Fenomén

Abbey Road: studio všech studií

„Nahrávací studia budou postupně zanikat, ale kdyby mělo zůstat jen jedno, tak je to Abbey Road,“ prohlásil kdysi Fatboy Slim. Tohle studio proslavili Beatles. Je ale unikátní opravdu jen díky nim?
AddThis

Historie

Vilu na adrese Abbey Road 3 v londýnské čtvrti St John's Wood koupila britská nahrávací společnost The Gramophone Company (budoucí EMI Records) v roce 1929. Hlavním důvodem prý byla velkorysá zahrada, která skýtala dostatek prostoru pro vybudování neméně velkorysých nahrávacích studií. O dva roky později pokřtil HMV Studios Londýnský symfonický orchestr dirigovaný Sirem Edwardem Elgarem, který za přítomnosti George Bernarda Shawa nahrál pod dvanáctimetrovým stropem Studia One patriotickou symfonii Land of Hope and Glory. Původní jméno studiu moc dlouho nevydrželo a krátce po otevření byla budova přejmenovaná na EMI Studios. Toto jméno jí zůstalo skoro čtyřicet let, až do chvíle, kdy The Beatles vydali své poslední LP. To se původně mělo jmenovat Everest a na obalu měla být fotografie nejvyšší hory světa pořízená ze soukromého letadla kapely. Rozhádaná parta ale chtěla práci na albu co nejdříve dokončit, a tak se namísto do stratosféry nad Himálaj vypravila fotit na přechod přes ulici hned za vrata studia. Deska dostala jméno Abbey Road a po pár měsících se stejný název octnul i na zvonku studia.

Tři studia

Abbey Road skrývá studií hned sedm. První z nich – Studio One – bylo v době svého vzniku největší místností na světě postavenou speciálně pro účely nahrávání a je jí dodnes. Má rozměry zhruba 30 × 15 metrů a může v ní nahrávat 110členný orchestr se 100členným pěveckým sborem. V 80. letech, kdy se Abbey Road potýkalo s nedostatkem zakázek, v ní zaměstnanci ve volných chvílích hráli badminton. Dnes si na nedostatek práce nemůže stěžovat, hlavně proto, že je oblíbeným místem pro nahrávání filmových soundtracků.
Studio Two, Sixtinská kaple hudby, vypadá takřka stejně jako v roce 1962, kdy se sem poprvé nahrnula rozjívená liverpoolská parta a začala přepisovat historii popmusic. Není divu. Jedním z hlavních důvodů, proč kapely platí nemalé peníze za možnost tu nahrávat, je, že při tom sedí na stejných židličkách. V osmdesátých letech se zvažovalo, že místnost projde rekonstrukcí. Z plánů vyházet všechny původní nahrávací konzole, kompresory, pásové magnetofony a unikátní sbírku mikrofonů ale naštěstí sešlo. Studio samozřejmě disponuje nejmodernějšími digitechnologiemi, ale pokud si kapela přeje nahrávat a míchat na antikvární konzoli, nic jí v tom nebrání. 
Studio Three je pak malá místnost určená pro nahrávání mluveného slova, sólových zpěváků nebo pianistů. V šedesátých letech, kdy vedlejší dvojku neustále okupovali Beatles, zde ale vznikla řada zásadních alb. Pink Floyd tu například poskládali své první album Piper At The Gates Of Dawn, zatímco vedle vznikal legendární Sgt. Pepper. Studio se nedochovalo v původní podobě, bylo přebudováno na moderní pětikanálové mixážní zařízení. Tahle tři studia jsou nejznámější, ale najdete tu ještě čtyři další – The Gatehouse, The Front Room, Penthouse Studio a Studio 52.

Zvuk

Nostalgie není jediným ani nejdůležitějším důvodem, proč se na nahrávací frekvenci v Abbey Road stojí fronty. Jsou jím unikátní zvukové vlastnosti studií, které se nedají nahradit ani nejdražší elektronikou. V dobách, kdy jediným nahrávacím nástrojem byl mikrofon a magnetofonový pás, se s akustikou nahrávacích místností počítalo jako se samostatným hudebním nástrojem. Umění rozestavět hudebníky, rozmístit mikrofony, nahrát a smíchat jednotlivé nástroje se studioví inženýři učili celý život a nejslavnější nahrávky získávaly svůj zvuk právě díky unikátním vlastnostem místností, ve kterých vznikaly. Zvuk Studia Two v Abbey Road je v tomhle legendou. Čistý, hlasitý, široký, teplý, bohatý. Akustické nástroje, hlavně klavír a bicí, tady znějí jako nikde na světě.

Inženýři

Nahrávací inženýři, technici a producenti z Abbey Road jsou ve světě hudby stejně vážení jako hvězdy, jejichž nahrávky jim procházejí rukama. Zajímavé je, že v době, kdy se sem sjížděli hipíci z celého světa, panovala mezi inženýry jistá upjatost a často až legrační formálnost. Až do začátku sedmdesátých let měli například předepsáno nosit bílé laboratorní pláště a mezi operátory jednotlivých studií panovala taková nevraživost, že „popoví“ a „klasičtí“ inženýři spolu odmítali obědvat u jednoho stolu. Ani technika, kterou měli k dispozici, nebyla často na špičkové úrovni. Dávno poté, co nezávislá studia jako Trident nahrávala na osmistopé magnetofony, Abbey Road tvrdošíjně trvala na zastaralých čtyřstopých. George Harrison rád vyprávěl, že když EMI nový magnetofon konečně koupila, zůstal dlouhé týdny zamčený ve skladu a Beatles museli uplatit vrátného, aby jim půjčil klíč. 
Na druhé straně prakticky nikde jinde neexistovala taková ochota pustit se do nejpodivnějších zvukových hokuspokusů. Inženýři z Abbey Road neváhali donekonečna experimentovat s rozmístěním mikrofonů, obalovali nástroje dekami, vycpávali bubny polštáři, propojovali nahrávací magentofony, stříhali a slepovali jejich pásky. Při nahrávání Yer Blues dokonce namačkali Beatles i s nástroji a mikrofony do maličkaté komůrky, kam se dřív vměstnal jen magnetofon. Vznikly zde první stereonahrávky, první práce se samply a řada revolučních nahrávacích technik, které se používají dodnes. I zdejší unikátní archiv nahraných pásů skrývajících dekády hudební historie je vlastně tak trochu vyvzdorovaný. Původně vydala EMI příkaz používat pásů jen 5000 a postupně je přehrávat novými nahrávkami. Inženýři ho ale nikdy neposlechli.

11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Fenomen-Abbey-Road-Stu

Beatles

Přes veškerou slávu se často zapomíná na jeden z největších přínosů Beatles pro světovou hudbu. Byli to právě oni (kromě experimentátorů na Jamajce, o kterých svět ještě nevěděl), kdo udělal z nahrávacího studia nedílnou součást svého hudebního projevu. Poprvé vkročili do Abbey Road ještě s Petem Bestem za bubny v roce 1962 a vydrželi zde až do konce kariéry v roce 1970. Vzniklo zde 90 % všech jejich nahrávek a Studio Two považovali za svůj druhý domov. A studio jim vděčí nejen za své jméno, ale také za to, že se mohlo zapsat do historie popkultury jako první koncertní sál přenášený televizí do celého světa. V roce 1967 mohlo díky prvnímu satelitnímu propojení vidět Beatles zpívat All You Need Is Love 350 milionů lidí.

Nechte všechno při starém

Přes všechnu slávu a legendární status to studio v Abbey Road nemělo vždy jednoduché. Hlavně v osmdesátých letech se potýkalo s nedostatkem zakázek a ještě celkem nedávno, v roce 2010, kolovaly zvěsti, že EMI uvažuje o jeho prodeji. Zvedl se kolem toho takový poprask, že společnost musela vydat prohlášení, že budova na prodej není, ale že by ocenila pomoc s jejím zachováním. O dva dny později byla prohlášena za národní kulturní památku a zůstane tedy ve své stávající podobě ještě hodně dlouho.

Do Abbey Road s Benem

A bacha, do Abbey Road se díky Vodafonu dostane i jeden hudební nadšenec z Čech, který se nebál zúčastnit výzvy Bena Cristovaa v rámci kampaně #jetovtobě. Je jím Sofian Medjmedj. Ten poslal Benovi svou nahrávku, byl vybrán mezi 30 semifinalistů, kteří se naživo představili v rámci Vodafone YOU FESTu, postoupil mezi deset nejlepších a nakonec ve finále 30. října zvítězil. Teď ho čeká cesta do Londýna, kam se vydá společně s Benem a jeho týmem, a ve slavných studiích Abbey Road nahraje svou píseň. Režisér Tomáš Kasal k ní natočí klip a 2. prosince Sofian vystoupí společně s Benem v Děčíně.

AddThis
0 comments

Letem světem

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

Sporák

Svatomartinská divočina

Nadívané kejháky, kaldoun, husí jatýrka… Zkrátka husy, kam se poslední dva měsíce v roce podíváte. Co takhle protentokrát nechat opeřence hospodám a připravit svým hostům doma prvotřídní zvěřinu? Je to jednodušší, než se zdá, jen pozor, ať to svatomartinské nevypijete ještě před podléváním!

Podobné články: Fenomén

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

HOL–LI–WOOD

Možná se vám stává, že jdete do kina na pořádný blockbuster – takový ten hodně barevný film ve 3D, ve kterém všechno vybuchuje a od kterého nečekáte duchovní povznesení, ale jenom zábavu. Jak tak sedíte a polykáte popcorn, začne vám připadat, že i přes vaše nízké intelektuální nároky to producenti trochu přehánějí. Děj nedává smysl. Sem tam se zdá, že chybí nějaká scéna, vtipy vás tlučou po hlavě, místo aby lechtaly bránici, a 3D vypadá přirozeně jako umělý nehet v oku. Když jdete z kina, máte pocit, že ten film nebyl vyloženě blbost, ale že byl natočený pro někoho s dost jinou představou o tom, jak má film vypadat. Není to náhoda, protože filmy se mění. A hlavní důvod těch změn je Čína.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Filmové paralelní vesmíry

Ponořte se s námi do filmového vesmíru. Je možná ještě hlubší než ten normální, kterému stejně nikdo nerozumí.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudebním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.
COOKIES
Google+