Letem světem

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.
AddThis

Koukám, že letos slavíte pětadvacetiny,“ ukazuji na nápis na vstupní bráně, kterou nás Karel Tarantík, majitel a duchovní otec Air Parku, pouští do svého království. „Pětadvacet let slavíme tady na tom místě. První letadlo jsem ale měl postavené u nás za barákem,“ opravuje mě. 
Panu Tarantíkovi táhne na sedm křížků, ale nevypadá na ně. Vysoký, opálený, se zvláštním smyslem pro humor. Občas během nekonečného proudu historek o letadlech sám sebe srdečně rozesměje. Létací stroje ho prý fascinovaly odjakživa. „Moje krédo bylo: ‚Budu třeba bydlet ve stodole, ale za tou stodolou bude stát letadlo,‘“ vypráví. „První letadlo jsem obkreslil z plánku v časopisu a postavil z něj model. Hezky z překližkových nosníků, s vrtulí na gumu,“ ukazuje zalaminovanou černobílou fotografii s nápisem Zapůjčeno na soutěž tvořivosti mládeže. Model se nedochoval, protože ho po skončení soutěže nějaký tvořivý pionýr ukradl. 
Malý Karel se ale nedal odradit, stavěl dál a hned, jak mohl, přihlásil se do leteckého klubu a začal létat na větroních. I vojnu si odkroutil u letadel. „To mi domluvil táta,“ vzpomíná. „Maminka mu řekla, že když mě dal učit na instalatéra, tak ať aspoň na vojně jdu k letadlům. Podívejte, tady mám tajnou fotku. Na vojenským letišti se nesmělo fotit, báli jsme se, aby nás z věže neviděli,“ ukazuje černobílý snímek, kde sedí coby rozesmátý klučina pod stíhačkou. „Nechtěl jste se stát pilotem?“ Ptám se. „Strašně moc,“ odpovídá bez váhání. „Ale to bych to musel podepsat komunistům, a to jsem nechtěl. Radši jsem zůstal u modelů.“ 

11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Reportaz-Sberatel-prer
 

Začalo to Delfínem

Na diskusních fórech sběratelů vojenské techniky se o panu Tarantíkovi říká, že je to jediný sběratel modelů 1 : 1. Exponáty do takové sbírky se pochopitelně shánějí poněkud složitěji než plastikové kity z hračkářství. „Začal jsem v devadesátém roce,“ vzpomíná, zatímco se proplétáme areálem. „Bylo těsně po revoluci, rušily se pomníky a já věděl, že občas někde stojí jako pomník nějaké letadlo. Jezdil jsem tenkrát po burzách prodávat modely a vždycky jsem si před stánek postavil ceduli s nápisem ‚koupíme vyřazené letadlo‘. No a jednou za mnou na modelářské burze v Praze přišli dva kluci, že prý jezdí za babičkou do Křenic a že tam nějaké staré letadlo stojí na hřišti. Sedl jsem do auta, jedu se tam podívat a čekám, že tam objevím nějakého miga patnáctku. Přijedu na hřiště a nevěřím svým očím. Stojí tam Delfín. Letadlo, které jsem na vojně dva roky ošetřoval. Omlácenej, očesanej, ale stál tam. Zašel jsem za starostou, domluvili jsme se na ceně a já si ho odvezl. Loni se na něj starosta přijel podívat a nemohl věřit svým očím, jak je vyfešákovanej,“ ukazuje hrdě na stíhačku L29, na které se piloti Varšavské smlouvy učili čelit imperialistickým Top Gunům. 

11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Reportaz-Sberatel-prer
Když se zpráva o sběrateli roznesla po komunitě fanoušků letadel, začali se ozývat další lidé. „Mít hned u silnice zaparkované letadlo je dobrá upoutávka. To se kdekdo zastaví anebo si vzpomene, že někde nějaké staré letadlo viděl,“ dozvídáme se. „Třeba mi zavolal pán, že k nim do sběrny vozí letadla ze Soběslavi na sešrotování a že by je za cenu kovu klidně přivezli k nám. Tady ten Iljušin Il 18 stával v Seči u Chrudimi v kempu a byla v něm restaurace. Je to náš nejdražší kus, přišel nás na 300 000, museli jsme kvůli němu prodat pár letadel do Německa. Já ho ale chtěl, protože je to čtyřmotorák a já tu žádného neměl. Naše největší rarita, malé dopravní letadlo z druhé světové války, na kterém Němci cvičili piloty bombardérů, leželo v lese u jedné vesničky u Holešova. Z jeho trupu si udělali myslivci seník, ale děcka ze vsi se tam chodila učit kouřit a lesáci se báli, aby jim to tam nechytlo, a chtěli ho vyhodit.“ 

11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Reportaz-Sberatel-prer
Jak nás pan Tarantík provádí svým královstvím, s údivem si uvědomujeme, že sbírání letadel je sice prostorově a finančně náročný koníček, ale v základě se moc neliší od sbírání v podstatě čehokoliv. Sběratelé letadel mají své komunity, burzy, dohazují si tipy, dokonce si letadla vyměňují. Air Park ve Zruči takhle přišel ke své další raritě, kanadským stíhačkám Starfighter. „Jsem jediný v republice, kdo je má,“ tvrdí s hrdostí v hlase. „Dohodil mi je kolega z Francie. Velkej fanda do letadel, ale ne takovej příštipkář jako já. On je opravdovej pilot dopravních letadel, co se oženil s nějakou paní tady kousek od nás. Přivedla ho, že mu ukáže podobného nadšence. On si to tu prohlédnul a pak mi povídá, že když tu mám víc stejných Migů, jestli bych nějaký nechtěl vyměnit. Já na to, že ano, ale že jedině za Starfightera. A on o jednom opravdu věděl. Vyjednali jsme kamion z Čech do Francie a řidič dostal instrukce, že jedno letadlo poveze tam a druhé doveze zpátky, a ať se bez něj nevrací. 

Jak se vozí letadla

Doprava letadel ze všech koutů Česka i Evropy je téma, ke kterému se náš hovor stáčí nejčastěji. Koupit letadlo je totiž jedna věc, ale dostat ho na pole u Zruče věc druhá. Zvlášť když stojí na druhém konci Evropy a vy vše musíte zvládat ve dvou lidech. „Tohle je zajímavý kus,“ ukazuje náš průvodce na polovinu trupu mamutího Boeingu KC 97, nákladního letounu vzešlého z řady létajících pevností B 29, které shazovaly bomby na Japonsko. „Získal jsem ho přes toho kamaráda z Francie. Volal mi, že stojí u letiště, je v něm diskotéka, a je tím pádem dost zdevastovaný, ale že by mi ho dal třeba zadarmo a že i zaplatí jeřáb, abychom ho mohli naložit. Já to rozmýšlel, protože jsem věděl, že celé letadlo sem z Francie nedotáhnu. Zadní část s americkou vlajkou se mi ale líbila, tak povídám klukovi, ať tam zavolá a domluví, že si vezmeme jen část. Dopravu jsme domluvili s ČSAD, kteří jezdili kamiony do Španělska a vraceli by se prázdní. No, přijedeme do Francie, běháme kolem letadla s pásmem a mně začne docházet, že se to na jedno auto nevleze. Volám teda na ČSAD, že bychom kamiony potřebovali dva. Oni že to snad půjde. Rozbrušovačkou jsme ho rozřezali jako veku chleba. Dva dny makáme a chvátáme, aby bylo všechno rozebrané. V neděli v jednu odpoledne jsme hotoví a já si pořád říkám, jen ať ta auta přijedou a ať jsou dvě. V půl druhé vidíme, jak se k nám blíží tahač a kousek za ním druhý. To mi spadl kámen ze srdce.“

Já to od začátku dělal s tím, že chci, aby si lidi na to letadlo mohli sáhnout, obhlédnout ze všech stran…

Nepřiletělo sem nějaké letadlo samo? Napadá mě. „To nejde, protože ten let nikdo nepovolí. Je to, jako byste jel s autem bez technické kontroly, akorát u letadel se kontroluje techničák před každým letem,“ je mi vysvětleno. Třeba támhle Antonov 30, ten je v bezvadném stavu. Když jsme ho od vojáků kupovali, tak nás upozorňovali, že je vlastně schopný létat. Já jsem je začal přemlouvat, ať nám s ním sem doletí, že zařídím přistávací dráhu tady vedle na poli. No, bohužel to nešlo. Škoda. Museli jsme ho na letišti v Kbelích rozebrat, naložit na kamion, dovézt sem a dát ho dohromady. Ve dvou lidech. Jak dlouho to trvá? Děláme na tom dva tři dny v týdnu nebo po víkendech. Zabralo nám to tak tři měsíce. 

11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Reportaz-Sberatel-prer

Tati, já bych chtěl tank

Když se zajímáme, jestli ve sbírce něco chybí, jde zrovna kolem Tarantík junior. „Nic nám nechybí, máme tady toho až moc,“ houkne přes rameno. „Ale to víte, že by se něco našlo,“ mávne rukou jeho otec. „Jsme ale trochu překvapení, že se nám něco takového vůbec podařilo dát dohromady,“ pokyne směrem k leteckému ansámblu kolem sebe. „Vemte si, že tohle muzeum postavil instalatér a tesař. Já mám teda štěstí, že kdyby byla soutěž v šikovnosti, tak by to můj kluk vyhrál, nebo by byl druhej.“ Práce na rodinné sbírce sice zabírá oběma správcům veškerý čas, a jak podotýká syn, občas by si dokázal představit i jinou dovolenou než jezdit s nářadím po Evropě a rozebírat letadla. Na druhou stranu, který kluk má to štěstí, že mu táta koupí opravdový tank? „Tuhle 212ku máme z Barrandova,“ ukazuje pan Tarantík na obrněnou obludu s rozpáraným pancířem, která si hoví na betonových panelech zapuštěných do trávníku. „Kluk za mnou přišel, jestli bychom sem nemohli pořídit tank. No a hned na to mě zastaví soused, že v televizi byla reportáž z Barrandova, kde mají vraky tanků jako rekvizity, a že je budou vyřazovat. Vedoucí fundusu mi řekl, že kilo železa je za padesátník, tank má třicet tun, tak ať prý mu dám patnáct tisíc a že si ho můžu odvézt. No a jak tu stál jeden, tak začaly přibývat další. Tuhleta 126ka je dokonce pojízdná. Stála nějakou dobu na parkovišti, a když jsme ji traktorem táhli na místo, tak kluk pustil spojku a tank naskočil. No, když už běžel, tak s ním sem syn rovnou dojel.“ 

Já i ten šroubek namažu vazelínou

Moct si zajezdit ve vlastním tanku nebo se pošťourat v útrobách letadla zní možná lákavě, ale skrývá se za tím spousta dřiny. A peněz. „Jo, uživí nás to,“ odtuší pan Tarantík. „Lidi sem jezdí. Aby taky ne, vždyť nikde v republice nic takovýho není. Všude jsou ohrádky, lidi se k letadlům nedostanou. Já to od začátku dělal s tím, že chci, aby si lidi na to letadlo mohli sáhnout, obhlédnout ze všech stran nebo si vlézt do tanku. Bohatí ale nejsme,“ dodává po chvíli. „Co jsme dokázali od roku 90 vydělat, vidíte tady před vámi, a je s tím vším nekonečně práce. Já když něco šroubuju, tak ten šroubek namažu vazelínou. Říkám si, že jestli to někdy po mně bude někdo rozdělávat, tak ať si řekne, že to dával dohromady nějakej pořádnej člověk.“ 
„Neměli by se sem chodit učit konstruktéři?“ napadá mě. „Já mám támhle velkou ceduli, kde nabízím, ať se sem kdokoliv přijde naučit pracovat na letadlech nebo na tancích,“ ukazuje všeuměl k vratům. „Jenže i fanoušci vojenské techniky dnes radši sedí u počítače a do práce se jim nechce. Jen jeden kluk sem o prázdninách jezdil. Bylo mu třináct, nějaký Marcel. Jezdil autobusem z Prahy do Plzně, já ho čekal na nádraží, dovezl ho sem a večer jsem ho zase odvezl na autobus. Týden tady se mnou dával dohromady tady tu stíhačku Mig 21.“
Jak se vracíme zpátky ke vchodu, zastavíme se u malé prosklené skříňky, ve které jsou vystavené precizně vypiplané plastikové modely letadel. „Tohle je taky taková náhoda,“ poklepe pan Tarantík na sklo. „Přišla sem rodina, že je to pozůstalost po jejich tatínkovi, co celý život lepil modely. Jestli by to prý někdo nekoupil. Já jim povídám, že to je škoda rozprodávat a že jim tady udělám výstavku.“ Naklání se k životopisu vedle vitrínky a čte: „Celý život se motal kolem letadel, povídal si s piloty a jeho velkým snem bylo létat. Bohužel mu to osud nedopřál, a tak začal stavět modely.“ Chvíli se dívá na černobílou fotografii se jmenovkou Stanislav Lodr a pak prohodí: „Prý tu i jednou byl a moc se mu tu líbilo. Je to nakonec člověk jako já. Akorát já ty modely sbírám větší.“ 11_2017_CILICHILI_Heerci-lide-mnoha-tvari_Reportaz-Sberatel-prer

AddThis
0 comments

Pokec

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.

Fenomén

Abbey Road: studio všech studií

„Nahrávací studia budou postupně zanikat, ale kdyby mělo zůstat jen jedno, tak je to Abbey Road,“ prohlásil kdysi Fatboy Slim. Tohle studio proslavili Beatles. Je ale unikátní opravdu jen díky nim?

Podobné články: Letem světem

2014 | 3 | Brno jako Brno

100 meetingů v Dubaji

Za sedmihvězdičkovým hotelem Burdž al-Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety kotvících jachet. O kousek dál se tyčí panoráma mrakodrapové čtvrti Dubai Marina. V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétají desetitisíce lidí z celého světa.

2014 | 2 | Jak prorazit na webu

Kobra naježená přes řeku

Jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. Tohle gruzínské přísloví vydá za několik armád. Opijete se, přejíte se, objetí nebudou brát konce a nakonec se stanete dobrovolným kavkazským zajatcem.

2014 | 1 | Německo na talíři

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.
COOKIES
Google+