Přílohy

Kyberčuně útočí

Autorka knihy Hustej internet Lenka Eckertová nechce děti děsit, ale nutí je přemýšlet. Ve školách spolu mluví třeba o „kyberublížení“, ze kterého nejsou modřiny, ale bolí.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Kdo je Kyberčuně?
Kdybych na besedách říkala „online rizika“, děti by tomu nerozuměly a nebavilo by je to. Tak jsem vymyslela figurku Kyberčuněte. Ztělesněné internetové hrozby. Každý ji vidí jinak. „Pro tvou mámu jsou to ‚zlí lidé‘, kteří by ti mohli ublížit,“ říkám dětem. „Pro tátu to může být někdo, kdo by tě mohl šikanovat, a pro bráchu je Kyberčuně vir, který ochromí tátův počítač, když na něm bude tajně hledat něco zakázaného. A co je tvoje Kyberčuně?“ A oni po besedě kreslí.

Máte přednášky pro děti na prvním stupni základky. Jak jim třeba vysvětlujete, co je kyberšikana?
Jako ublížení, ze kterého nejsou modřiny, ale bolí. Je záludnější než klasická šikana, hůř se na ni přijde. Žádné šrámy, žádné ukradené svačiny, žádné ukradené peníze. Příběhy o kyberšikaně většinou jdou ruku v ruce s „běžnou“ školní šikanou, děti své agresory znají. Zvenčí může kyberšikana vypadat i jako pitomý žert, ale děti se hroutí, uzavírají se do sebe, nezvládnutá kyberšikana může skončit i sebevraždou. Přitom to fakt může začít jako legrácka. Jedna holčička na besedě vyprávěla, že její ségra se neodhlásila v počítačové učebně z Facebooku a holky jí napsaly na zeď: „Ráno jsem snídala fazole a celý den po nich prdím.“ Všichni se jí pak smáli. Holka chodila kanálama. Sice to za dva tři dny odeznělo a byl pokoj, ale i takový vtípek dokáže potrápit. Takový příběh může dětem pomoci pochopit, jak důležité je se umět dobře odhlásit z veřejného počítače a jak je důležité si chránit hesla.

Vaše knížka Hustej internet vyšla před dvěma lety. Co byste dnes připsala?
Určitě by tam teď patřilo rozšíření smartphonů, možná chytání Pokémonů, určitě youtubeři. I děti na prvním stupni je milují, adorují, napodobují a touží být cool jako oni.

Chápu, že ne každý youtuber vyhoví měřítkům vysoké kultury, ale na druhou stranu, čím může ublížit?
Je to další posun vnímání reality. Děti třeba netuší, co je product placement. Jasně že jsou youtubeři, kteří říkají něco, co má hlavu a patu. Ale spousta z nich říká úplné blbosti a pletou dětem hlavy. Děti si často vůbec neuvědomují, jak jednoduché je lhát. Kritické myšlení chybí spoustě dospělých, tak jak bychom ho mohli čekat od dětí.

Co si má rodič počít? Masochisticky se koukat s dětmi a komentáře „Ježiš, to je ale debil!“ si nechat pro sebe?
… upřímně řečeno… je těžké se udržet! Ale ano, doporučuju se zajímat o idoly svých dětí, projevit zájem se na ně kouknout a třeba trochu vyzdvihnout ty, kteří dělají něco aspoň trochu smysluplného.

Dlouho jste pracovala v Národním centru bezpečnějšího internetu. Proč jste odešla?
Důvodů bylo víc. Byla jsem, mimo jiné, už přehlcená negativními tématy. Slýchala jsem opravdu hodně zlé informace o šikaně nebo kybergroomingu (získávání důvěry za účelem kontaktu) i dětské pornografii. V otázkách bezpečnějšího internetu se angažuji dál, ale už to není moje hlavní náplň. Příběh mých dvou knížek (Bezpečnost dětí na internetu a Hustej internet, pozn. red.) začal právě tím, že jsem měla spadlou bradu, co všechno by člověk měl znát jen k tomu, aby se vůbec zorientoval, natož aby něco řešil nebo něčemu předcházel. První kniha se úplně nesešla s cílovou skupinou, ale když jsme udělaly s Lucií Seifertovou Hustej internet, trefily jsme se.

Máte zpětnou vazbu? Případy, kdy kniha pomohla?
Pomáhá hlavně tím, že čtenářům srozumitelně, s nadhledem a rychle sdělí, co jim hrozí. Udělaly jsme zábavný manuál. Jako v reálném světě říkáme „Neber si bonbóny od cizích.“, tohle jsou zákony na webu. Základní instruktáž. Ale nezaručuje to, že si dítě nenaběhne.

Působíte strašně pesimisticky…
Protože cítím jistou bezvýchodnost. Děti sice leccos o bezpečnosti vědí, ale ubližování v kyberprostoru je stále sofistikovanější. Rizika trvají. Nejvíc rozčarovaná jsem ale z některých celospolečenských trendů, které jako jedinci neovlivníme. Děti rostou pod vlivem technologií, v dobrém i zlém. Mění se modely výchovy i vzdělání. Rodiče a školy ale ty trendy nestíhají nějak rozumně reflektovat.

Nějaký příklad?
Když jsem byla malá, neměli jsme doma telefon, musela jsem se domluvit dopoledne, s kým a kde a kdy se odpoledne sejdu. Musel na mě být spoleh. Dneska jsou děcka zvyklá, že na internetu vždycky někoho najdou. V rychlosti něco slíbí, dohodnou, zapomenou, odvolají. Kontakt přes počítač utnou raz dva, nijak je to nebolí. Dojde jim, co cítí člověk na druhé straně? Skutečným slzám, vzteku či radosti se žádné emotikony nevyrovnají.

Není to jen takové to stejskání „jó, to za nás nebývalo“?
Samozřejmě je všechno otázka míry, ale internet je posunutá realita, lidé se tam chovají jinak. Jsou čím dál víc hrubí a zlí a sprostí a podpásoví. Když se někomu díváte tváří v tvář, je vám trapné mu začít nadávat, ale v diskusi na internetu se nikdo nečervená, nevidíte, že je z toho ten druhý nešťastný, rozhozený. Nemyslím si, že budou všichni postižení kvůli tomu, že jsou na internetu, ale nejmladší generace je nesoustředěná, těkavá, zavalená informacemi, v nichž se těžko vyzná. Když se našim nelíbilo, nač se díváme v televizi, jednoduše nám ji vypnuli. Teď je to daleko složitější. Správně není zákaz ani bezbřehé využívání, ale já prostě nevidím ten správný balanc. V tom cítím bezvýchodnost. Každé dítě je jiné, spousta z nich se tím semlít nenechá, ale někdy na to ani nejsilnější děti a nejzodpovědnější rodiče nestačí.

Rodiče se nejvíc bojí řádění zlého sadistického pedofila, což je ovšem z pohledu statistiky něco naprosto výjimečného. Navíc podle odborníků devět z deseti zneužití dětí má na svědomí člověk z jeho blízkého okolí, bez pedofilní orientace, často i přímý příbuzný. Kdo jsou tedy ti „zlí lidé“, co se snaží děti vylákat na schůzky?
Jsou to lidé vzdělaní i nevzdělaní, různě situovaní… spojuje je touha po moci, potřeba manipulovat, nevybitá frustrace, touha mít nad někým kontrolu…

Svěřil se vám někdy někdo s tím, že na takové schůzce byl?
Jeden kluk začal na besedě vykládat, jak ho nějaký člověk pozval na schůzku. „No tak jsem šel, ale vzal jsem s sebou kámoše a vylezli jsme na strom, nad to místo, kde měl ten člověk bejt,“ povídal. Něco mu na tom totiž nesedělo, už nevím, proč se tak rozhodl. Na tu schůzku přišel opravdu dospělej chlap a kluci na něj viděli ze stromu a smáli se pak, jak ho pěkně „vytrolili“. Ale já jim povídám: „Hele, a řekl jsi někomu, co se stalo? To je fajn, žes byl chytrej a nešel jsi tam sám, ale co když si ten člověk pak dal schůzku s někým jiným, kdo tak chytrej nebyl, a ublížil mu?“ Kluk koukal. A bylo vidět, že ho to zaskočilo. Uvědomil si to.

Oficiálně mohou děti Facebook používat od třinácti let. Je to podle vás adekvátní?
Podle mě je těch třináct málo. Třináctiletý člověk sice může rozumově pochopit některé věci, ale nezvládne to třeba emocionálně. Pokud dítě vstoupí na sociální sítě, musí počítat s tím, že mu tam třeba bude někdo nadávat, někdo si z něj dělat legraci. Ustojí to? Youtuber taky nedostává pořád jenom lajky, ale lidi na něj útočí, ztrapňují ho, ztrácí soukromí… À propos, webkamera v pokojíčku, to je taky „legrace“.

Hodně záleží, kam míří, že?
Jistě. Dětem nedocvakne, co všechno pouští do světa ven. I mně to došlo až po nějakém čase, co dcera začala skypovat. Došlo mi to, když jsem vstoupila v pyžamu do jejího pokoje, když si s někým povídala… Aha! Co když bude vedro a ona začne skypovat nebo natočí video jen tak ve spodním prádle? A kam míří ta webkamera? Co z našeho bytu ukazuje? Na tohle taky pozor. Chce to nicneříkající záběr, být oblečený a upozornit ostatní doma, aby se v záběru neobjevil polonahý brácha.

Dokážou děti pochopit riziko sdílení soukromých údajů?
Velmi málo. Dokud se něco nestane. Děti mi na besedách vyplňují dotazník. Rozdám jim papíry a řeknu jim, ať to vyplní tak, jako by seděly u počítače a psaly to veřejně na internet. Chci tam po nich jméno, adresu, telefon, školu, jména rodičů… jména mazlíčků, oblíbené zpěváky a pak taky „můj největší trapas“. Pak to od nich vyberu. A to byste koukala, co na sebe všechno napráskají! Velmi často vyplní otrocky úplně všechno. Pak to s nimi probírám. Říkám: „Tak, a kdo z vás je ochoten tady svůj trapas přečíst před třídou? Školou?“ A oni se začnou ošívat. Nedokážou myslet o krok dopředu, musí se jim opakovat, že číslo mobilu se dá zneužít. V lepším případě budou volat prodejci hrnců, v horším to někdo vloží na sexuální seznamku.

Když vás tak poslouchám, říkám si, kudy vede hranice mezi ochranou a paranoiou?
Je velmi tenká. Já nechci děti děsit, zakázat jim, aby na Facebooku mluvily o svých oblíbených zpěvácích. Ale nutím je k zamyšlení. Diskutujeme. Chci, aby si uvědomily, odkud může nějaké nebezpečí přijít, a měly se na pozoru.

Vozíte s sebou skartovačku na ty dokumenty?
To ne. Ale samozřejmě si je nenechám, dávám je do rukou paní učitelky.

Není to podpásovka?
Ne. Je na ní, co s tím udělá, ta osobní data škola stejně má, takže v tom problém není. Chci, aby děti pocítily zodpovědnost za to, co napsaly, uvědomily si riziko „sdílení informací“ v reálu. Pokud si díky tomu příště dají pozor, je moje mise úspěšná. Mám radost, když je vidím, jak jdou z besedy a hlavičky jim šrotujou. Ale rozhodně nejde o samé negace a strašení. S Kyberčunětem přichází na besedy i nadhled a legrace.

Můžete na závěr říct alespoň pár obecných doporučení?
Zajistěte počítač hned, jakmile se k němu vaše dítě může dostat. Když necháte pětileté dítě koukat na pohádku, za chvíli zjistíte, že se přes menu proklikalo kdo ví k čemu.

Přinejmenším obrátí obrazovku vzhůru nohama!
Jo, spolu s kočkama a naší paní uklízečkou, která to umí přejetím hadru po klávesnici. Děti taky rády omylem posílají maily, publikují na Facebook, v horším případě se proklikají k pornu a zavirují vám počítač. Rodičovský zámek a filtr ale funguje jen u malých dětí, ty starší už se případně mrknou u kamaráda doma nebo na mobilu. Smartphony a tablety u malých dětí kazí vývoj jemné motoriky, lepší je, když předškolní dítě tuhle krabičku ani nedostane do ruky, a pokud, tak jen vzácně a krátce. Dokud jsou děti menší, ale už na počítači samy vědomě něco dělají, je lepší mít počítač v centrální místnosti v bytě a nahlížet jim přes rameno.

A ty starší, když už mají počítač u sebe v pokojíčku?
Nakukovat. Povídat si s nimi o tom, co je na počítači baví, zkusit si zahrát hru s nimi. Co mi vadí, jsou tupé střílečky. Ale i ty zdánlivě nevinné „staračky“, kdy děti pečují o zvířátka a kytičky, jsou záludné. Nutí děti u toho být, aby jim neumřela kravička hlady a nepovadly plodiny. Své dceři říkám, že je to kravička vyrobená z jedniček a nul… Hry, kdy děti něco budují nebo vzniká komunita jako třeba kolem Minecraftu, jsou fajn, jen je nutné dát tomu nějaké časové omezení. Mluvit a mluvit a mluvit. Ušklíbnout se: „To je ale blbá hra.“ To je k ničemu. A zákazy jen nakopávají zvědavost.

AddThis
0 comments

Remix

Je to tvůj fesťák!

Nabitý fesťák, prase na Instagramu i ostravské koblihy - to jsou zářijové tipy Čilichili na to, kam jít, co vidět a jak zabít volný čas.

Přílohy

Vychovejte je pro svět i pro internet

Jak se svými dětmi komunikovat o výhodách a nevýhodách internetu, když je jim pět, deset nebo patnáct?

Podobné články: Přílohy

2017 | 3 | e-Bitka

Romantika na zámku

Kouzelné prostředí zámku Château Herálec na Vysočině uvítalo režiséra Vojtěcha Kotka, celý jeho filmařský štáb a především naši známou rodinku, aby tu společně natočili naší novou kampaň. Máme vám totiž co říct. Nejen, že máme podle nezávislého měření za celý rok 2016 nejrychlejší LTE síť v ČR, ale nově si můžete s tarifem Red+ užít neuvěřitelných 40 GB sdílených dat navíc. Fakt! Jestli nevěříte, mrkněte na stranu 74. A takhle to vypadalo při romantickém natáčení.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Pomoc bez peněz

Hodit kilo do kasičky a cítit se jako filantrop je sice fajn, ale existují i způsoby, jak přispět i bez peněz. A nejsou o nic míň účinné.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

S charitou na tom nejsme špatně

Tereza Pospíšilová působí na Katedře studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií UK. Zabývá se neziskovými organizacemi, občanskou angažovaností a dobrovolnickou činností. Tak jsme se jí zeptali, jak jsme na tom s ochotou pomáhat.
COOKIES
Google+