Pokec

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová 
  • Foto: Michael Kratochvíl

Prý jste z Kriminalistického ústavu odešla mimo jiné proto, že jste si uvědomila, že svým způsobem participujete na zločinu. Že máte radost, když „přijde“ vražda a konečně „zajímavé“ vzorky. Opravdu? 
Nebyl to hlavní důvod mého odchodu, ale střípek do mozaiky určitě. Uvědomila jsem si tu patologii. „Pořádná vražda, paráda, konečně!“ Ale ten pocit asi zná třeba i plastický chirurg, který se podvědomě těší, že bude mít „na stole“ něčí obličej rozsápaný od psa a dá ho dohromady. Hasič asi taky rád „profíkovsky“ vystříhá někoho ze zmuchlaného auta. Je to vzrušující, a když to dopadne záchranou života, pak i uspokojující. Ale abyste mohli konat to, co považujete za dobro…

Musí se stát nějaké zlo. 
A to není špatně, ale po nějaké době jsem z toho vlaku musela vystoupit, abych se na svět mohla dívat zase z jiného úhlu a dávat si věci do jiných souvislostí. Jinak hrozí, že člověk pojede jen ve svém tunelu a ztratí schopnost vidět, že kolem něj existuje hodně pestrá krajina.

„Forenzní genetika je o životě. Ne takovém, jaký bychom chtěli mít, ale jaký opravdu je. Musíte v ní počítat s extrémy, s exoty, s porušováním psaných i nepsaných pravidel, s různou mírou chaosu. Nemůžete si třeba myslet, že lidi nečůrají do umyvadla, protože se to přece nedělá.“ Tak jste mi v našem minulém rozhovoru přiblížila lásku ke svému oboru. Napadá mě, jestli jste se těm lidským slabostem a neštěstím taky někdy zasmáli.
No jasně. To je ten život přece. Nemám ráda, když ze sebe někdo dělá morálního velikána, co se takovým věcem „zásadně nesměje“! Zasmát se s kolegy je úlevné, zvlášť při stresující práci, některé věci vás prostě chtě nechtě pobaví. Když je sperma na stropě hotelového pokoje, ve sněhulákovi, když ho něčí milá nosí v amuletu na krku a nakonec to poslouží jako vzorek pro identifikaci, když je sperma na kytici z kontryhelových listů… 
11_17-2017_cilichilli-Herci-lide-mnoha-tvari-pokec_1A

I ve vraždách a znásilněních člověk najde humor a poezii?
Jistě. Ten poslední případ asi k poezii inspiroval i policajta, co psal ohledání místa činu. „Porost na stráňce je zválený, stébla trávy se sklánějí pod tíhou kapek ranní rosy. Místo osvětlují paprsky slunce pronikající skrz cáry mlhy.“ 

Dál přednášíte na vysoké škole, jste místopředsedkyně Československé společnosti pro forenzní genetiku, ale vaší misí je teď upozorňovat na chybnou interpretaci stop a důkazů v procesu trestního řízení. Děláte semináře pro znalce a kriminalisty a jste evangeličkou takzvaného Bayesova teorému, který umí efektivně vyčíslit pravděpodobnost různých jevů. Proč je to tak důležité? 
Protože jako lidé jsme evolučně stavění na jednoduchý svět, na malé skupinky lidí a jednoduché toky informací. Náš mozek pořád používá ty jednoduché pračlověčí principy, rychle se rozhodnout a jednat: Fight or Flight or Freeze or Fawn. 

Bojuj. Ztuhni – dělej, že jsi mrtvý. Uteč. Nebo začni zlu podlejzat.
A hlavně se rozhodni rychle! A proto se bojíme meningokoka, teroristy, úchyláka, lítání, očkování, jízdy ve výtahu, ale vůbec nám nevadí zbodnout každý den buřta a pytel brambůrků a čtyři piva před televizí a zapálit si k tomu cígo, i když tohle nás sejme tisíckrát pravděpodobněji než ten terorista. Současný svět náš mozek „nedává“. Neumíme věci správně uchopit, odhadnout, analyzovat, a hlavně ani netušíme, že to neumíme. Příklad. Když předpokládám, že holky a kluci se rodí stejně často, a pak se zeptám: „Novákovi mají dvě děti, z nichž jedno je určitě chlapec. Jaká je pravděpodobnost, že Novákovi mají dva syny?“ Většina lidí řekne, že poloviční. To ale je špatně, správně je jedna třetina. 

Protože jsou-li v rodině dva sourozenci, pak poměr stejnopohlavních párů (kluk kluk nebo holka holka) je 50:50 k párům oboupohlavním (holka kluk, kluk holka). Takže když se vyloučí sourozenecké ryze dívčí páry, je pravděpodobnost kluk+kluk třetinová… 
Správně. Ale když se zeptám: „Novákovi mají dvě děti, z nichž jedno je určitě chlapec Richard. 
Jaká je pravděpodobnost, že Novákovi mají dva syny?“ skoro každý řekne, že to je přece to samé. Ale není. Z pohledu pravděpodobnosti ne. Tady to je něco pod těmi padesáti procenty, čím vzácnější jméno, tím víc se to blíží polovině.

Je rozdíl, zda se v novinách píše „Brutální vrah dětí znovu zaútočil!“, nebo „Vysokoškolský profesor nespravedlivě obviněn!“

Tak to teda nechápu. 
Vysvětlení je složitější a zakládá se na statistikách četnosti jmen v populaci. Hlava to nebere, vzpírá se tomu věřit, ale je to tak, když se využijí dostupné informace. Pro evoluční úspěch je zrovna tohle úplně jedno, ale v informačním a příčinném propletenci 21. století sakra záleží na tom, jestli je něco třetina, nebo polovina. My v normálním životě vůbec neumíme pracovat s pravděpodobnostmi, jen si myslíme, že jo – ale to jsme vedle jak ta jedle. Náš mozek jede postaru. Tak schválně. Odpovídejte rychle. Máte doma ledničku?
Jo.
Jakou má barvu?
Bílou.
A co pije kráva?
Mlíko.
Jo, kráva pije mlíko?
Aha! Sakra.
Ale to je přesně ono. Máme v mozku vyšlapaný chodníček, schéma. Lednička. Bílá. Mléko. Kráva. Prakticky nikdo neřekne voda, pokud odpovídá opravdu rychle a ten fór nezná. Mozek neudělá ten druhý krok. A takováhle schémata máme v hlavě na všechno. Myslím, že než děti učit třeba složité větné rozbory, je absolutně nezbytné naučit je chápat, jak funguje jejich mozek. Kdy se mohou spolehnout na intui­ci a kdy je dobré přibrzdit, think twice! Podívat se na to z jiného úhlu. Něco si spočítat. Bohužel, většina lidí jede pořád na první dobrou. Když je něco „málo pravděpodobné“, někdo to zveličí, jiný existenci malého rizika úplně potlačí. Klasický případ – létání. Jedni si jakékoli riziko nepřipouštějí, druzí jsou strachy bez sebe, protože „umírá čím dál víc lidí, letadla padají a ti teroristi!“ Pravděpodobnost, že umřeme po pádu letadla, je skutečně velmi malá, ale není nulová. Podobně to funguje u očkování. Ode zdi ke zdi.

V běžném životě z toho jsou nedorozumění, nepříjemnosti, přehnané strachy, xenofobie, v kriminalistice a v medicíně jde přímo o život, že? 
Tam to má fatální dopady! Lékaři ve světovém měřítku zabíjejí nechtěně špatným rozhodnutím tisícinásobně víc lidí, než kolik jich zemře při leteckých neštěstích. Ve forenzní vědě to ničí životy jinak. Chceme být spravedliví, ale spravedlnost nenaplňujeme. V medicíně a v kriminalistice je nutné se vykašlat na klasickou rychlou intuici. Analytické myšlení si s těmi situacemi poradí podstatně lépe… Navíc, když člověk chytá „svého“ vraha, je těžké se podvědomě nepostavit do role spravedlivého, který dohoní a usvědčí zločince. A vzniká zcela nevědomá tendence interpretovat i nejednoznačná data tak, aby posilovala nějakou „moji“ verzi, o které třeba ani nevím, že je moje. Mozek se k něčemu přiklání a já to netuším – pecka, co? Příklad. Když se na místě činu najde krásná velká daktylka…

Tedy otisk prstu…
Může to být krásný přímý důkaz, ale když je to jen nějaké šmrncnutí prstu o futro s nižší technickou kvalitou, pak strašlivě záleží na váze, jakou takové daktylce jako důkazu přisoudíte. A je prokázáno, že mozek znalce je – ať on sám chce, nebo ne – silně ovlivněný spoustou věcí, třeba i informacemi o případu, kontextem. Je rozdíl, zda se v novinách píše „Brutální vrah dětí znovu zaútočil!“, nebo „Vysokoškolský profesor nespravedlivě obviněn!“ A další věc: znalec nemůže napsat: „Rána BYLA způsobena předloženým nožem, osoba ta a ta PODEPSALA předložený dokument.“ Znalec ví pouze to, že předložený nůž odpovídá parametrům nože, který způsobil ránu, a podpis osoby odpovídá svými parametry podpisu na dokumentu. A to je zásadní rozdíl. Sílu důkazu je potřeba vždycky vyjádřit číslem, nikoliv slovně. Znalec se musí držet pouze technických věcí a nevynášet žádné soudy.

Jak by to mělo vypadat? 
Z dlouhodobé zkušenosti se ukazuje, že nejúčinnější a nejspravedlivější cestou je takzvaná bayesovská inference, což zní někomu asi strašidelně, ve skutečnosti je to ale geniálně jednoduchý, logický a univerzálně aplikovatelný přístup k informacím. Pokud lékař, soudce, vyšetřovatel umí problém správně rozebrat, postavit proti sobě hypotézy, jak všelijak lze vysvětlit existenci určitých důkazů nebo příznaků, a pak propočítat pravděpodobnost jednotlivých tezí, získá tzv. Baye­sovy faktory, což je vlastně velmi precizně stanovená váha důkazů. Jinak se totiž i experti často uchylují k slovnímu vyjádření míry pravděpodobnosti, jenže to, jak lidé vnímají, co to znamená „možné“, „skoro jisté“, „nelze vyloučit“, je strašlivě různé. Bayesovský přístup se dá naučit, a když ho dostanete do krve, můžete to dělat automaticky. V medicíně to zachraňuje tisíce životů, v trestním řízení chrání nevinné, své nezastupitelné místo má i v manažerských rozhodnutích, v prognostice. 

Máte nějaké příklady kauz z poslední doby, kde došlo k nějakému špatnému nebo pochybnému výkladu znaleckých posudků? 
No pozor, bayesián právě nikdy neřekne, že něco se stalo špatně, aniž by se do detailu seznámil se všemi daty. Ale otázky vzbuzuje průběh kauzy Rumburk například. Celý případ postavený na tom, že někdo měl nějaké podezření, tak nechal někomu, kdo umřel, odebrat krev, a byla zjištěna vysoká hladina draslíku.

Připomeňme, že jde o případ obviněné, ale osvobozené sestřičky, která podle obžaloby měla zabíjet staré těžce nemocné lidi na svém oddělení v nemocnici pomocí zvýšené dávky draslíku, což se neprokázalo. Nedávno ten případ „osvěžil“ i jeden díl seriálu Případy soudce A. K. 
V médiích byla ta paní dlouho za jasnou vražedkyni. To byl případ, kde se znalci bili navzájem svými posudky, ale takovouhle vskutku složitou věc rozlousknete jen bayesovskou sítí a matematickým vyjádřením nejistoty. Bayesián se bude ptát, ptát a zase ptát. A bude chtít čísla, nebo aspoň jejich odhady, žádné dojmy. Jak se mění u člověka po smrti hladina draslíku? Stoupá, ale jak rychle za různých podmínek po přirozené smrti? Jak variabilní to je v běžné populaci? A jak je to u osob, kterým je předtím podáván draslík v infuzi v rámci léčby? Jsou další faktory, které to ovlivní? Jak? U jakého procenta pacientů? A jak se zacházelo se vzorkem? A tak dále. K exaktnímu výroku by musel existovat ideálně srovnávací reprezentativní vzorek lidí zabitých draslíkem. A to se dělá blbě, že jo. Biologie ale jistě nabízí i možnosti, jak to modelovat. Až když tohle všechno uvážím a bayesovsky zasíťuju, dostanu solidní odpověď. Ale jen z toho, že v nějakém vzorku nějak změřím koncentraci draslíku a zdá se mi nepřirozeně vysoká, nemůžu dělat závěry o vraždě. Což nakonec soud uznal. 

Vaší doménou je genetika. Shoda DNA patří ale na vrcholek statis­tické spolehlivosti. I zde se chybuje? 
DNA analýza může skutečně dosáhnout na extrémně vysoký Bayesův faktor, také je to jediná disciplína, která je na Bayesovi založena od prvopočátku. Ale lze ji špatně interpretovat, a to nemluvím o schválně narafičených vzorcích, záměnách a podobně. Klasickým příkladem budiž případ vykradeného trezoru jedné směnárny. Byl otevřen kódem, který znali jen zaměstnanci. Musel to tedy být někdo z nich nebo někdo ten kód někomu vyzradil. Udělal se stěr z tlačítek trezoru. Ve vzorcích se našel profil, který odpovídal jednomu zaměstnanci. Šup, a byl obviněný a vzápětí obžalovaný, v žalobě stálo, že ze znaleckého posudku vyplývá, že on byl posledním, kdo manipuloval s trezorem. Jenže to z toho vůbec nevyplývá! On s tím trezorem manipuloval denně, kdykoliv mohl mít sliny na prstech nebo se předtím podrbat na nose… biologický materiál tam může vydržet dlouho. Teprve po sáhodlouhém vysvětlování u soudu byl ten člověk zproštěn obvinění. A po několika letech se našel skutečný pachatel. Váha jakéhokoliv důkazu by se měla primárně stanovovat vždy Bayesovým faktorem. Ne všude je to jednoduché, ale všude to jde. Je to jednoznačný trend i v medicíně, zasahuje to do samotné podstaty logiky našeho uvažování a interpretace dat ve vědě, ale to je přece podstata pokroku! Kdybychom nerevidovali předchozí vědecké přístupy a názory, někdy i hodně radikálně, tak bychom si ještě dnes mysleli, že žáby vznikají samoplozením z bahna a země je placka na želvích nebo velrybích zádech.

Myslíte, že na základě chybných nebo troufalých interpretací sedí hodně nevinných? 
Zase odpovím po bayesovsku: zaprvé nevím, co považujete za „hodně“, zadruhé – chybí mi potřebná data, abych tohle dokázala nějak hodnotit. Nevím, v kolika případech mohla zavádějící interpretace důkazů vést až k justičnímu omylu, ale že hodnocení váhy důkazu problém je a že je potřeba systém zásadně přeorat, o tom není sporu. Díky reverendovi Thomasi Bayesovi a následně matematikovi Pierru-Simonu Laplaceovi, který na Bayese před těmi dvě stě padesáti lety nezávisle navázal, můžeme být mnohem, mnohem spravedlivější. A není to tak těžký, jak se možná na první poslech zdá. Každý se bojí, že jde o drsnou matematiku, ale ne, jde především o způsob uvažování. Až to všichni pochopíme, pokročí lidstvo ve vývoji neuvěřitelným způsobem kupředu.

AddThis
0 comments

Čumenda

NEVIDITELNÍ

Jestli je něco opravdu na hraně, tak fotograf, který nakráčí do slumu v jedné z nejchudších periferií na světě a začne místní chudáky fotit stejně jako modelky do lesklého časopisu o módě. Má to být ironie? Nebo to naopak přiláká pozornost veřejnosti a otevře jí oči v tom, jak to na vyloučených místech v rozvojových zemích vypadá? Třiatřicetiletý fotograf Hadi Uddin z Bengálska dennodenní realitu upracovaných a extrémně chudých lidí žijících v bangladéšském hlavním městě Dháka zná. Jeho originální a syrová série z městské části Rayer Bazaar se jmenuje Here, For Now. „Chci, aby lidé viděli, že i přes chudobu a nevyhovující podmínky vzývají místní obyvatelé život, žijí naplno a jsou to zajímavé různorodé osobnosti,“ vysvětluje Uddin.

Letem světem

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

Podobné články: Pokec

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.
COOKIES
Google+