, že třeba předtím nebyly zhasnuté…

Pod břečťanovým kobercem leží přes čtyři tisíce těl, která jsou místy naskládána i v několika řadách na sobě. Rok po začátku první světové války se tu konalo až 650 pohřbů ročně. V léčebně totiž vypukla tyfová epidemie. Při procházení knih zemřelých a dalších pramenů by se jeden s velkým smyslem pro černý humor i zasmál. „Zjistil jsem, že se v Bohnicích schovávali mladíci před válkou. Předstírali blázny, aby je nezabili. Pak je dostal tyfus,“ říká Vítek. Ukazuje nám místo, kde stávala dřevěná bouda. Chovanci v ní sami vyráběli rakve. Léčebna fungovala samostatně – taková vesnice v rámci města.

„Zasviťte si támhle napravo ke kapli. Vidím postavu. Ne vážně, možná to k nám půjde,“ pronáší s naprostým klidem a moje představivost pracuje na plné obrátky. Snaží se nás asi vystrašit, ale nějak to nefunguje. Kupodivu se nikdo z nás nebojí. Místo ani nepůsobí strašidelně, spíš ponuře a jednoduše zajímavě.

Hlavně žádné lavičky

Jiří Vítek sem jezdí třikrát týdně. Ptám se, jestli se tu bojí. Odpověď je rychlá a jasná: „Ne, to fakt ne.“ Ukazuje nám železné číslo hrobu, které kdysi bývalo všude. Když už tu byly náhrobky, nechala je nebožtíkovi vyrobit rodina. Nakonec tu v celku zůstal jediný. Je zakrytý křovím, aby na něj z cesty nebylo vidět. „To je Maruška,“ ukazuje Vítek na náhrobek Marie Tůmové – osmadvacetileté služebné a matky dvou dětí, která zemřela na něco, čemu dřív říkali úbytek mozku. Je to taková „místní šéfová“, která hřbitov hlídá.

I Marie už tu měla své „nápadníky“. Občas se tu objeví nadšenci s měřáky elektromagnetického pole nebo zařízením na nahrávání šumů. Za komunistů se tu scházeli i satanisté. Vzhledem k tomu, že se mezi ně infiltrovali estébáci, toho ale na hřbitově moc nestihli.

„Rozhodně tu nikomu nechci v ničem bránit. Jenom chci to místo zachránit. Nikoho nevyháním, ale nemyslím si, že by se tu měly dít nějaké čáry,“ svěřuje se Vítek. A že se mu daří místo jako jedinému zachraňovat, je vidět na první pohled.

Od doby, kdy kolem zdí hřbitova před třemi lety prošel poprvé, tu udělal práce jak na kostele. Celý pozemek byl zarostlý a plnil spíš roli smetiště. Vítek pak zjistil, že patří léčebně, a podepsal s ní na rok smlouvu s tím, že na něm bude bezplatně řezat, čistit ho a provádět badatelskou činnost. Při údržbě asi stokrát přetrhl řetěz motorové pily. Bere to jako relax a odpočinek. Do budoucna by ještě rád opravil hřbitovní zeď a zakonzervoval kapli. „Hlavně žádné lavičky a zámková dlažba. Snad na to od radnice dostanu peníze,“ doufá.

Nejtajemnější místo Evropy?

Přicházíme k dominantě hřbitova – rozbourané kapličce z roku 1932. Z obou stran ji lemují obrovské topoly, strážci místa. Jeden z nich vypadá jako ruka kostlivce. Na zdi je mohutný kříž. „Za celé tři roky se tu stala jediná věc – někdo ukradl první kříž a naházel mi cihly do sklepa. To mi opravdu neudělalo dobře,“ vypráví Vítek a ukazuje místo, kde kdysi visela pamětní deska. Nechal ji vyrobit Mussolini na počest 48 tridentských Italů z psy-chiatrické léčebny ve městě Perugia, které sem evakuovali v roce 1916.

Vcházíme do útrob kaple a svítíme si pod nohy. Vypadá to trochu jako v Záhadě Blair Witch. Dojdeme k márnici, kterou prošly tisíce rakví. Na zdi je židovská hvězda s nápisem Jude Raus. Nějací neonacisté si mysleli, že jde o židovský hřbitov…

Nad sklepem v zemi je kladka. „Není to nic záhadného, i když se vypráví, že tu jsou podzemní chodby. Byl to sklad vápna. Některé pohřby lidí, co spáchali sebevraždu, nebyly křesťanské a těla nebyla pohřbena v rakvích, ale zabalená v plátnech a na ně se házelo vápno. Při tyfové epidemii se to používalo víc než kdy jindy,“ objasňuje Vítek.

Přesouváme se na zadní stranu hřbitova do ještě větší tmy. Je zajímavé, že břečťan, který pokrývá všechny hroby, nepřerůstá do lesa, ale zůstává jen na hřbitově. Atmosféra je skvělá, žádná deprese se u nikoho z přítomných nekoná. „Blesku jsem nalhal, že je to nejtajemnější místo v Evropě. A od té doby se tu přestalo krást, lidi se sem bojí. Je to super!“ směje se Vítek. Snažím se z protřelého průvodce dostat něco víc. Nevěřím tomu, že nemá žádné mystické historky. „Kdybych měl vyprávět, skončil bych o barák dál,“ ukazuje na léčebnu. „Takže nic nikomu neříkám. Samozřejmě že ty začátky byly krušnější. Já dělal čtrnáct let hasiče, teď zase zachraňuju mrtvé. Každý máme nějakou svoji cestu. U hasičů je to krutá realita, tady je to spíš o přemýšlení,“ povídá.

Ptám se ho na paranormálno, to si nejde odpustit: „Vyvrátíte si všechno. Tady se mi rozsvítí svíčky a stejně si řeknu, že třeba předtím nebyly zhasnuté. A takhle je to se vším. Jednou mi třeba zmizel kýbl a našel jsem ho tam vzadu vysoko na stromě. Znám tisíc lepších vtipů. Říkal jsem si vítr, ptáček? Co když to znamenalo vypadni, nelez sem?“

Cestou do zadní části pozemku narážíme na propadlou zem, pod níž vidíme cihly. Možná jde o podzemní chodby, sklep – zkrátka něco, co byste nechtěli objevit právě vy. Hodně lidí panu Vítkovi píše, co tu cítí a kde jsou stísnění. Když se u zadní zdi logicky ptám, kde to je, při odpovědi mi není zrovna příjemně. „Třeba na tom místě za vašimi zády. Tam leží děti,“ kývne hlavou za mě. Narodily se duševně nemocným a rychle umíraly. U branky v této části hřbitova je prý elektromagnetické pole pětkrát vyšší než jinde. Chybí tu kříž. Údajně tu všechny muže bolí v kříži. I kolega se za záda chytá. Asi autosugesce.

Hlouběji…

Když postupujeme do nejtemnějšího koutu hřbitova, poprvé se cítíme nepříjemně. Začíná houkat sova, baterky v mobilech blikají. Prý je to tu běžné, neváhá nás upozornit náš průvodce. A pak už se brodíme tmou jen po úzkých cestičkách mezi vysokými hroby. Dojdeme k obrovskému stromu, v jehož koruně zahlédneme bílý kbelík. Nenapadá mě, kdo by tam dobrovolně dokázal vylézt. Zastavujeme se ještě u mohyly, kterou tu nechali vystavět svobodní zednáři. Nese na sobě symboly alfy a omegy – zrození a smrti. Vůbec celá symbolika mohyly by vydala na knihu od Dana Browna.

V rohu u mohyly leží bezvěrci – ti, kterým církev nechtěla dát rozhřešení. Pedofilové, vrazi, žháři. Je tam chladněji a na hrobech rostou žluté hluchavky. Celý prostor v určitém období zežloutne kvůli kyselosti půdy způsobené používáním vápna na zasypávání těl. „Žlutá je barva Jidáše,“ poznamenává trefně kolega.

Radši už se chystáme k odchodu, noc postupuje a dvě hodiny na hřbitově jsou víc než dost. Nedá nám to, abychom si nevšimli obrovského kontrastu se hřbitovem domácích zvířátek, který je hned vedle. Opečovávaný a bez zásahu zlodějů. Svět je někdy divné místo. Ale hlavní hodnotu bohnického „hřbitova bláznů“ nic nezastíní. Jak říká Jiří Vítek, „je to asi nejspravedlivější místo na světě. Všichni si tu jsou rovni bez ohledu na majetek a náboženství.“

AddThis
0 comments

Pokec

Babky, nebojte se o mě, mám super život!

Před třemi lety si šla zalyžovat. Od té doby už Slovenka Kristína „Kika“ Madajová nikam po svých nedojde. Ochrnula. Ale odmítla se vzdát endorfinů i adrenalinu, z vozíku si udělala sporťák, loni ho naložila do žlutého trabantu a projela Tichomořím. „Nepřizpůsobila jsem život vozíku, ale vozík životu.“

Trendbox

Snapchat - aplikace, co žere vaše fotky

Nevíte, co je Snapchat? Pak jste starý. Odchyťte nějakého teenagera v dosahu, koukněte mu do mobilu a bude tam. Je to něco mezi sociální sítí a chatovací mobilní aplikací. A stovky milionů teenagerů mu propadly jen proto, že nechá zmizet jejich obrázky...

Podobné články: Reportáž

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
COOKIES
Google+