Zoom

Fakt víte, kolik planet má sluneční soustava?

V době, kdy se všechno kolem nás neustále mění, utíká stále víc lidí k neměnným hodnotám, věčným pravdám a velebnosti vesmíru. Ale už ani ten vesmír není, co býval.
AddThis
  • Ilustrace: Katarina Makarova

Zhruba posledních čtyřicet let dokázali na otázku „kolik má sluneční soustava planet“ odpovědět správně i běžní občané v Nikdo není dokonalý. Nebo to tak aspoň vypadalo. Ve skutečnosti je tento na první pohled nevinný dotaz předmětem nekonečných diskusí a spolehlivý způsob, jak vytočit i přiměřeně zdatného astrofyzika. Jediná jistota je, že na to, co vás učili ve škole, můžete klidně zapomenout. Ať je odpověď jakákoliv, rozhodně těch planet není devět. A když už jste u toho, tak klidně zapomeňte i všechny ty krásné ilustrace planetek zarovnaných na úhledných kružnicích kolem Sluníčka. Ty jsou taky úplně mimo. 
Historií objevů planet solárního systému se asi zabývat nemusíme, tu máte znát ze školy, a jestli ne, tak je to vaše smůla, protože je to fascinující čtení. Třeba fakt, že šest planet od Merkuru po Saturn už znali a přesně sledovali babylonští astronomové před čtyřmi tisíci lety (schválně, dokážete je ukázat na nebi bez appky?). V roce 1781 přidal vynálezce, astronom a skladatel William Herschel Uran (původně ho pojmenoval George), v roce 1846 Galle a Le Verrier doplnili Neptun a v roce 1930 přidal astronom a ufolog Clyde Tombaugh Pluto. A pak to začalo.

Šutr, nebo planeta? 
Zařazení Pluta do naší soustavy vyvolalo spoustu debat, hlavně proto, že je to v porovnání s ostatními planetami prcek. Má jen asi čtvrtinu procenta hmotnosti Země a je zhruba tak velké jako USA. Vlastně o něco menší. Jakmile jsme si do astronomického atlasu pustili takového ledového trpaslíka, svitla badatelům naděje, že by mohli najít dalšího a zařadit se tak do učebnic jako objevitelé nové planety. Což se také stalo. Na začátku 21. století bylo ve sluneční soustavě nalezeno více než 600 dalších různých kosmických objektů a v roce 2006 už jsme měli planet dvanáct. Kromě těch devíti známých to byl ještě asteroid Ceres (poletující mezi Marsem a Jupiterem), Plutův měsíc Charon a kus šutráku katalogizovaný pod číslem 2003 UB 313, později přejmenovaný na Eris. Astronomové si uvědomili, že takhle to dál nejde. Jednak jim došla jména postav antického bájesloví a začali dávat planetoidům jména jako Haumea, Makemake a Sedna, což je, jestli to nevíte, inuitská bohyně mrožů. Především ale vyvstal problém, že počet planet za chvíli vyroste na pár stovek, nikdo si tolik jmen nezapamatuje a všechny děti budou propadat v třetí třídě z prvouky. Na šestadvacátém sjezdu Mezinárodní astronomické unie (konané mimochodem v roce 2006 v Praze) se tedy hlasováním dohodli, že Pluto, Eris, Ceres a podobní vesmírní drobci už nejsou planety, ale trpasličí planety. Spoustu lidí to sice naštvalo (Sheldon Cooper to profesoru Neilu deGrasse Tysonovi vyčetl ještě o čtyři roky později), ale zdálo se, že bude jednou provždy pokoj. Jenže v astronomických měřítcích ani „provždy“ netrvá dlouho.

Už o dva astronomické sjezdy později se ozval profesor Hal Levison s tím, že jsme Plutu ublížili. Nemůžeme mu prý vyčítat, že ze své dráhy nedokáže vystrkat kosmické smetí (jedna z definic planety, kterou Pluto nesplnilo), protože je prostě moc daleko od Slunce. Levison argumentoval, že kdyby Země obíhala ve stejné vzdálenosti jako Pluto, byla by na tom úplně stejně, a navrhl tedy vrátit počet planet na devět. Ozvaly se ale i hlasy, že by planet mohlo být i deset, protože Pluto je technicky vzato dvojplaneta, ke které patří i její měsíc Charon. V tom případě by ale mohl počet narůst i na jedenáct, protože stejnou dvojplanetou je, světe div se, i naše Země. V porovnání s ostatními měsíci v solární soustavě je totiž náš Měsíc přímo obr a Země se společně s ním otáčí kolem jednoho gravitačního těžiště (nebýt toho, nikdy by na naší planetě nevzniknul život). A aby se věci ještě víc zkomplikovaly, začal se do toho chaosu plížit další nezvaný host, kterého všichni už padesát let radši ignorovali.

Tlusťoch
O tom, že se někde v hlubinách sluneční soustavy nachází velká planeta, se spekuluje už od 70. let. Nejde o bájnou Planetu X čili Nibiru, ze které mají přiletět Ještírci a Aštar Šeran, ale opravdová planeta, mnohem větší než Země, obíhající někde daleko za orbitem Pluta. Planetu samotnou sice nikdy nikdo neviděl, ale zdá se, že svou gravitací ovlivňuje pohyb několika planetek, které sledovat dokážeme. Tak to aspoň tvrdí článek „Důkaz vzdálené obří planety ve slunečním systému“, který se objevil letos na konci ledna v Astronomickém žurnálu. Na věrohodnosti mu dodalo, že ho spolupublikoval Michael Brown – jeden z nejvlivnějších astrofyziků současnosti, objevitel planetky Eris a také jeden z největších zastánců vyškrtnutí Pluta ze seznamu planet (na Twitteru má nick „plutokiller“). Existenci velké planety zatím dokazuje jen teoretickými výpočty, ale společně s kolegou Konstantinem Batyginem a další dvojicí astronomů chce po záhadné planetě příštích pět let pátrat pomocí obřího osmimetrového dalekohledu Subaru na Havaji. Což nebude vůbec jednoduché.

Důvod, proč si nejsme jisti, kolik planet kolem Slunce krouží, je celkem prostý. Naše sluneční soustava je hrozně, ale fakt enormně obrovitánsky veliká. Když jsme na začátku připomínali ilustrace ze školních nástěnek, tak ty jsou namalované s takovou uměleckou nadsázkou, že jejich autoři mohli na Mars rovnou přimalovat pár Marťanů a Arnolda Schwarzeneggera. Jestli si chcete představit, jak asi solární systém vypadá ve správných velikostních poměrech, tak si zajeďte do Hradce Králové na Planetární stezku, kde jsou objekty sluneční soustavy vymodelované v měřítku jedna ku miliardě. Od Sluníčka je to k nejbližší planetě Merkuru 58 metrů, k Zemi 150 metrů a Pluto je na konečné MHD 6,5 kilometru daleko. Devátá planeta by v tomhle měřítku byla vzdálená dalších 180 kilometrů. Když tedy budete stát v Hradci, můžete si představit hledání deváté planety jako snahu zpozorovat malý golfový míček, který se koulí někde kolem Ostravy. Navíc ta mičudka odráží jen asi 4 % světla, a je tedy prakticky neviditelná, zatímco naše dalekohledy nonstop oslňují miliardy hvězd. Jinými slovy – vesmír vypadá úplně jinak, než nás to učili ve škole, a v podstatě nikdo neví, co všechno kolem nás vlastně létá. Jisté je, že jestli devátou planetu opravdu najdou, budeme se muset znovu učit odříkávat seznam našich vesmírných soupoutníků. Jaké jméno přijde za Neptun, se zatím neví. Brown a jeho kolega Batygin jí říkají Devátá planeta, Jehoshaphat nebo George. Nezbývá doufat, že se nakonec ujme přezdívka, kterou používají jen mezi sebou: Tlusťoch. To by se aspoň dobře pamatovalo.

 

AddThis
0 comments

Pokec

Punk na Kubě

Hanu Jakrlovou je složité zastihnout, protože neustále pendluje mezi Prahou, New Yorkem a zeměmi, kde fotí a vystavuje své dokumentární cykly. V posledních letech ji to prý táhlo na Kubu. Ostrov svobody, kde si svobody užívají jen vyvolení.

Sporák

Bramboračka podle Uhrů

Pokud si myslíte, že se od bramboračky ničeho jiného než chuti sušených hub a brambor nedočkáte, budete překvapeni. Tahle vám vytře zrak, tedy vlastně chuťové pohárky. Kromě čerstvých hub v ní najdete to, co v žádné jiné – smetanu a červenou papriku. Ta ostatně může za to, že jí máma Iva říká Uherská bramboračka.

Podobné články: Zoom

2017 | 5 | Harddiskobolos

Tajné zákony, které řídí život, vesmír a vůbec

Asi každý, kdo se někdy začetl do sbírky Murphyho zákonů, si řekl „ježiš, to je úplně pravda tohleto“. Kromě legračních zákonů pana Murphyho a jeho kamarádů ale existují i zábavné zákony, na které přišly opravdové intelektuální kapacity. A myslely je úplně vážně.

2017 | 3 | e-Bitka

Svět vzhůru nohama

Během ročního cestování po Novém Zélandu si člověk všimne, že je tady leccos jinak. Kiwi není jen výraz pro ovoce a nelétavého ptáka, ale označují se tak i obyvatelé Země dlouhého bílého oblaku, jak se pacifickému souostroví říká v maorštině. Barbie není panenka. A ve světě hlavou dolů má prádlo dost času na pověšení.

2017 | 1 | PF 2007

Úžasný umělý úd

Ještě před pár lety jsme považovali za nejlepší protézu na světě umělou paži šíleného profesora Orfanika z Tajemného hradu v Karpatech. Během posledních několika let ale věda udělala slušný pokrok a nechává jeho dílo daleko za sebou.
COOKIES
Google+