Téma

Jací vlastně jsou?

Lidí, kteří se s herci znají a vídají je dnes a denně, jsme se zeptali, v čem jsou herci zvláštní. Co je dělí od nás, normálních smrtelníků. Výpovědi byly upřímné, a tak jsme u některých odpovídajícíh radši změnili jména.

AddThis

Já se v životě potkal s mnoha herci. Vždycky mě fascinovalo, jak dokáží zahrát jakoukoliv roli, tedy zapadnout do jakéhokoliv prostředí. Jdeš třeba v partě se slavnou seriálovou herečkou, která je oblečená podle toho, že jde z kolegovy premiéry. Značky, luxus a tak na první pohled. A vejdeš s ní ve dvě ráno do echt motorkářskýho baru někde na Žižkově. Chlapi se baví tím, že se trefujou nožema do lítacích dveří... A všichni se podívaj fakt zle. Radši se trhneš k baru. A za deset minut slyšíš, jak s těma fousáčema švitoří o ventilech a olejích, za patnáct minut si porovnávají kérky a nakonec všichni vytahují památníčky a škemrají o podpisy... A stejný je to, když zaplujou do venkovský hospody mezi jezeďáky. Vinaře, vodáky, pankáče... Kamkoliv.


Filip Dolínek, zvukař 

Charakterově herce nejde specificky popsat. Jsou různí. Ale spojují je praktické věci typu „Jéé, budou prázdniny, takže budeme dva měsíce žít jako normální lidi a budeme jíst teplé večeře“. Herci mají úplně jiný harmonogram dne. Jinak jsou totiž v podstatě zavření v kobce a pak se diví, že je venku sníh. V divadle jsi pořád a je jedno, jestli je někdo inspicient, vlásenkář, cokoli. To divadlo je specifické prostředí, je to jako tvoje druhá rodina. Domů se chodíš jen najíst, ale žiješ v tom divadle.


Marek Budil, herec

Z doby, kdy jsem docela často vysedával v Řeznické nebo v Rubínu s partičkou mladých, lehce avantgardních herců, si vzpomínám hlavně na to, jak tam pořád dokola jely historky z branže. Obvykle byly v kurzu tři, čtyři nejnovější, na které došlo každý večer. Přitom je ale vyprávěli i lidi, co u nich nebyli, a ani jim je nevyprávěl přímý účastník. Skoro mi to připadalo jako nějaký iniciační obřad. Stačilo, abys dal do placu, jak přijel Donutil do Brna a na Provázku s ním nikdo neprohodil ani slovo, a už jsi zapadl do společnosti.


Jan Poddaný, scenárista

Doma mě vychovali rodiče – taky herci – v tom, že divadlo není středobod. Jsou ale lidi, pro které to tak je. Snažím se stýkat i s lidmi mimo divadlo, ale oni to neumí. Mají jen divadelní kamarády – je jich takových většina. Já jsem po nástupu na herectví byla snad jediná, kdo nebydlel s lidmi z té školy. Když přijdeš na DAMU, první rok chodíš s někým odjinud, třeba studentem přírodovědy. A v 99 % případů to nevydrží. V divadle máme spoustu manželských hereckých párů – když jste zavření od rána do večera v jednom domě, těžko seženete někoho mimo obor. Párují se mezi sebou. Není to nutně tím, že by byli stejní. Taky na sebe často při hraní sahají a jsou v kontaktu, což je může zblbnout. I u filmu to tak během natáčení je.


Klára Bezděková, herečka

Upřímně? Já bych to dělat nechtěla. Být dobrý a známý herec může být fajn, ale být průměrným hercem je v Česku náročné. Na rozdíl od zahraničí u nás herci nemají odbory nebo asociace, co by za nimi stály, a musí bojovat o každou korunu. Začne to tak, že po škole půjde do divadla, protože tam je to pravé umění. Kvůli tomu to všichni dělají. Jako kmenový herec bude v divadle trávit na zkouškách, na představeních a cestováním šest dní v týdnu od rána do večera a dostane za to, řekněme, patnáct tisíc. Tím pádem si přibere druhé divadlo, aby se uživil. To ale dlouho nevydrží a začne si hledat něco bokem. Třeba nějaký seriál. Tam dostane třeba deset natáčecích dnů za měsíc a za každý, dejme tomu, sedm tisíc. Čím bude populárnější, tím bude brát peněz víc, ale zároveň tím bude přicházet o tu „seriózní“ hereckou práci. U filmu nebude moct hrát, protože ho z natáčení seriálu na dva měsíce neuvolní. V divadle ho taky nebudou chtít, protože nebude mít čas zkoušet a navíc bude u lidí zapsaný jako seriálový herec. Jenže seriály nejsou nekonečné, a až jednou skončí, tak herec, kterého všichni znají v jedné roli, bude zase chodit na konkursy. Tam ho budou odmítat, protože ho lidi mají zaškatulkovaného třeba jako doktora a nemůže tím pádem hrát záporáka. A on se tak neustále utvrzuje v dojmu, že není dost dobrý herec. 


Petra Svarinská, šéfka agentury Vivid Casting 

Někteří z herců se třeba mají při hraní strašně rádi – nejradši by v divadle seděli v publiku a zároveň se u toho na sebe dívali.

Anna Vašková, inspicientka

Vlastnost opravdového herce je podle mě to, že zve na premiéru nebo své představení lidi. Echt herci jsou lidé, kteří si taky otevřou text a počítají si věty. Kdo jich má víc. Pravý herec chce být na očích a ještě si na jevišti stoupne před někoho, aby byl vidět, nebo si vymyslí něco, aby ty druhé zastínil. Je s nimi legrace, přemýšlejí o věcech, jsou zajímaví a třeba mají nějaký problém. Lidé, kteří dělají divadlo, jsou vnímaví a citliví, protože bez toho to nejde.


Jindřiška Neuwirthová, partnerka herce

Herci jsou (mimo svá představení a natáčení) často hektičtí. A mají jinou komunikaci v tom smyslu, že jim nedělá společenské potíže nereagovat na maily, SMS či zvonění telefonu. Chrání se tím. Dalším rozdílem bývá odlišná emocio­nalita, obvykle vypjatější. Konečně emoce jsou to, co do svých rolí ze sebe vkládají. O to víc vzpomínám na srdečnost Martina Zounara, Jana Zadražila, Jana Révaie či Tomáše Valíka a na skleničku martini s tehdy už zesláblou Slávkou Budínovou. 


Dana Benešová-Trčková, publicistka čt24 a ředitelka Studentské Thálie

Ale s některými herci se kamarádím, akorát s nimi nikdy nevím, jestli zrovna nehrajou. A běžná je otázka: „Ivane, teď hraješ, nebo si se mnou povídáš?“ A mám pocit, že ani oni to často nevědí. Ale obdivuju je, že jsou schopní na požádání předstírat emoce. Jak mám ujetou fantazii, tak si občas představuju, že někdo v pět odpoledne dá nádobí do myčky, pak jde do divadla, tam něco strašně prožije, pak se zase vrátí a vyndá to z tý myčky. A mezitím jdou lidi z divadla úplně vyřízení a třebas na to nikdy nezapomenou. To je tak strašně zvláštní. Neříkám špatný nebo dobrý, jenom je to způsob života, který je asi ještě šílenější než to, co děláme my.


Petr Fiala, Mňága a Žďorp, rozhovor Reflex 09/2017

AddThis
0 comments

Téma

Včera mě pustil sednout Ondřej Vetchý

Tereza Czesany Dvořáková je filmová vědkyně a publicistka, která se zaměřuje na dějiny českého a světového filmu a kulturní politiku.

Téma

Kam to dotáhli

Jesse Ventura to v USA dotáhl na guvernéra Minnesoty, Arnold na guvernéra Kalifornie a Ronald Reagan k tomu přihodil roli prezidenta. U nás ale máme taky herce velkých rolí.

Podobné články: Téma

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Dojemně přehnaná show

Češi své herce milují a vztahu s nimi věnují nebývalé úsilí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Kam to dotáhli

Jesse Ventura to v USA dotáhl na guvernéra Minnesoty, Arnold na guvernéra Kalifornie a Ronald Reagan k tomu přihodil roli prezidenta. U nás ale máme taky herce velkých rolí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Včera mě pustil sednout Ondřej Vetchý

Tereza Czesany Dvořáková je filmová vědkyně a publicistka, která se zaměřuje na dějiny českého a světového filmu a kulturní politiku.
COOKIES
Google+