Reportáž

První video bylo příšerný

Starší z nás netuší, o co jde. Nejmladší je zbožňují. Kdo jsou čeští youtubeři? Jak žijí lidé, kteří se jako mladí sami bez cizí pomoci a profi týmu prosadili skrz klávesnici a obrazovku počítače? Navštívili jsme dva z nich a koukali, jaké je vyrábět si vlastní televizku.
AddThis
  • Foto: Petr Kurečka, Michael Kratochvíl
  • Text: Markéta Bejerová
  • Text: Jan Studnička

Lucie Dejmková vede youtubový kanál GetTheLouk na téma beauty, líčení a… líčení, aspoň takhle jsem to jako chlapec bez zkušeností s mejkapem pochopil. Teď klepu na její dveře. Cupitání nohou, dveře se otevírají a přede mnou stojí pětadvacetiletá Lucie. Sytě fialové vlasy a široký úsměv. Tykáme si, ještě než projdu dveřmi. Jdeme do designového obýváku. Všechno je v černé, bílé nebo šedé. Ladí sem i kocour Stuart. Dostanu kafe do stylové skleničky a pak se prostě zakecáme. „Přítel říká, že to tady vypadá jako v márnici, takže jsem provedla pár ústupků barvě,” vstává a ukazuje na polštářek s plameňákem a potom na skoro neviditelné barevné vzory na zácloně.

2016-06-CILICHILI-Dovolena_na_kanapi-Reportaz-Prvni_video_-bylo_priserný-3A

HOLKA, CO LÍČÍ LÍČENÍ

Celé je to maličko zvláštní. Youtubeři totiž fungují na principu intimity. Jejich diváci se na ně dívají proto, že jim připadají sympatičtí a blízcí. Youtuber sám zase komunikuje se svým publikem velmi familiérním způsobem, což vede k tomu, že si s tím člověkem v okýnku utvoříte podivně pevný vztah. Víte toho hodně o něm, o jeho názorech na věci, které vás zajímají, a navíc se ještě v naprosté většině témat shodnete (protože to je to, proč na něj koukáte). A najednou se ocitnete s takovým člověkem v jedné místnosti. V reálném čase reaguje na to, co říkáte, a to je jako propadnout se do oblíbeného seriálu nebo kultovního filmu. Tenhle pocit ještě zesílí, když mě Lou dovede do svého „filmařského koutku“. Stejně jako drtivá většina youtuberů natáčí i ona ve standardizovaném prostředí. V jejím případě to znamená skříňku, nějakou tu kytku, rekvizity… hodiny jsem na to na obrazovce koukal a najednou to vidím celé z jiného úhlu v reálu. Okolo místa, které kamera zabírá, jsou krabice a tašky plné kosmetických přípravků. „S tímhle,“ ukazuje na modrou IKEA tašku, „bych chtěla nějak pracovat. A tohle,“ ukáže na přeplněnou přepravku, „jsou věci, na které bohužel nemám čas.“ Po skříních jsou vylepené růžové lístečky. Úkoly, připomínky, povinnosti. „Jsi vytížená?“ ptám se.

2016-06-CILICHILI-Dovolena_na_kanapi-Reportaz-Prvni_video_-bylo_priserný-2A
„Občas příšerně,“ vysvětluje a sedá si k Macu s obřím monitorem. „Tady se děje třeba devadesát procent mojí práce youtuberky,“ ukáže na počítač. „Když dělám nějaký náročnější video, píšu si scénář. Veškerou postprodukci dělám tady. Pak musím video samozřejmě nahrát na YouTube, vypsat pod něj všechny ty produkty, který jsem použila, dát tam odkazy, pak se video vypublikuje a starám se o komentující, snažím se reagovat.“ Ještě jednou přehlídnu natáčecí plac, bambiliony lístečků, krabice kosmetických přípravků, zavařený počítač a logicky se musím zeptat: „Jak to vůbec celé začalo?“

ÉRA BLOGÍSKŮ

Lou zapíná světla kolem zrcadlovky, kterou svá videa točí. Budu svědkem toho, jak vzniká klasický make‑up tutorial. A do toho povídá. „Já natáčela vždycky, už na vyšším gymplu, kdykoli jsme někam se třídou jeli. Znáš ty lidi, kteří tě štvou, že vážně točí a fotí úplně všechno? To jsem byla přesně já. Natáčela jsem na nějakej digitální foťák… no a doma jsem to dala do kupy a hodila na blog. Teď zpětně, když nad tím uvažuju, tak to byly vlastně takový vlogy.“ „Měla jsi blog někde na blogspotu nebo na estránkách?“ ptám se, protože si s mrazením v zádech uvědomuju, že jsem někdy v nácti taky měl na estránkách blog. „Ne, já jsem vždycky měla svoji doménu, na tom jsem si zakládala,“ šklebí se těsně před tím, než si nanese rtěnku s hlavou vykloněnou tak, aby bylo na objektivu zrcadlovky skvěle vidět, jak božsky kreje. „Oba rodiče totiž do podobných věcí dělají, takže jsem vždycky měla přístup k Photoshopu a takovým věcem. Postupně jsem na blog dávala víc a víc článků o kosmetice. Tohle je dobrý, tohle se mi líbí, tohle mi moc nesedlo,“ vypráví. „A pak přišli youtubeři…,“ napovídám. „…pak přišli youtubeři,“ kývá hlavou.

2016-06-CILICHILI-Dovolena_na_kanapi-Reportaz-Prvni_video_-bylo_priserný-4A

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM JSEM BYLA JÁ

„Kamarádi viděli spoustu těch zahraničních beauty vlogů a říkali, že bych to měla zkusit. Styděla jsem se, nebylo to úplně normální. Největší problém byl paradoxně se mnou. Přesvědčit se, že na to mám.“ „No a jaký teda bylo to první video?“ „Příšerný, samozřejmě,“ směje se. „Ale seděla jsem u něj celý odpoledne a pořád refreshovala stránku, kolik shlédnutí tam přibude. Když jsem překonala deset, málem jsem slavila. A pak jsem si dlouho myslela, že jsem je tam naklikala tím refreshem. To až docela nedávno jsem se dozvěděla, jak se zhlédnutí vlastně počítají.“ „Chtěla bys mít svůj tým, který by ti pomáhal v práci?“ ptám se. Když vidím hromadu úkolů, přijde mi to jako logický krok. „No jasně, že chtěla, ale jsem zvyklá si dělat všechno sama, takže si myslím, že bych jim do všeho stejně kecala. Taky jsem přesvědčená, že některý lidi by to odrazovalo od koukání, protože se chtějí dívat na práci youtubera, ne na nějakej bezejmennej tým.” „Když je mi smutno, jdu na YouTube a tam hledám videa, který mi udělají líp. U kterých se zasměju nebo mi něco dají. A když jedno moje video z deseti bude takový, tak je to v pořádku,“ zubí se. „Jakej to byl vůbec pocit, když ti poprvé přišla zdarma nějaká rtěnka, kterou jsi měla zrecenzovat?“ „Ježiši, senzační!” uznává Lucie. „A bylo to docela brzo, ono nás bylo popravdě na začátku dost málo. Navíc je zoufale málo youtuberek, které se specializují tak striktně na beauty jako já. Většinou jim to ujíždí do fashion nebo lifestylu nebo líčení mají jenom jako takovou okrajovou věc. Markeťáci to zpočátku nechápali, takže po mně chtěli, abych recenzovala i matrace,“ vrtí nechápavě hlavou. Má před firmami, které jí posílají své výrobky, respekt? „Ve chvíli, kdy mi něco pošlou, tak už to chtějí dát do regálů. A ti lidé musí mít zodpovědnost hlavně vůči kupujícím. Jestli jsou ochotni poslat to do obchodů, musí být připraveni na kritiku,“ vysvětluje svoji jednoduchou logiku a já v tu chvíli naprosto chápu, proč se na ni lidi chtějí dívat. Je prostě hrozně fajn. Odcházím spokojený. Hlavně proto, že jsem si dobře pokecal. A že bych ji rád někdy viděl znovu. Proto má Lucie skoro 200 000 odběratelů. Taky ji chtějí vidět znova a znova.

VOJÁK ČESKÉHO INTERNETU

2016-06-CILICHILI-Dovolena_na_kanapi-Reportaz-Prvni_video_-bylo_priserný-6A

Doma v obýváku si sedne před kameru a zaujme sto tisíc lidí jenom tím, že si jim postěžuje na to, co ho vytáčí. Tak to dělá Martin Rota, jeden z nejúspěšnějších českých youtuberů. Někdo před návštěvou šůruje celý byt, někdo to má na háku. Martin je ten druhý případ. Možná proto byl tak sympatický. I přesto, že nám nejdřív vyčetl, že jsme ho vyrušili na záchodě. „Můj přístup k lidem je chladný a upřímný,“ říká absolvent psychologie a sociologie. „Je mi jedno, co o mně lidi říkají. Spíš mi záleží na tom, jak se chovají k jiným. Spousta youtuberů leze svému publiku do zadku, ale to neznamená, že k němu mají úctu,“ svěřuje se, když se usadíme v jeho dvoupokojovém bytě. Není divu, že si Martin znepřátelil pár kolegů na internetové scéně. Má hned několik YouTube kanálů. Nejnavštěvovanější je ale jeho názorový kanál Naprosto Retardovaný, kde se svérázně vyjadřuje k aktuálním problémům. „Zdravím, mé unikátní sněžné vločky. Vítejte na mým kanále, kde se nepřirozeně naseru nad něčím, nad čím by ostatní lidi jenom mávli rukou.“ Tak Martin vítá své odběratele, kterých je bezmála dvě stě tisíc. To ho ale tolik nezajímá, důležitější je pro něj, kolik mají jeho videa zhlédnutí. „Každý kanál je karikatura nějakého rysu mojí osobnosti,“ vysvětluje nám obklopený záplavou boxů s počítačovými hrami pro fajnšmekry, plyšovými Angry Birds, profesionální výbavou pro natáčení videí a hromadou zbraní. Naštěstí jsou to repliky.

VEN NECHODÍM

Diváci, kteří osmadvacetiletého Martina pravidelně sledují, dobře vědí, že k němu patří vojenský baret a psí známky na krku. Vytrénovaný youtuber navíc fandí sportu, jako první tělesně postižený Čech (Martin má na jedné noze protézu a používá berle) zdolal nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro a pokořil i nejvyšší evropskou horu Elbrus. O udržování fyzičky je i jeden z jeho kanálů – Z formy. Jeho zájmy jsou až bizarně rozmanité. Zatímco na kanále Zbytečné recenze hodnotí třeba jogurty, na dalších hraje počítačové hry, vysvětluje vědecké zákonitosti (například co je Olbersův paradox nebo proč hamburger z fast foodu neplesniví) a natáčí i komediální scénky. Je skvělý řečník, ale sám se považuje spíš za introverta a asociála. „Chodit ven? Normální lidi paří u kompu. Ve svém volném čase jsem raději bez lidí,“ směje se. A když už jde na kafe, zdůvodní si to hledáním inspirace. U počítače tráví Martin většinu času. Videa, která tvoří každý den, si nepředtáčí: „Je to lepší i kvůli dynamice a návaznosti. Chci, aby bylo video natáčené v den, kdy ho vydám.“ Zajímá ho všechno – od adopce dětí homosexuály přes romantický sexismus až po kalhoty pro psy.

2016-06-CILICHILI-Dovolena_na_kanapi-Reportaz-Prvni_video_-bylo_priserný-5A

BUĎ DRZEJ

Zásadní pro jeho úspěch je drzost, s níž zkouší nové věci. „Kolem mě je spousta lidí, kteří si myslí, že na to nemají. Nikdo se logicky necítí připravený. Jde o to přijít a tvářit se, že připravený jsem,“ myslí si. „Vždycky se ale najde někdo, kdo prohraje, tomu se nejde vyhnout,“ dodává. Když se chystal na výstup na Elbrus, volal mu další lezec, že ho čeká úsek, který kvůli svému hendikepu nezvládne a neměl by riskovat. „Řekl jsem mu, že má pravděpodobně pravdu, ale stejně se tam nejdřív půjdu podívat. Nemám ale rád filozofii toho absolutního Neexistuje nic, co bys nezvládl. Existuje takových věcí, co bych nezvládl! Ale člověk se o tom musí sám přesvědčit.“ 

Kdy se to zlomilo – Lucie Dejmková (25 let)

V roce 2010 u nás slovo youtuber neznamenalo vůbec nic. Venku už ale byli první youtubeři za vodou a ti, kteří naskočili později, byli minimálně na vzestupu. Do Lucie pořád hučeli kamarádi: „Stejně o tom píšeš a pořád točíš nějaký videa.“ Někdy holt to, co máme v sobě, vidí všichni okolo, jen my ne. Lou natáčela do šuplíku skoro rok, než v listopadu 2011 dala na svůj kanál úplně první video. Od té doby nepřestala. A diváci nepřestali koukat. Poslední komentář u jejího prvního videa je „Kdo se ještě kouká v roce 2016?“ Videa jí dnes částečně živí, ale má ještě další práci. I ta je nicméně na počítači, takže s fanoušky může být celý den. 

Kdy se to zlomilo – Martin Rota (28 let)

Ne vždycky Martina diváci brali. Když začal točit první videa, přicházely „přátelské“ komentáře typu: „Nemáš soudnost, jdi se zabít.“ Nezabil se. „To je internet. Člověk, který s ním žije, se v téhle komunitě naučí komunikovat. Dřív to bylo drsnější než dnes – když člověk točil, znamenalo to, že byl automaticky idiot, nerd a asociál.“ Když před pěti lety Martin začínal, tušil, že se dá na YouTube uživit. Zlom nastal před dvěma lety, kdy začal točit profesionálně. Ale po penězích prý nešel. „Větší zábava je říct si‚ já chci, aby něco existovalo. Nikdo jiný to nedělá, tak zařídím, aby to vzniklo.“ Dnes se tím každopádně živí.

AddThis
0 comments

Pokec

Nahlížím do duše Zdeňka Trošky

Když jsem psal Kamilu Filovi žádost o rozhovor, neodolal jsem pokušení a poslal ji na adresu Kamil „Tetsuo“ Fila. Jestli to nevíte, tak Tetsuo je pán z černobílého japonského filmu, který si tak dlouho strká do těla železné trubky, až se z něj stane tank s vrtákem mezi nohama. Když se v takovýchto oblastech světové kinematografie nevyznáte, asi vám nedojdou všechny nuance Kamilových textů. Pokud ano, klidně za ně budete platit.

Zoom

Katalog divných nemocí

Jestliže patříte k těm jedincům, kteří vystavují na odiv okolí kdejakou rýmičku, vězte, že existují nemoci daleko zvláštnější. Lidské tělo je nehorázně komplikovaný stroj a porouchat se v něm může leccos. Věděli jste například, že existuje migréna způsobovaná sexuálním vzrušením, mozkové kameny nebo bradavice na oční bulvě porostlá kudrnatými chloupky? A to ještě nejsou zdaleka ty nejhorší rány, co vás můžou postihnout.

Podobné články: Reportáž

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
COOKIES
Google+