Pokec

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.
AddThis

Jakub Novotný

Skateboardista a designér původem z Tábora. Díky studiu často pobývá na Blízkém východě, kde se dostal ke spolupráci s nadacemi, jako jsou Make Life Skate Life nebo SkatePal, které svépomocí staví skateparky v zemích, kde mladí lidé mají omezené možnosti trávit volný čas. Sám se podílel na stavbě parku 7Hills v jordánském Ammánu.

Vyrážet na cesty po Blízkém východě se skejtem na zádech není úplně běžné. Kdy jsi to podnikl poprvé?
To bylo někdy v roce 2001, když můj strejda žil v Istanbulu. Naši chodili po památkách a já hledal místa, kde se schází místní skejťáci. Tehdy jsem si taky uvědomil, jakou má prkno výhodu. Že s ním může člověk přijet v podstatě kamkoliv a vždycky najde partu lidí, se kterou si bude rozumět. Nemusí ani znát jejich jazyk, ale přesto s nimi bude mít spoustu společného. Ten zážitek asi měl co do činění s mým pozdějším rozhodnutím jít na blízkovýchodní studia.

Proč ses zaměřil zrovna na Blízký východ?
Připadalo mi smysluplnější zaměřit se na jeden region a poznat ho do hloubky než studovat obecnosti. Ten region mi byl vždycky nějakým způsobem blízký a už dlouho má velký vliv na dění v celém světě. Díky studiu jsem měl možnost tam často cestovat. V roce 2012 jsem byl na Erasmu v Turecku, o rok později v Libanonu a předloni jsem jel do Jordánska. 

Skejťáci a dobrovolníci. V Palestině.

Všude jsi s sebou měl prkno?
Jo. Do Jordánska už jsem vlastně jel přímo s cílem poznat, jak tamější skejtová scéna funguje. Doporučil mi to můj profesor Dan Křížek, který sám jako teenager na prkně jezdil a dnes se k němu vrátil. Když zjistil, že mám v podstatě všechny cesty spojené se zkušenostmi se skejtovou komunitou, tak mi navrhl, abych to téma zpracoval jako diplomku. Když jsem se s místními kluky dal do řeči, zjistil jsem, že sem asi před měsícem přijel Arne Hillerns. Chlapík, který postavil první veřejný skatepark v Indii a o kterém kvůli tomu psala snad všechna skejtová média. Měl jsem to štěstí, že se pár dní po mém příjezdu vrátil už s konkrétním plánem domluvit se s místní radnicí na vybudování skateparku v Ammánu a vzal mě do party. Najednou jsem měl konkrétní téma diplomky a samozřejmě taky možnost se od počátku na celém projektu podílet. 

To nějaká parta jezdí po světě a staví skejtparky?
Arne je už dlouho zapojený do skejtové DIY komunity, založil neziskovku Make Life Skate Life, která staví parky po celém světě. První, který vznikl v Bangalore, byl zároveň první veřejné místo pro skateboard v celé Indii a od té doby už tam vzniklo dalších dvanáct. Ta akce měla velký ohlas, dokonce se klukům ozval jeden výrobce džínů, že by jim chtěl financovat další projekty výměnou za práva použití k reklamním účelům. Díky tomu vznikl další park v bolivijském La Paz. Byla z toho velká událost, na které pracovala spousta dobrovolníků z celého světa.

Narvaný skatepark v palestinské Asíře.

Jak přišel na Jordánsko?
Za to může Jon Chaconas. Skejťák, původním povoláním tuším inženýr z NASA, kterého už nebavila práce od devíti do pěti. Jeho kamarádka pracovala v Jordánsku u neziskovky. Ta pomáhá lidem utíkajícím před válkou v Sýrii. Navrhla mu, jestli by tam nezkusil postavit skatepark. Jon kvůli tomu nakontaktoval Arna a jejich společným úsilím tak vznikl park v Ammánu. 

Jordánsko je asi dost konzervativní zemí. Jak se staví úřady k návrhu postavit v hlavním městě skatepark? 
Kupodivu k tomu byli velmi vstřícní. Asi proto, že skejt je pro ně poměrně neznámá záležitost a nemají s ním spojené takové ty negativní asociace, které se na něj nabalovaly u nás. Berou ho čistě jako sport nebo dětskou hru a neviděli důvod, proč by měli bránit stavbě, která něco přinese místní komunitě. Díky tomu pak celá akce probíhala velmi hladce. Když vysoký úředník něco schválí, tak nikoho ani nenapadne tomu bránit. 

Kdo tu stavbu financoval?
Arne a Jon měli možnost pokračovat ve spolupráci s výrobcem džínů, ale rozhodli se zkusit crowdfunding. Na Indiegogo vybrali přes dvacet tisíc dolarů, což pokrylo materiál a ubytování dobrovolníků. Sjelo se tam asi dvacet lidí z Ameriky, Belgie a Dánska, cestu si každý hradil sám.

Jak se vlastně staví skatepark?
Je to docela umění a hodně závisí na zkušenostech, které se nasbírají jen praxí. Lidi, co přijeli do Jordánska, už jich postavili spoustu. Dělali s Arnem parky v Addis Abebě, v Nepálu a v Barmě. Každý z nich měl spoustu dalších zkušeností z domova. Dánové vyprávěli, že stavěli park v -15 ˚C, kdy vždycky jedním tahem uhladili beton a druhým museli setřít led, který se jim na něm vysrážel. Byla to výborná parta a věděli, co dělají. Je fascinující sledovat chlapíka, jak sedí na rádiusu a hraje si s ním klidně pár hodin, aby ho vytvaroval tak, jak ho chce.

Našel jsem kousek stínu.

Proč to dělají?
Podle mě je to čistě jen snaha sdílet s ostatními něco, co tebe osobně baví. U skejtu to navíc prokazatelně funguje. Je to nenáročný sport, který se dá provozovat v podstatě kdekoliv na světě a má tu výhodu, že je atraktivní pro mladé lidi, kteří jím získávají možnost seberealizace i na místech, kde jiných možností moc není. Mít najednou k dispozici skatepark je pro ně zázrak. V Ammánu se rozjela regulérní skejtová škola, kterou tam organizuje místní legenda Mohammed Zakaría. Spolupracuje s neziskovkami, které se starají o uprchlíky, a učí tam jezdit děti ze Sýrie nebo ze Súdánu. 

Existuje takových part víc?
Existuje. Třeba letos v létě jsem byl měsíc v Palestině, kde postavila skatepark parta kolem projektu SkatePal Skota Charlieho Davise. Vznikal vlastně ve stejné době jako park v Ammánu. S Charliem jsem se bavil po Skypu a líbilo se mi, že se kromě stavby parku pak stará i o jeho další fungování a dělá pro místní komunitu program. Když jsem se dozvěděl, že hledá dobrovolníky, kteří by jeli do Palestiny jízdu na skejtu vyučovat, tak jsem moc neváhal.

…kluci prostě zavolali na kolemjdoucího, jestli by nechtěl pomoct, a on se sebral a šel vozit

Zažil jsi tam, že by si přijel zajezdit někdo z Izraele?
To bohužel ne. Zdejší konflikt je tak zakořeněný, že Izraelci do Palestiny nejezdí a Palestinci se do Izraele ani nemají možnost dostat, takže se ani skejtové komunity nemíchají. Samotného by mě zajímalo, jak by fungovalo, kdyby mohli dobří skejteři z Palestiny jezdit v izraelských parcích, ale zatím je to nereálné. 

Možná až vyroste další generace, která už bude dost dobrá na to, aby se prosadila na závodech?
Taky to vidím jako možnost. Právě proto je fajn, že do těchhle parků jezdí učit fakt dobří jezdci, kteří mají zkušenosti s výukou a pomáhají zdejším dětem se zlepšovat. Navíc přítomnost lidí z Evropy pomáhá nabourávat stereotypy, které hlavně v malých městech existují. Pomáhají zdejším procvičovat si angličtinu, dozvědět se, jak to funguje jinde ve světě. 

Říkal jsi, že místní berou skateboarding víceméně jako sport. Ale pojí se k němu spousta atributů, které by mohly v konzervativním světě vypadat jako nějaký import západní kultury, módy, životního stylu. 
Je fakt, že skejtové komunity ty západní atributy hodně přebírají, ale lidí v nich je málo, takže to vlastně nikomu nevadí. Navíc si místní velmi dobře uvědomují, že jejich děti mají hrozně málo příležitostí, jak využít volný čas, vítají, že jim je někdo vytváří, a jsou ochotni s tím pomoct. To se projevilo třeba v Ammánu. K parku nevedla dobrá příjezdová trasa, míchačka musela parkovat kus od staveniště a beton se na místo vozil v kolečkách. Bylo úplně normální, že kluci prostě zavolali na kolemjdoucího, jestli by nechtěl pomoct, a on se prostě sebral a šel vozit. Nebo se na stavbě stavil imám cestou z mešity. Na parku maká parta kluků ze západu, svlečených do půl těla, což je v Jordánsku tak trochu proti etiketě, ale on to vůbec neřeší, dá nám igelitku limonád a sušenek a děkuje, že něco děláme pro jeho komunitu. Nakonec se s námi i vyfotil. 

Myslíš, že parky budou mít dlouhodobý pozitivní vliv?
Doufám, že ano. Třeba v Palestině mě mile překvapilo, že v parku úplně normálně jezdily i holky. Byly sice hodně mladé, protože většině skejťáků je tam dejme tomu od šesti do třinácti let. Nevím, jestli v tom budou moct pokračovat, až budou starší a okolí je bude víc tlačit do tradičních společenských konvencí. Doufám, že budou schopné si to prosadit, a prostředí města, které má jen pár tisíc lidí, by tomu mohlo pomoct. Skatepark je tam velká atrakce, chodí tam doslova každý a některým tatínkům evidentně záleží na tom, aby jejich děti byly nejlepší. Jestli to bude mít nějaký vliv na příštích pár generací, to se uvidí. Teď je to minimálně pozitivní v tom, že lidi nekoukají doma na televizi, ale schází se v parku.

AddThis
0 comments

Čumenda

Jak se žije mezi ufony

Skotský fotograf Robert Ormerod se díky své fascinaci tajemnem dostal až do míst, kde se fakta prolínají s poctivou science-fiction. Ve své sérii Strange things zmapoval život v Roswellu a Oblasti 51, které už léta přitahují ufology, jako údajné místo přistání mimozemšťanů. Ty a ani jejich lovce ale Robert nehledal. Ukázalo se totiž, že mnohem zajímavější jsou obyčejní lidé žijící v oblasti, která má to nejlepší už za sebou a je zkrátka jen otevřenější myšlence, že existuje i jiný než pozemský svět.

Reportáž

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+