Pokec

Punk na Kubě

Hanu Jakrlovou je složité zastihnout, protože neustále pendluje mezi Prahou, New Yorkem a zeměmi, kde fotí a vystavuje své dokumentární cykly. V posledních letech ji to prý táhlo na Kubu. Ostrov svobody, kde si svobody užívají jen vyvolení.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl, Hana Jakrlová

V rozhovoru pro Radio 1 jste řekla, že vás to jako fotografku táhne do totalitních zemí, ale nezbyl už čas na vysvětlení proč. Takže – proč? 
To že jsem vážně řekla? Počkejte, já si to musím srovnat. Když jsem na začátku 90. let dělala knihu Evropa v mezičase, tak jsem jezdila po východní Evropě, po zemích, jako je Albánie nebo Rumunsko, které tehdy byly ještě skoro totalitní. Pak jsem fotila dokument z cesty vlakem z Moskvy do Sankt Petěrburgu, z malých zapadlých vesniček, kde se život od dob Sovětského svazu taky moc nezměnil. Fotila jsem hodně v Barmě a teď jezdím na Kubu. Takže asi ano. Ne, že by mě to tam nějak zvlášť táhlo, ale jelikož jsem zažila totalitu na vlastní kůži, tak asi nějak podvědomě vím, jak to téma zpracovat.

Co vás přivedlo na Kubu? 
Popravdě řečeno své projekty ani cesty moc neplánuju. Vždycky se spíš rozhoduju na poslední chvíli a pak bez velké přípravy vyrazím a hledám, co mě tam potká. S Kubou to bylo trochu jinak, protože tam kdysi dávno za socialismu asi dva měsíce žila moje maminka. Ona je botanička a měli s kubánskými botaniky dohodnutou kulturně‑pracovní výměnu. 

Co vám o ní povídala?
Vyprávěla naprosto rozporuplné historky. Na jednu stranu jí samozřejmě učaroval Karibik, na druhou stranu byla zděšená z tamní bídy. Z toho, že si v tom úžasném Karibiku lidi nemůžou koupit ani banán. Dnes pořád slyším, že se Kuba otvírá světu, že se bude měnit. Řekla jsem si, že bych se tam měla podívat, dokud to tam vypadá tak, jak mi maminka vyprávěla. Zjistila jsem, že je to v mnohém ještě horší. 

Spousta lidí ale říká, že teď je Kuba krásná a že je poslední šance ji zažít autentickou. 
Já se z takových řečí vždycky málem osypu. Připomíná mi to Američany, co mi vykládají, jak to bylo super v Praze v 90. letech, jak to tam bylo všechno krásně ušmudlané a kafkovské. Jasně, kdo se tam jde na dva týdny vyvalit na pláž a motat se po turistických částech Havany, tak se mu to bude líbit. Pro Kubánce to ale taková pohoda není. A co se týče té změny, Kubánci jsou velmi skeptičtí k tomu, že vůbec nějaká v dohledné době nastane. Ti šéfové, co tam už šedesát let dělají revoluci, jen tak od válu nepůjdou. To je normální diktátorská mafie, která rozhodně neskončí tím, že Fidel zaklepe bačkorama.

2016-09-Teenageri02-Pokec_Punk_na_Kube-2A

Takže potenciální konec embarga z USA a Obama v Havaně, to nic neznamená?
Ona se Kuba mění, ale velmi pomalu a kontrolovaně, a především proto, že jí nic jiného nezbývá. Ten ostrov žil dlouhá léta z podpory. Nejdřív ho vydržoval Sovětský svaz, pak Chávez a Maduro z Venezuely, jenže všichni tihle velcí bratři jsou v háji a Kuba se tomu musí přizpůsobit. Jinak se hospodářsky úplně složí.

Jak se díváte na filmy Michaela Moorea a Olivera Stonea, kteří ukazují Kubu jako v podstatě super zemi, která je očerňována propagandou USA. Ukazují fungující zdravotnictví… 
O těch mi nemluvte, to se mi otvírá kudla v kapse. Oni hlásají, jaké má Kuba skvělé zdravotnictví, filmují nemocnice pro komunistickou elitu a lidi jim to žerou. Nejsem sice odborník na kubánské zdravotnictví, ale podle mých zkušeností funguje stejně jako ve spoustě jiných zemí ovládaných elitami. Máš peníze, máš nejlepší péči. Nemáš peníze, nenechají tě sice umřít, ale když zrovna nejsou léky, tak máš smůlu. Není to tak dávno, co jsem svému kamarádovi novináři tajně posílala antibiotika pro dceru. Na Kubě nejsou.

Já se na to ptám proto, že zdravotnictví souvisí s vaším velkým tématem – HIV pozitivními muzikanty ve státních sanatoriích. 
Souvisí spolu ve více ohledech, už jen tím, že se AIDS na Kubu s největší pravděpodobností dostal s lékaři, které Fidel vysílal na spanilé cesty do zahraničí. Ono se mu musí přiznat jedno. Ten člověk je sice diktátor a tyran, ale je génius na PR. Pošle vysoce kvalifikované lékaře do Angoly, aby ukázal, jak je na tom Kuba skvěle, a ještě za to dostane zaplaceno. Doktorům samotným pak samozřejmě vyplatí normální kubánské mzdy a zbytek si nechá. Tak to mimochodem funguje ve všem. Jakékoliv podnikání na Kubě předpokládá smlouvu se státem. Potřebujete inženýra, stát vám jeho služby prodá za cenu inženýra v USA, ale jemu samotnému vyplatí kubánský plat. Třeba dvacet dolarů za měsíc. Zbytek jde do státní kasy.

Sešli se na veřejných záchodcích, vpíchli si infikovanou krev, přihlásili se na testy a jeli dožít.

Jak tedy souvisí epidemie HIV s kubánskou hudební scénou?
Na začátku 90. let, kdy se na Kubě objevil virus HIV, zavedla vláda povinné testování. HIV pozitivní lidé byli odvezeni do uzavřených sanatorií, kde de facto čekali na smrt. V té samé době se taky začala na Kubě ozývat punková muzika,  kterou sem nějakým způsobem někdo propašoval. Muzikanti si říkali Los Frikis – Magoři. Neměli ani tak moc politickou agendu, prostě si jen chtěli hrát svou muziku a kašlat na bídu a na společnost, co  jim nic nedává. Prostě nejautentičtější punk, co si dovedete představit, včetně kérek, dlouhých vlasů a podobně. Něco takového by na Kubě neprošlo nikdy, ale v 90. letech to bylo ještě horší. Tehdy se rozpadl Sovětský svaz, Kuba přišla o sponzora, nastala bída, která někde přerůstala v hladomor, a Fidel věděl, že musí tvrdě zasahovat proti jakékoliv neposlušnosti, jinak se mu země vymkne z rukou. Los Frikis režim tvrdě pronásledoval. A únik z toho našli přes sanatoria. HIV pozitivní lidi, kteří v nich byli zavření, totiž režim nechával v podstatě na pokoji. Starali se tam o ně relativně rozumní doktoři, mohli si tam hrát muziku, jakou chtěli, a hlavně v době bídy dostávali tři jídla denně. Stovky lidí se proto rozhodly namísto živoření a buzerace prožít pár let relativní svobody za mřížemi i za cenu toho, že se nakazí smrtícím virem. Sešli se na veřejných záchodcích, vpíchli si infikovanou krev, přihlásili se na testy a jeli dožít. 

Jak jste je objevila?
Když jsem přijela na Kubu, hledala jsem, co bych mohla fotit. Nelákala mě stokrát omletá témata jako tanečníci salsy a americké bouráky z padesátých let. Ono to je sice super a fotogenické až hrůza, ale je to klišé. Normální Disneyland. Skanzen. Vyptávala jsem se místních a jeden taxikář mi řekl o Dámách v bílém. To jsou manželky politických vězňů, co se každou neděli schází v kostele Svaté Rity v Havaně. Ihned jsem se za nimi vypravila a od lidí, co jsem tam potkala, jsem se začala dozvídat, jak to na Kubě opravdu chodí. Mimo jiné i o Los Frikis.

2016-09-Teenageri02-Pokec_Punk_na_Kube-3A

Žijí ještě někteří z nich?
Já jsem jich objevila jen pár. Jeden pár, Gherson a Yoandra, dodnes squatuje ve zrušeném sanatoriu v Pinar del Rio. Oba mají AIDS, ona přišla o nohy. Jiný punker, Pedrito, se kterým jsem stačila udělat rozhovor, žil v Havaně a před měsícem zemřel.

Zanikl úplně jejich odkaz? Nebo existují nahrávky? 
Nahrávek asi moc není, protože sanatoria byla úplně odříznutý svět. Punková scéna ale na Kubě pořád existuje, a abych se neodkazovala jen na minulost, začala jsem je vyhledávat. Objevila jsem poměrně dost kapel. Havanské punkery Porno para Ricardo, Punk Floyd ze Santo Spirito, Kaoz ze Santa Clary, rappera Panthera. Fotila jsem je, vydala o nich knihu a podařilo se mi s nimi natočit i dokument Musica o Muerte. Hudba, nebo smrt.

Je jejich hudba někde dostupná? 
Něco se dá dohledat, hlavně proto, že ty kapely sem tam jezdí hrát i do zahraničí. Porno para Ricardo vystupovali i u nás, teď budou hrát na festivalu Open Air v Trutnově.

Jak to, že je Raúl pustí?
Protože to opět zapadá do jeho vychytralého PR. Posiluje si tak image benevolentního režimu, navíc se tak může elegantně zbavit problémových lidí, protože občas někdo někde zůstane nebo ho jednoduše nepustí zpátky na Kubu. A samozřejmě z toho má peníze, protože kapely jezdí za peníze nadací. Cesty Porno para Ricardo platí nadace, kterou na Floridě vede Martin Palouš.

A nebojí se, že budou o jeho režimu otevřeně mluvit?
To je mu asi jedno, protože nic z toho se nedostane zpátky na Kubu. Internet je pro normálního Kubánce v podstatě nedostupný a všichni disidenti včetně muzikantů jsou pod neustálým policejním dohledem. Když se každou neděli schází Dámy v bílém, tak ostatní disidenti mají domácí vězení, aby se jich nesešlo moc na jednom místě. Gorki Águila, frontman Porno para Ricardo, mi vyprávěl, jak si takhle doma pod dozorem odseděl koncert Rolling Stones, kteří na Kubu s velkou slávou přijeli hlásat svobodu. Na YouTube pak nějakým způsobem dokázal nahrát velmi trefný, asi tříminutový vzkaz Micku Jaggerovi. Ptá se ho, jestli si uvědomuje, že hraje pro režim, který bije ženy a zavírá muzikanty do vězení (viz text dole). 

Teď mi nepřijde moc pravdivé to tvrzení, že na Kubě je sice bída, ale lidé se tam přesto pořád smějí a tancují. 
To klišé mi taky leze krkem. Jo, oni Kubánci tancují, protože muzika pro ně znamená strašně moc a je to jeden z mála způsobů, jak zapomenout na bídu kolem. Jasně, žijí v Karibiku, kde je krásně, nikomu tam minimálně nehrozí, že zmrzne.  Ale zjednodušovat to na prohlášení „hele, oni se smějou, takže se mají dobře“? To přece nejde. Stejně tak nechápu, proč se turisti ani nesnaží vylézt z rezortů a toho havanského skanzenu a jít aspoň o pár ulic dál. Třeba se v neděli přidat k tichému protestu Dam v bílém. Nic jim nehrozí, na Kubě jsou turisté nedotknutelní, protože jsou jediným stálým zdrojem peněz. Pro disidenty by znamenalo strašně moc, kdyby se jejich setkání zúčastnilo dvacet třicet turistů. Já jsem na nich byla čtyřikrát a vždycky sama.

 

Gorki Águila vzkazuje Micku Jaggerovi

Poslouchej mě, brácho. Jo, mluvím k tobě, Micku Jaggere, a k tvý kapele. Když přijedeš na Kubu koncertovat, tak já a moje kapela budeme pravděpodobně zamčený ve vězení. Nevím, jestli si tam budeme moct taky udělat koncert, ale asi nás stejně dají po jednom na celu, takže se stejně neuslyšíme. Na Kubě se muzika cenzuruje. Já jsem muzikant, kterej nemá právo hrát, chápeš to? Hele, jediný, co po tobě chci je, aby sis to uvědomil. Zpívej si, o čem chceš, řvi, co chceš, jestli chceš koncertovat pro tyrana, tak do toho klidně jdi, ale zjisti si, jak to tu funguje. Je tu cenzura. Muzikanti tu nesmí hrát. Policie bije naše ženy. A já chci, aby to ostatní umělci věděli. Možná by mohli někde během koncertu zařvat „Pryč s Castrem“. Keith Richards je magor, tomu by to prošlo, ne? Dovedeš si to představit?

AddThis
0 comments

Pokec

Mají rádi rodiče a neumí žít bez knih

Martin Buchtík je sociolog, který se zabývá výzkumem života a názorů mladých lidí a vlivem internetu na společnost. V Sociologickém ústavu Akademie věd koordinuje projekt Generation What, který v jedenácti zemích Evropy sleduje život a názory lidí od osmnácti do pětatřiceti. Díky téhle práci má přehled i o teenagerech, kteří teprve do té Co Generace dospívají.

Zoom

Fakt víte, kolik planet má sluneční soustava?

V době, kdy se všechno kolem nás neustále mění, utíká stále víc lidí k neměnným hodnotám, věčným pravdám a velebnosti vesmíru. Ale už ani ten vesmír není, co býval.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+