Pokec

Mají rádi rodiče a neumí žít bez knih

Martin Buchtík je sociolog, který se zabývá výzkumem života a názorů mladých lidí a vlivem internetu na společnost. V Sociologickém ústavu Akademie věd koordinuje projekt Generation What, který v jedenácti zemích Evropy sleduje život a názory lidí od osmnácti do pětatřiceti. Díky téhle práci má přehled i o teenagerech, kteří teprve do té Co Generace dospívají.
AddThis

Proč stojí mladí za zkoumání? 
Když před dvěma lety proběhl ve Francii průzkum, vyšlo z něj, že o dnešních mladých lidech moc nevíme. Během několika let se ale právě oni stanou ve společnosti velmi důležitou skupinou. 

A jak to, že o nich moc nevíme? 
Nikdy se neoctli ve středu zájmu výzkumníků. Ti se vždy soustředili buď na jednotlivé téma, například problém konzumace alkoholu, anebo na konkrétní podskupinu, na sociálně vyloučené jedince, matky samoživitelky a podobně. 

Jsou dnešní mladí v porovnání s jejich předchůdci výjimeční? 
Jiní jsou zejména takzvaní Digital Natives. Lidé, kteří se už narodili do doby pokročilých komunikačních technologií. Generace před nimi zažila rychlé adaptování na nové mobilní telefony. Digitální rodáci už se posunuli na úroveň softwaru. Rychle rozpoznávají a využívají veškeré aplikace, mění je, přecházejí neustále na nové. V tom jsou velmi odlišní i od lidí, kteří jsou často jen o několik málo let starší než oni. 

Na čem je to vidět nejlíp?
Asi na youtuberech. Když se na ně zeptáte lidí zhruba nad dvacet pět let, dostane se vám odpovědi, že youtuberství je záhada. Youtubeři jsou pro ně pseudocelebrity, blázni, kteří vlastně nic neumí, ale které z nějakých nepochopitelných důvodů sledují tisíce lidí. Všimněte si, že pětadvacetiletí lidé vlastně používají stejnou dikci a slovník jako u stejného tématu dejme tomu i padesátníci. Přitom lidé jen o několik málo let mladší pokládají youtubery za naprosto normální součást popkultury. Nepřijdou jim nijak divní nebo výjimeční, berou je zhruba stejně jako naše generace Terezu Pergnerovou nebo podobné televizní celebrity.

Na ulici je nerozpoznáte. Teda pokud si na sebe nevezmou tričko s trollem.

Liší se nějak i způsob, jakým dnes teenageři konzumují zábavu? 
Rozdíl je samozřejmě v šíři nabídky, kterou důsledně využívají. Nejenom že si vybírají „svou“ YouTube celebritu, ale vybírají si i v rámci jejích pořadů pouze ty, které jim vyhovují. Další rozdíl spočívá ve faktu, že jsme se konečně dopracovali do plnohodnotné vizuální kultury. Sociologové o ní mluví už od konce 80. let, ale až dnes v éře YouTube a Snapchatu začínáme chápat její skutečnou podobu a důsledky. Vezměte si například náš rozhovor. Pro naši generaci je snazší a přehlednější si ho přečíst, protože jsme zvyklí orientovat se v textu, vnímat a vstřebávat jeho prostřednictvím informace. Lidé pod dvacet let by ho daleko lépe zpracovali ve formě videa. 

Nebudou se digitální rodáci kvůli své jinakosti izolovat od ostatních generací? Nevytvoří si pro sebe úplně jiný, do sebe uzavřený svět? 
To bych neřekl. Vytváření uzavřených skupin, které se liší chováním, vzory, jazykovými kódy, je něco, co mladí lidé dělají odjakživa. V minulosti se takové skupiny vytvářely na základě geografické blízkosti – třeba mezi lidmi, kteří bydleli na jednom sídlišti. To, že dnes vznikne specifická skupina kolem populárního youtubera, je podobné. 

Jsou daleko více otevření například alternativním způsobům partnerského soužití nebo sexuálního života.

Vznikají celé subkultury? 
Vznikají, ale jiné než v minulosti. Tradiční subkultury zpravidla stály na nějakých socioekonomických základech, jejich příslušníci se ztotožňovali s politickým proudem nebo světonázorem a byli zpravidla velmi dobře rozpoznatelní. Podobně se oblékali, nosili typický účes, upravovali si tělo tetováním, poslouchali určitý druh hudby… Dnešní postmoderní subkultury nemají ambice vytvářet u svých příslušníků jednotný světonázor a jejich příslušníci nejsou na první pohled rozpoznatelní. Typickým příkladem je třeba World of Warcraft. Hráči spolu sdílejí specifický jazyk a kódy chování, ale ne už společný náhled na reálný svět. Na ulici je nerozpoznáte. Teda pokud si na sebe nevezmou tričko s trollem. 

Přijde mi, že dnešním mladým lidem jde hlavně o zábavu a nechtějí už měnit svět… 
Pozor – to samé by se dalo říct i o jejich předchůdcích. Většina členů komunit a subkultur v nich byla hlavně kvůli zábavě a společnosti. Politickou agendu vytvářelo několik málo jedinců v jejich čele. U dnešní mladé generace se to projevuje víc proto, že nečelila žádné významné celospolečenské výzvě, ke které by musela zaujmout vyhraněné stanovisko. Dřívější generace zažily válku, rok 1948, 1968, sametovou revoluci. Na dnešní to ještě čeká a je před námi několik témat – imigrace, potenciální rozpad EU, ztráta evropského dominantního postavení ve světě –, která možná přerostou v něco, k čemu se budou mladí lidé muset vyjádřit. 

Rasismus a xenofobie, především xenofobie založená na strachu, ale u mladých Čechů nijak významně nemizí.

Máte něco, co by napovědělo, jak se k nim mladí lidé postaví?
Naše indikátory zatím říkají, že ani takhle závažná témata mladé lidi nezajímají. Projevuje se to například na malé volební účasti mladých lidí napříč Evropou. Nedá se ale říct, že by se společensky neangažovali. Zapojují se neformálně, na úrovni lokálních komunit, a vybírají si často jedno specifické téma, které sledují. Celostátní nebo evropská témata je neberou. 

Jak jsou na tom mladí Češi se vztahem k rodičům?
Je složité to nějak generalizovat, ale obecně se dá říct, že mají rodiče rádi a považují je za jednu z autorit. 

Co vás na výzkumu nejvíce překvapilo? 
Asi otázka „bez čeho byste nemohli žít“, na kterou velká skupina odpověděla „bez knih“.

 

AddThis
0 comments

Čumenda

O kolečko míň na italských silnicích

Tříkolové vozítko Piaggio Ape nepoužívají jenom italští zmrzlináři a zelináři. Parta nadšenců se v něm rozhodla prozkoumat krásy Itálie. Fotograf Mauro Corinti, který je u toho zachytil, ve své sérii dokazuje, že právě s tímhle stylovým vozíkem je to ta pravá nádhera. Za zvuku všech tří kol si můžete starobylé vesničky italské oblasti Marche prohlédnout z kabiny i z korby.

Pokec

Punk na Kubě

Hanu Jakrlovou je složité zastihnout, protože neustále pendluje mezi Prahou, New Yorkem a zeměmi, kde fotí a vystavuje své dokumentární cykly. V posledních letech ji to prý táhlo na Kubu. Ostrov svobody, kde si svobody užívají jen vyvolení.

Podobné články: Pokec

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.
COOKIES
Google+