Reportáž

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.
AddThis

Jestli je dnes něco v módě, tak je to vinylová gramofonová deska. Frčí zejména mezi druhořadými novináři, PR agenty českých muzikantů a dalšími kreativci, kteří se živí psaním titulků s vykřičníkem: Počet obchodů s deskami ve Velké Británii vzrostl v loňském roce o 50 %! Prodej vinylů strmě roste, vloni byl nejvyšší od roku 1988! Výnos z prodejů gramodesek byl vloni v USA vyšší než příjmy z prodeje streamované hudby! Raritní gramodesky jsou dobrou sběratelskou investicí! Stejně jako všechny ostatní ovykřičníkované výkřiky jsou ale i tahle tvrzení přinejmenším zavádějící. Počet obchodů ve Velké Británii vzrostl, ale jen proto, že předražené reedice klasických alb se dnes válí v každém druhém řetězci s oblečením pro mladé a stylové lidičky, kdežto opravdové recordshopy naopak zavírají. Prodej vinylů strmě roste ze stejného důvodu a tvrzení o nejvyšších prodejích od roku 1988 je legrační, protože v roce 1988 už desky z obchodů dávno vytlačila cédéčka. Výnosy z prodejů desek překračují výnosy ze streamované hudby, protože streamovací služby muzikantům neplatí skoro nic. A na raritních gramodeskách fakt nezbohatnete. Spíš zchudnete, protože bláznů, co za ně utrácí částky vyhajpované internetovými aukcemi, není moc.

Jestli je na clickbajtové titulky o tom, že „Vinyl se vrací!“, někdo alergický, tak jsou to majitelé obchodů s deskami. Zaprvé vědí, že zákazníků nijak závratně nepřibývá, a zadruhé tahle gramofonová retrovlna vzbudila v lidech dojem, že hromada zaprášených desek v krabici na půdě má cenu své váhy ve zlatě. „Dobrý den, mám tady nějaké desky, prý je vykupujete,“ přistupuje takový zlatokop k pultu a pokládá na něj igelitku plnou Goťáků, Zagorek a Rybovy mše vánoční. Když se dozví, že za svůj poklad dostane maximálně pade, upřímně se urazí. „To jsou desky, co sbíral táta, abyste věděl. Dneska to má velkou cenu. Četl jsem o tom v novinách,“ mumlá ještě mezi dveřmi. Zlobit se na něj nemůžete, protože od normálního člověka se nedá schopnost kriticky analyzovat stav trhu s gramodeskami očekávat. U lidí, co v největším výstavním komplexu v republice uspořádají akci s názvem Vinyl Expo, by to ale mělo být jinak. Není.

Veletrh fajnšmekrů

Všechny ty věty s vykřičníky o nastávající zlaté době vinylové desky si můžete ještě dnes přečíst na stránkách vinylexpo.cz, což je akce, o které jsem se poprvé dozvěděl v jednom pražském recordshopu. Zatímco jsem tam utrácel výplatu, jakýsi pán tam do majitele nadšeně hustil litanie o úžasné příležitosti prezentovat se na veletrhu s mezinárodní účastí. Byl hrozně překvapený, když byla jeho úžasná příležitost odmítnuta. Jestli si to dobře vybavuji, byl jeho odchod komentován slovy „další blázen, co si přečetl, že se vinyl vrací“. Tahle epizoda proběhla koncem jara a vzpomněl jsem si na ni v srpnu. Nevím, jestli ve mně reklamní robůtci Googlu a Facebooku odhalili sběratele, anebo jestli pořadatelé utopili do propagace majlant, ale pár týdnů před termínem Vinyl Expa jsem se bál otevřít konzervu, aby na mě nevyskočila pozvánka na tenhle veletrh „hudebních fajnšmekrů“. Hlášku, že jejich cílem je „propojit prodejce s jejich zákazníky a udělat z Prahy vyhledávané místo pro fandy gramofonových desek“, umím nazpaměť. Bohužel, protože mě z nějakého důvodu neskutečně štve. Nejspíš proto, že pánové vlastně tvrdí, že po Praze bloudí hordy zákazníků toužících nakoupit hromady desek, ale ne a ne najít prodejce. Ještěže nám někdo uspořádal ten veletrh, abychom se mohli konečně najít. Jen abychom se tam přes ty hory zájemců dostali.

Máme webovky!

Příjezd do Letňan by mohl vzbudit dojem, že na zvěstech o davech deskomilců může něco být. Je jedenáct dopoledne a parkoviště je už skoro plné. Jakmile se ale dostaneme do areálu výstaviště, zjistíme, že zde zároveň probíhá veletrh šminek a kosmetiky, veletrh sběratelů čehokoliv, a že na přilehlém letišti běží letecký den. Jak se propracováváme ke vchodu Vinyl Expa, davy postupně řídnou a u vchodu už tuším, že se mé pesimistické já opět nemýlilo. Upřímně řečeno, šel jsem sem s predispozicí být poněkud kritický. Při pohledu na stav „veletrhu“ mě ale přešla chuť a začalo mi ho být trochu líto. Celá expozice čítá zhruba deset stolů. Šest z nich má zabrané jediný zahraniční host – německý Galactic Supermarket. Zbytek okupují chlapíci, které znám z různých blešáků, a žďárský antikvariát Mlha, který na facebookovém eventu nadšeně hlásil, že veze spoustu desek. Ta „spousta“ čítá asi pět banánovek se selekcí ve stylu „od Bacha po Vlacha“, což se u rozčarovaných návštěvníků nesetkává s nadšením. „Prosím vás, jsou desky ještě někde jinde?“ ptá se pán, který se prolistoval až na konec té „spousty“. „Ne, jen to, co tady vidíte,“ odpoví prodejce, „ale máme webovky, tam je toho víc.“ „Nějakou elektroniku tu nenajdu?“ ozývá se další zájemce. „Moc jsme toho nebrali, ale máme webovky, tam je toho víc,“ zní odpověď. „A nějaké české věci? Bigbít, jazz a tak?“ nevzdává se kolega. „My toho moc nebrali, máme tu jen rarity“, dozvídá se. Ony rarity zahrnují Ptáka Rosomáka, Kuře v hodinkách, Novou syntézu a pár dalších evergreenů české sběratelské scény, o kterých se z nějakého důvodu tvrdí, že jsou hrozně vzácné. Myslí si to patrně i pan prodavač, protože na nich má napálené ceny kolem tisícovky, což je zhruba dvakrát tolik, než za co se ty stejné desky prodávají online. „Takhle to máte lepší, kdybysme tu toho měli víc, tak se v tom nevyznáte“, utěšuje prodavač zklamaného pána. Ten smutně odchází k vedlejšímu stolu, kde právě příchozí dvojice teenagerů vybaluje svou expozici. Když vidí Ferdu mravence a Sejdeme se na Vlachovce, raději se ani nezastavuje. „Máme ale webovky, tam je toho víc“, ozývá se za ním trochu ublíženě.

V bednách českých dealerů je ale jen hromada Šmoulů, Deanů Readů, Engelbertů Humperdincků a podobné veteše.

Šmoulové a Dean Read

Abych byl fér – jet na jakýkoliv vinyl veletrh je trochu deziluze. První liga prodejců a nakupujících se na nich schází už pár dní před zahájením někde v hotelu, první den je většinou otevřeno jen pro velkoobchodníky a na normální lidi se pak dostane už nadvakrát přebraný sortiment. To by ještě samo o sobě nevadilo, protože na opravdovém veletrhu stejně najdete daleko víc desek, než jste schopni a ochotni zaplatit. Větší průšvih dnešní vyhrocené vinyl scény tkví v tom, že internetové databáze typu Discogs.com odstranily z nakupování element naděje. Vlnu endorfinů vybuzenou vzácnou deskou vyhrabanou z výprodejové hromady už zažijete jen těžko. Dnes to funguje tak, že se sbírka zkontroluje na internetu a jakékoliv ceny na něm nastavené se berou vážně. Stačí tedy, aby první člověk zadal do databáze přepálenou cenu a najednou je z desky vzácnost, i kdyby se válela v každém druhém antikvariátu. Jak se ale prohrabávám dalšími a dalšími přepravkami, přistihuji se, že bych na nějaký takový odrb klidně i přistoupil. Jen kdybych na Expu našel aspoň jednu desku, která by za to stála. V bednách českých dealerů je ale jen hromada Šmoulů, Deanů Readů, Engelbertů Humperdincků a podobné veteše. Kluci z Berlína sice mají slušnou selekci od krautrocku přes rock až po jazz, ale všechno to jsou předražené reedice klasických alb, které byly vrženy na trh během současné umělé vinylománie. Za Alici Coltrane bych klidně 50 eur dal, ale za originální výlisek, ne za reedici s mizerným zvukem, kterou někdo honem honem musel vydat, protože „vinyl is back“.
Když se prohrabu poslední banánovkou, zjistím, že mě s nadějí sleduje pan prodavač. „Tak co, našel jste něco?“ ptá se mě. „Ani ne,“ odpovídám, „možná tady tu Jazzrockovou dílnu, kdybyste ji měl v lepším stavu?“ Kompilaci českého jazzrocku sice mám doma, ale některé desky je fajn mít vícekrát jako dárek pro kamarády ze zahraničí, kteří netuší, jak Martin Kratochvíl válel zamlada na synťáky. „Co se vám nezdá?“ zachmuří se pán. „No, ta deska je poškrábaná a v obalu je díra,“ ukazuji. „Nojo, ale proto je to se slevou,“ triumfuje prodavač. Podívám se nechápavě na cenovku, na které se skví suma 350 Kč, a pak se se stejným výrazem obrátím na něj. „To je rarita, pane,“ dostane se mi vysvětlení. „Vinyly jdou s cenou nahoru, teď jak je po nich poptávka.“ Nedohodneme se. Vracím desku do banánovky a jdu z veletrhu radši pryč. Ještě bych se mohl dočkat přednášky o tom, jak prodej překročil úroveň roku 1988.

AddThis
0 comments

Pokec

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

Kácíme modly

Kvanta nesmyslů

Vztah ezoteriků k vědě je složitá záležitost. Některé vědecké poznatky, například evoluci nebo kulatost zeměkoule, prohlašují naši milí šamani za podvrhy. Jiné, daleko složitější, si naopak rádi přivlastňují a ohýbají podle svých poněkud pokřivených představ. Těžko říct, co je horší.

Podobné články: Reportáž

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
COOKIES
Google+