Pokec

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
  • Ilustrace: Tereza Vašků
  • Foto: Michael Kratochvíl

Helena Humňalová

Vystudovala magisterský program Culture and Development Studies v belgické Lovani. Nyní dělá doktorát na Přírodovědecké fakultě UK na katedře sociální geografie. Tam je i částečně zaměstnána díky grantu zkoumajícímu Kontextuální faktory ovlivňující sanitaci v zemích třetího světa. Má za sebou stáže a výzkumy v Kongu, Nepálu, Etiopii, Indii, Kambodži.

„Shit matters.“ Motto, které máte v e-mailovém podpisu, mě pobavilo, ten dvojsmysl. Obvyklý význam je: „Na tom hovno záleží.“ Ale ve vašem případě na tom záleží zatraceně hodně. Proč?
Je to klíč ke zdraví, pokud je vše, jak má být. Naopak příčina nemocí i úmrtí, pokud to tak není. Se špatnými hygienickými podmínkami kolem vyměšování – v odborném a profesním slangu pro to máme ošklivé, ale korektní slovo sanitace – souvisí celá kaskáda problémů. Průjmy jsou druhým největším zabijákem dětí do pěti let v rozvojových zemích a průjmová onemocnění přicházejí často v důsledku špatné sanitace. Začarovaný kruh. S tím, kde a jak „to“ člověk dělá, se spojuje i lidská důstojnost. Jsou země, kde je intimita velký luxus. A kde je vlastnictví funkčního záchodu věc prestiže. Přitom sanitace je pořád popelka i v rozvojové agendě. Větší důraz se klade na vodu, sanitace je stále trochu v pozadí…

Taky si asi z teplíčka našich tón v tónu vykachličkovaných splachovacích záchodů s dezinfikovanými prkýnky neumíme vůbec představit, co to obnáší, nemít ani slušnou latrínu, že? 
A navíc se s tím spojuje jakýsi „romantický“ mýtus. Když jsem obhajovala diplomku, říkali mi kolegové antropologové: „A proč to vlastně řešíte? Vždyť na tom není nic špatného jít do křoví, proč by neměli dál chodit do křoví? Když jdeme do lesa, taky jdeme někam do keříku a je to příjemný.“ Jenže oni neberou v potaz to, že hustota zalidnění populace je v těch místech obrovská a že tam třeba ani nejsou lesíčky, jen holé plochy nebo rýžová pole, ve kterých pak ti lidé pracují a která se kálením zamořují. Dochází ke kousnutí jedovatými hady, ženám při takových osamělých odchodech hrozí častěji znásilnění. Nedochází nám, že to ti lidé musí dělat takhle nepohodlně, daleko od domova každý den. I několikrát, když mají potíže. Za každého počasí, v noci. A to v lepším případě, v horším to fakt neřeší a dělají to v těsné blízkosti domovů. Někdy i doma, zejména v období dešťů, v chýších si vyhrabou jamku, vykadí se a pak ji zase zahrabou. V Belgii jsem viděla neskutečně drsný a naturalistický spot, který se týkal vyburcování lidí k podpoře sanitace ve třetím světě. Hrdinou byl americký reportér v Indii. Plavil se na lodičce strašně špinavou řekou plnou výkalů a dalšího bordelu. Vystoupil na břeh a stoupal od břehu po nějakém poli, kam všichni chodili kadit. Rozhlédl se. Detail na jeho obličej, jak se mu dělá zle. Šel dál. Pak naturalistický záběr na chlápka, který kadí… záběr na reportéra, který se pozvracel. A to byla, prosím pěkně, národní kampaň. Explicitní, drsné. Ale možná to fungovalo. Jen tak možná lidem dojde, jaký to je problém.

Jak vypadá vaše terénní práce? Nač se lidí ptáte?
Zkoumáme všechny faktory, které nějak ovlivňují sanitační chování. Začíná to politickým kontextem země, geografickou polohou, zjišťujeme, jak je nastavená legislativa, jaký je tam typ krajiny a jaké jsou přírodní podmínky. V Etiopii například dochází k silné erozi půdy, když si tam lidé postaví svépomocí záchod – v té nejprimitivnější podobě je to díra v zemi, na které leží prkna, stačí jedno období dešťů a záchod se jim zbortí. Není tam dostatek lokálního materiálu na výstavbu solidnějších latrín, nejchudší populace nemá na dovoz materiálu ze vzdálenějších míst. V Kambodži, tam, kde jsem dělala výzkum, byla problémem zase vysoká spodní voda, která jámy vyplavuje zespoda. Lidé si v dobré víře vyhloubí záchod, ale přijdou deště a všechno se vyplaví… Ptáme se lidí, jak často a kde konají potřebu, jestli se to liší v různých obdobích roku, kde a jestli vůbec si myjí ruce, jestli si utírají zadek a čím apod.

A myjí si ruce? A čím se utírají?
V extrémně suché Etiopii je voda nepředstavitelný luxus, průměrná doba dochozu pro vodu v našem výzkumu byla hodina a půl, takže požadovat po nich vodu u záchodu, když ji nemají na pití, je samozřejmě scestné. Místo vody na mytí rukou používají popel jako alternativu. Někdy ani popel. Zadek si utírají tím, co najdou – klacky, trávou, klasy, listy, někdy hadrem, někdy vůbec ničím, někdy naopak někde získají novinový papír. To trochu záleží i na sociokulturním kontextu. Ale kromě těch praktických věcí se snažíme zjistit, co by skutečně mohlo vést k proměně jejich chování. Aby o záchod stáli, aby ho postavili, udržovali, a hlavně aby na něj chodili. Stává se totiž, že se v rámci některých projektů postavily záchody, hurá! Ale po pěti letech se zjistí, že ti lidé ty záchody vůbec nepoužívají a pořád praktikují defekaci venku.

Jak to?
Tak na to je zase více odpovědí, ale může to být tak banální jako to, že se jich nikdo nezeptal, jaký ten záchod vlastně chtějí, co musí záchod splňovat, aby ho chtěli vůbec používat. 

Prostě přijelo pár bílých mužů a žen a postavili jim tam záchod a odjížděli s pocitem, že zachránili zdraví a životy?
I když tlak na to, dělat to jinak, je velký, ale stále se staví latríny bez předchozího poznání terénu, bez tzv. baseline studií nebo jen na základě velmi povrchních výzkumů. Je proto strašně důležité přijít na to, proč by ten záchod vlastně místní měli chtít, jestli jsou schopní si ho nějak postavit, sehnat materiál, jestli na to mají, jestli takový záchod může vydržet a jestli na něj budou chodit. Neziskovky a další aktéři samozřejmě věcně správně apelují na hledisko zdraví a hygieny, ale to někdy nestačí ke změně chování.

Chápu. My taky dobře víme, proč bychom třeba neměli jíst ve velkém uzeniny, kouřit, pít alkohol… ale stejně to děláme. Dokud nepřijde nějaký „vyšší“ motiv s tím přestat. Co tedy podle vás k té změně chování skutečně vede?
Pro ženy zejména soukromí a komfort. Ale i vzdálenost. Svoji roli hrají také sociální normy. Když bude „normou“ kálení v přírodě, nikoho nebude tankovat, že chodíte kadit do lesa. Dělají to tak přece všichni. Když sociální normou bude vlastní záchod, najednou se ti, co ho nemají, stávají outsidery a spíš pro to něco podniknou. Zvlášť když se na ně ostatní budou dívat s despektem: „Ty ještě nemáš záchod?“ Postup na sociálním žebříčku nebo pocit soukromí pro ně může být důležitější – psychologicky – než to, jestli budou nebo nebudou mít průjem. Záchod taky musí být finančně dostupný. Svou roli může hrát i náboženství.

V jakém smyslu?
V Kambodži například byla v otázkách čistoty naprosto zásadní voda, což vychází z budhismu, kdy pro ně je podstatná jak z důvodu rituálního, tak očistného. Jednoduché suché záchody, pokud v nich není instalována „vana“ s vodou, jsou pro ně automaticky nečisté, pak je pro ně přijatelnější chodit do rýžových políček nebo do jejich blízkosti, kde je voda k dispozici. Chodí dokonce i přímo do vodních zdrojů, i pitných, a to je samozřejmě průšvih. Byla jsem tam ale naposledy v roce 2012, trochu doufám, že situace se změnila.

Přemýšlím ještě, jak se vysvětlují lidem, kteří nemají žádné vzdělání, už jen ty zdravotní aspekty?
V současnosti je stále globálním trendem tzv. CLTS (Community-Led Total Sanitation) přístup. Cílem je, aby celá komunita, nikoliv jen jedinci, vlastnila záchod. A k tomu se využívají emoce. Jde o to, vyvolat v lidech pocit studu a strachu. Například se vezme sklenice čisté vody a nabere se do ní ranní stolice. „Napij se. Nechceš, viď? Přitom tohle piješ každý den, protože to prosakuje do vody.“ Jinou metodu jsme využívali i my v Kambodži. Vyrazili jsme se skupinou vesničanů. „Pojďte nám ukázat, kde jste dneska ráno byli na záchodě.“ Zavedli nás k místu, kde se ráno vykáleli. A všichni si to místo prohlédli, aby viděli, kam ostatní chodí na záchod, třeba sousedovi k domku apod. A bylo to trapný. A to bylo žádoucí. Nebo se využívají mentální mapy, kdy se nakreslí mapa vesnice a každý tam zakreslí, kde ten den byl. Efekt to má stejný jako ta předchozí aktivita.

…A měla psychedelický záchod. Nekecám. Po zdech zeleno-fialové kytky s podivnými nápisy, které se různě proplétaly mezi sebou.

Je to účinné?
Tvrdí se, že ano. Je to léčba šokem. Krátkodobě to asi funguje, ale není možné tu metodu používat jenom samostatně. Stud a zhnusení zafunguje, ale pak se v tom musí pokračovat, protože první nadšení, že to budeme dělat jinak, postupně vychládá. Musí se dbát i na tzv. follow-up, tedy následné aktivity. Třeba vyškolení někoho z komunity, kdo půjde příkladem a tyhle aktivity povede. Změna chování je prostě pomalý proces. Je taky dobré vysvětlit lidem, kteří záchod budou mít nebo mají, že pokud sousedé budou pořád kadit okolo domu, tak jim hrozí pořád stejné nebezpečí. Tím vzniká tlak okolí. A je dobré, když je vlastnictví záchoda považované za prestiž, které chtějí dosáhnout i ostatní.

Jak vlastně takový základní záchod, který splňuje minimalistické hygienické normy, má vypadat?
U tzv. improved záchoda dle WHO musí být zajištěno oddělení lidského kontaktu od výkalů, aby nedocházelo k přenosu patogenů. Patří sem i suchý záchod v případě, že je jakýmkoli způsobem – hlínou, deskou, porcelánem – oddělena jáma s exkrementy od lidského těla. Patří sem kompostovatelné záchody, ale už ne bucket latrines (kbelíky), hanging latrines (záchody nad vodou) nebo nezakryté díry v zemi. Na tom, co je pod zemí, zda tam jsou betonové skruže, kůly, nebo jen jáma, z pohledu hygieny moc nezáleží. Horní část závisí na preferencích lidí, jejich ekonomické situaci a na dostupnosti mate­riálu. Jeden starý pán v Etiopii mi říkal, že si v chýši udělá jamku, tam se vykálí a zahrabe to. V období dešťů se to vyplaví a má nakáleno v obýváku. Tak to je nebezpečný záchod. Pokud alternativa vypadá takto, je lepší jít do přírody, i když to s sebou nese potíže, protože se fekálie dostávají do vody a do půdy…

Kde jste viděla nejhorší záchod na světě?
Taky v Etiopii. Díra a přes ni dvě shnilá prkna. Celé to bylo naplněné po okraj a celé se to hýbalo, jak to bylo prolezlé červy. To jsem se málem na místě pozvracela.

To ale musíte být otrlá a žádný veřejný záchodek v Evropě vás asi nerozhází. Máte profesionální deformaci? Všímáte si „kultury“ záchodků i mimopracovně?
Ano. Koukám se, srovnávám, bavím se. Geniální veřejné záchodky jsou na Florenci, doporučuji. Paní to tam má vymazlené, všude umělé kytky, fotky pejsků, samá dekorace, spousta zrcadel.

Kde jste jako výzkumnice byla kvůli sanitaci poprvé?
První a srdcová je Kambodža. Tam jsem jela jako malý pivo, nezkušená. Indie a Etiopie už byly kryté větším týmem. V Kambodži jsem se ptala sama sebe, jestli vůbec bude možné se bavit s těmi lidmi o tak intimní záležitosti.

A je?
Byla jsem překvapená, jak byli otevření! Sledovali jsme vesnickou populaci, sedmdesát procent lidí praktikovalo defekaci venku, a ne na záchodě. Byla jsem v Indii, ale v oblasti, která byla bohatší, a tomu odpovídala i situace. Zajímavé to bylo v Etiopii. Na první pohled neuvěřitelně dobré! Záchod tam mělo 95 procent lidí. Ovšem pak se ukázalo, že jen „na papíře“.

Tomu nerozumím.
V Etiopii fungoval obrovský vládní program, dotoval lidem záchody a ti, kteří si jej nepostavili, byli vystavení sankcím. Pokuta, den ve vězení, zabavení kozy. Každý musel mít záchod. Nebo to alespoň před úřady deklarovat. Takže naše dotazníky byly zkreslené. Lidi nám tvrdili, že záchody mají, i když jsme samozřejmě vysledovali, že to není až tak pravda. Měli strach říct, jak je to doopravdy, abychom je třeba neudali. Ve skutečnosti ale žádná sláva, záchody byly špatné, nevyhovující. Nebo neexistovaly.

Jaký nejhonosnější nebo nejzajímavější záchod jste kdy viděla?
Dělala jsem za studií v Anglii jako výpomoc v zahradách soukromníků. Jezdili jsme do Londýna do rezidence jedné členky libyjské královské rodiny, což bylo vůbec nejhonosnější místo, které jsem kdy navštívila – parta čtyř lidí jsme se starali o osm květináčů… A tam jsem viděla nejluxusnější záchod. S perským kobercem, obrazy v pozlacených rámech! A vzpomínám taky na záchod jedné hipísačky, taky z Londýna. Ten mě hodně bavil. Ta dáma pronajímala svůj dům pro filmy a do reklam, ona i ten byt byly extrémně cool. A měla psychedelický záchod. Nekecám. Po zdech zeleno-fialové kytky s podivnými nápisy, které se různě proplétaly mezi sebou. Když tam člověk seděl, byl jak na tripu. Úlet. Záchodovej trip.

AddThis
0 comments

Čumenda

Osamělí obři

Majestátní velikáni, kteří měli měnit svět, sloužit pokroku a lepším zítřkům, teď už jen odolávají času a živlům. Jsou to opuštěné technické stavby v dnešním Kazachstánu, Rusku a Bulharsku. Zachytil je fotograf Danila Tkačenko v sérii Restricted Areas. „Spousta těch míst dřív bývala tajných, některá se neobjevovala ani na mapách. Jsou to symboly dokonalé technokratické budoucnosti, která ovšem nikdy nenastala,“ vysvětluje Tkačenko. Každý pokrok jednou přestane být pokrokem. A je zajímavé, co po něm zůstane...

Zoom

Festivalové průšvihy

Festivalová sezona už letos odezněla, takže si můžete oddychnout a zrekapitulovat, co se zase událo. A jestli si myslíte, že nejhorší, co se vám může na fesťáku přihodit, je, že nepřijede Krajčo, tak se pletete.

Podobné články: Pokec

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.
COOKIES
Google+