Pokec

Nahlížím do duše Zdeňka Trošky

Když jsem psal Kamilu Filovi žádost o rozhovor, neodolal jsem pokušení a poslal ji na adresu Kamil „Tetsuo“ Fila. Jestli to nevíte, tak Tetsuo je pán z černobílého japonského filmu, který si tak dlouho strká do těla železné trubky, až se z něj stane tank s vrtákem mezi nohama. Když se v takovýchto oblastech světové kinematografie nevyznáte, asi vám nedojdou všechny nuance Kamilových textů. Pokud ano, klidně za ně budete platit.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

Kamil Fila

Vystudoval filmovou teorii a dějiny na MU v Brně. Už během studií začal publikovat v internetových periodikách (Inzine, Filmpub, Filmweb, Moviezone) a přispívat do alternativních časopisů (Živel, Tamto, Film a doba). Následně působil v Cinemě, byl redaktorem Cinepuru a připravoval filmové recenze pro Aktuálně.cz a Respekt. Letos odešel na volnou nohu a otevřel si placený filmový web Jestevetsikritik.cz. 

Včera jsem poslouchal záznam rozhovoru se Zdeňkem Troškou na Vltavě, ze kterého režisér po deseti minutách odešel se slovy: „Já to nemám zapotřebí, pozvěte si sem tyhlety Spáčilový a Fily a bavte se s nima.“ Těší vás, že jste se stal synonymem českého filmového kritika, jehož jméno se používá v množném čísle?
Já nevím. Rozhodně mě netěší, když někdo používá tuhle papalášskou rétoriku, ale jinak asi ano, protože si své práce vážím. Bavil jsem se o tom jednou právě s Mirkou Spáčilovou, která tvrdila, že filmová kritika je psaní textů do novin, které jsou druhý den už staré. Já oproti tomu doufám, že si moje texty někdo bude moct přečíst za deset let a něco si z nich vzít. Tyhle dva přístupy se musí nějak vyvažovat a je asi dobře, že si lidé vybavují zastánce obou. Že ten druhý pohled nějak reprezentuji zrovna já? Fajn, mě to těší, i když jsem se k tomu dostal vlastně náhodou.

Vy se ale filmové publicistice věnujete už nějakých patnáct let. To už asi není úplně náhoda. 
Za náhodu považuju to, že jsem vždy pracoval s lidmi, kteří mě neomezovali, a mohl jsem si psát po svém. V Cinemě, na Aktuálně.cz i v Respektu jsem psal trochu jinak než ostatní a vždycky mi to procházelo. Většinu mých kolegů upravují mnohem víc, nebo to už zabalili a psaní o filmech se nevěnují.

2016-06-CILICHILI-Dovolena_za_humny-Pokec-Nahlizim_do_duse_Zdenka_Trosky-2A

Musí dnešní kritik psát jinak? Nevzdálil se současný film od klasické kinematografie natolik, že filmovému publicistovi nestačí znát Felliniho a Viscontiho, ale musí se stejně dobře orientovat v Romerovi, Hughesovi nebo Tsukamotovi? 
On asi každý publicista má potřebu psát o tvůrcích své vlastní generace. Pro Mirku Spáčilovou je, podle mě, zásadní Fero Fenič a jeho Džusový román nebo film Dům pro dva Miloše Zábranského, který byl v osmdesátých letech považován za záchranu českého filmu. Já jsem začal psát na sklonku devadesátých let a filmy, kterými jsem se uvedl, jsou Matrix, Klub rváčů, South Park a počátky jihokorejské nové vlny. Což je pro současného diváka asi relevantnější. Moje výhoda asi je, že jsem začal psát v době, kdy nastoupila internetová éra, což mi umožnilo do recenzí vnést mnohem uvolněnější jazyk, než mají generačně starší kritici.

Každý stát se musí rozhodnout, čím se bude prezentovat. Jestli pořádáním fotbalových zápasů, nebo třeba kinematografií. 

Má odborná filmová publicistika místo ve světě sociálních sítí a komunitních databází typu ČSFD? 
Znám se s lidmi, co ČSFD zakládali, mám pořadové číslo tuším 47. Původně to byla dost nestydatá a méně funkční kopie anglické IMDb.com, ale postupem doby se ČSFD překlopila do velmi autonomní platformy pro divácké komentáře. A je fakt, že českou filmovou publicistiku dost změnila. Už jen svou velikostí – nevím o žádném jiném filmovém médiu, které by mělo návštěvnost v řádu statisíců uživatelů. Svým způsobem má digitální populismus ČSFD daleko větší vliv než tištěná média. A pozor – digitální populismus nepoužívám negativně, spíš ve smyslu „vox populi“. 

Je dobře, že nahrazuje odbornou kritiku médium, kde mají největší ohlas vulgární kritiky, které si nekladou jiný cíl než film nemilosrdně zdrbat? 
To je samozřejmě riziko neredigovaného média. Moc bych ale nepřeceňoval vliv jednotlivých přispěvatelů. Ty zvlášť rozjařené a velkohubé „hejty“ beru jako volání o pozornost ze strany lidí, co se snaží světu za každou cenu sdělovat zprávu o své existenci. Jejich příspěvky nejsou žurnalistika ani snaha diskutovat. Je to jen touha dát o sobě nějak vědět. Síla ČSFD spočívá v mase přispěvatelů, která generuje procentuální hodnocení, jímž se pak při návštěvě kina nebo kupování DVD a ilegálním stahování řídí i ti, kteří na ČSFD ani nejsou registrovaní. To s sebou ovšem přináší riziko, že film, který je kontroverzní a budí výrazně pozitivní nebo výrazně negativní názory, se ve výsledku zprůměruje a vypadá jako nezajímavý. 

A to je chyba?
Myslím si, že ano, protože film může být hodně špatný a přitom zajímavý. Podle mě je potřeba psát o filmech, které jsou buď výjimečně dobré, nebo výjimečně špatné. Průměrné filmy zajímavé nejsou. A ty výjimečné filmy, co vyvolávají ostře vyhraněné názory, si nezaslouží zapadnout jako šedivý průměr.

Proč má cenu psát o špatných filmech? 
Protože tu mezi námi jsou a nějak nás ovlivňují. Cílem kritika by proto nemělo být film bezohledně odsoudit, ale pochopit, co za ním stojí. Vysmát se Babovřeskám není kritika. Kritika je snaha pochopit souhru ekonomických zájmů, vlivu producentů, žánrových konotací a, obrazně řečeno, pokus o náhled do duše Zdeňka Trošky a českého národa.

Jaký vliv má dnes filmový kritik? Jsou oprávněné stížnosti filmařů, že jim ubíráte diváky a miliony z pokladen? 
Když šla na konci devadesátých let do kin Skrytá hrozba, tak George Lucas prohlásil, že pro něj není důležité, co o filmu napíše New York Times. Daleko důležitější je, co o filmu napíše desetiletý blogger, protože ten sdílí a ovlivňuje názor milionů dětí, které do kina na film budou chodit. Tak to od té doby funguje. Jednou z nejzásadnějších událostí filmového světa je dnes Comic-Con v San Diegu. Kdysi to byl sraz pár podivínů, co sbírali komiksy. Dnes se tu prezentují největší filmové projekty, promítají exkluzivní trailery a nejvlivnější filmoví producenti se snaží pochopit, čím by se zdejším geekům mohli zavděčit. V porovnání s tím mají kritici vliv velmi malý. Ano, v případě malých filmů může kritik hrát roli objevitele, který ho dostane do povědomí, anebo ho naopak může potopit. Představa, že by recenze ubrala na tržbách filmu s velkou reklamní kampaní, je ale mylná. Mně to osobně nevadí, protože mi to dává svobodu psát v podstatě o čemkoliv.

Vy jste tu tvůrčí svobodu podepřel tím, že jste odešel z Respektu na volnou nohu a spustil placený web Ještěvětšíkritik. Nelitujete toho ještě? 
Nelituju. To rozhodnutí přišlo z mé strany proto, že jsem kvůli svým soukromým aktivitám přestával práci pro Respekt stíhat, navíc mě z přepracování, stresu a tlaku uzávěrek začaly stíhat zdravotní problémy. Je tedy fakt, že jsem si zatím moc nepomohl, protože mi práce na webu zabírá spoustu času. V tom mi redakční zázemí chybí, a pokud bude web vydělávat, hodlám zaplatit lidi, kteří by mě těch starostí úplně zbavili.

Je to reálné? Na českém internetu je placených soukromých serverů pár. V kultuře jste, pokud vím, jediný, kromě FFFilmu, který funguje na dobrovolných příspěvcích. 
Právě teď mám asi 700 předplatitelů, hranice rentability je kolem tisícovky. Doufám, že se přes ni dostanu, až web bude fungovat tak, jak má. Až bude k dispozici archiv všech mých článků a já budu mít víc času věnovat se kratším, ale aktuálnějším textům, videoobsahu a dalším věcem, které zatím jednoduše nestíhám. Celá myšlenka je založená na víře, že se vyplatí dělat filmový časopis s obsahem, který jinde čtenáři nenajdou. Nedělám si iluze, že se u nás najdou desetitisíce lidí, kteří jsou za to ochotni zaplatit, ale věřím, že jich postupně můžou být až dva tři tisíce, což by pak dalo příležitost i řadě externistů a netáhnul bych to celé sám.

Jestli čeští filmoví fanoušci dorostli k tomu, že jsou ochotni platit za fundovanou filmovou publicistiku, dospívá i český film? 
Právě že letoškem se něco velmi výrazně změnilo. Jednak nastupuje nová generace z FAMU, ovlivněná děním za Michala Breganta, která tvoří s jasným cílem uspět na mezinárodních filmových festivalech. Zároveň nastala zvláštní situa­­ce, že o český film přestává být mezi diváky zájem. Na tom má mimochodem zásluhu ČSFD, kde je český film tradičně cílem nemilosrdné kritiky. Paradoxně je to ale dobře, protože když se počítalo s tím, že na český film musí přijít davy diváků, tak vznikaly stále hloupější a konvenčnější filmy. Tahle tučná léta teď skončila, filmaři se mohou oprostit od povinnosti přitáhnout za každou cenu do kina statisíce a soustředit se na tvorbu zajímavých filmů s potenciálem oběhnout svět. To je podle mě zásadní, děje se to všude a česká kinematografie se tak konečně dostává do prostředí, které panuje v Evropě. V Dánsku přišlo na Nymfomanku Larse von Trie­­ra jen asi dvacet tisíc lidí a nikdo to tam neřeší, protože investici do takového filmu bere tamější fond kinematografie jako investici do reklamy na Dánsko.

A funguje to tak?
Každý stát se musí rozhodnout, čím se bude prezentovat. Jestli pořádáním fotbalových zápasů, nebo třeba kinematografií. Já to vidím tak, že dobrý film tu s námi zůstane spoustu let. Fotbalové utkání těžko.

Máte soukromé tipy, jaké české režiséry bychom měli sledovat? 
Těším se, až natočí celovečerní film Ondřej Hudeček, který s Furiantem vyhrál Sundance. Zajímavý je Andy Fehu, u kterého mě mrzí, že víc neuspěl s hororovou komedií Nenasytná Tiffany. Viktor Tauš natočil hodně nedoceněný film Klauni a teď mu právě běží výborný a hodně „jiný“ seriál Modré stíny. Vojtěch Mašek a Džian Baban z Monstrkabaretu Freda Brunolda jsou lidé, co klidně můžou spolupracovat s Terrym Gilliamem nebo se stát vyloženě jeho nástupci.

Nemáte strach, že než se nová generace českých filmařů dostane pořádně ke slovu, tak jí vy, kritik, přestanete rozumět? 
Uff… No, trochu s tím počítám, protože už dnes, když sleduju, co konzumují náctiletí lidé, tak cítím, že jim úplně nerozumím. Poprvé jsem to zažil při filmech jako Hunger Games, při kterých jsem měl dojem, že vychází z jiné a blbější popkultury, než na které staví moji vrstevníci. Pak jsem si uvědomil, že moje vize dystopické společnosti vychází z Total Recall a Running Mana se Schwarzeneg­gerem, takže jim vlastně nemám co vyčítat. Řekněme, že doufám, že do nějakých padesáti s nimi krok udržím.

AddThis
0 comments

Čumenda

Moravské léto

Ke štěstí nepotřebujete Jadran ani Lipno. Stačí dědina, slunce a seno. Říká to Michaela. A její rodina souhlasí. „Nerada odtud odjíždím na dovolenou na jaře a v létě. Po čtrnácti dnech se vrátím a všechno je pryč – šeříky, třešně, kosatce, pan otec je s traktorem na žních. Chybí mi, když nesedím venku a neslyším večer vracející se kombajny...“ Michaela Spurná je fotografka a tak tuhle nevšední všednost léta jedné rodiny na Moravě nafotila. A dostala se s tím až do Londýna v rámci soutěže Lens Culture Portrait Award.

Reportáž

První video bylo příšerný

Starší z nás netuší, o co jde. Nejmladší je zbožňují. Kdo jsou čeští youtubeři? Jak žijí lidé, kteří se jako mladí sami bez cizí pomoci a profi týmu prosadili skrz klávesnici a obrazovku počítače? Navštívili jsme dva z nich a koukali, jaké je vyrábět si vlastní televizku.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+