Téma

Nafoťte si babiččin oběd

Když fotil venkovský fotbálek, dostal málem nafackováno. Zahradní verzi Karlštejna, která zdobila kdejakou českou zahrádku, mu skoro nacpali do auta, a ve středním věku zjistil, že vepřo knedlo zelo naaranžované na kostkovaném ubrusu může mít i jinou než kulinářskou hodnotu. Tomáš Pospěch se jako fotograf snaží zachytit prchavý fenomén češství.
AddThis

Tomáš Pospěch

Fotograf, historik umění, volný kurátor a vydavatel. Vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ve vlastní fotografické tvorbě se zabývá domácími motivy, zkoumá fotografická klišé a rád nachází nové významy. Nedávno vydal knihu o šumperácích, do tisku připravuje autorskou knihu o fenoménu JZD Slušovice. Žije v Praze.

To jste takový patriot nebo kde se bere váš zájem o domovinu?
Patriot určitě jsem. Pocházím z moravských Hranic, ke kterým mám vztah, stejně jako ho mám k Moravě, České republice, dobře se cítím i ve střední Evropě. Že bych ale chtěl někdy cíleně fotografovat „domovinu“, to ne. Spíš si vybírám, co mne obklopuje, čemu rozumím a lze přes to něco pojmenovat. Jako třeba vizuální ohledání fenoménu češství.

Fenomén češství, můžete být konkrétní?
Jde o hledání toho, s čím by se většina národa ztotožnila, ale i toho, o čem nechce radši ani vědět. Zajímalo mě, co si většina Čechů spojuje s domovem, co tvoří součást jejich národní identity. 

Co je tedy typicky české?
Vybíral jsem si situace, které mi připadaly nějakým způsobem české a ve zkratce to v sobě dobře uchovávají. Jako když vám v kavárně udělají echt českého turka, máma na Vánoce zase napeče deset druhů lineckého nebo jak vám babička zabalí řízek. Nebo jak člověku ve Slušovicích naservírují knedlíky se švestkovou omáčkou, v hospodě dostanete zajímavě naaranžované knedlo zelo na kostkovaném ubruse, který vám připomene dětství. Když jsem v uplynulých deseti letech viděl něco podobného, prostě jsem to vyfotografoval. Nepracuji v tom projektu s nějakou výjimečnou obrazovostí, je to spíš taková asociativní fotografie, tedy to, co se člověku pojí s vlastní zkušeností a vzpomínkami.

Politika v tom místo neměla?
Soubor neměl být primárně politický, i když vyhnout se politice úplně nejde. Třeba české buranství. Hledám, kde má kořeny, protože se s tím potřebuju vyrovnat, jsou to i moje kořeny. Nebo mě zajímají národní symboly – fotím si turistické značky, kde je pod sebou bílá, modrá, červená. Jsou to takové trikolory v krajině, kterými si značkujeme teritorium. Česká vlajka je nálepka bez obsahu, až my sami si do ní něco projektujeme.

03_17-2017_cilichilli-e-Bitka-Pokec_3B 03_17-2017_cilichilli-e-Bitka-Pokec_4B

Jedním z fenoménů, které jste roky mapoval a zařadil do svého „češství“, byly hrady na českých zahradách. Proč si někdo předělá půlku zahrady na betonový skanzen?
Podle mě je fenomén hradů na zahrádce spojený s volným časem, šikovností a kutilstvím. Většinou někdo dokončil dům a pět let nato si postavil alespoň hrad. Roky byl zvyklý fungovat v zápřahu, měl zkušenosti a potřebné nástroje. Můj táta si to řešil tak, že když dostavěl dům, tak udělal bazén, potom postupně přistavoval půlpatra, vedle domu garáž. Byla to snaha vyplnit čas. 

Třeba v Kojetíně na nádraží se pomalu rozpadá Karlštejn. Jaká je souvislost mezi nádražím na Hané a jedničkou mezi českými hrady?
Přesnou historii hradů jsem se dozvěděl málokdy. Nafotografoval jsem přes čtyřicet hradů s jejich majiteli, ale tvůrce jsem potkal jen dvakrát. Snažil jsem se dopátrat něco o jejich historii, hledal jsem odbornější studie, ale zmínky existují jen v kratochvilné literatuře. Většinou je ale stavěli lidé od železnice nebo kněží, tedy lidé spojení s nárazovou prací, ve které měli prostoje, nebo se potřebovali psychicky odreagovat. Například v šedesátých letech postavil jeden kněz nedaleko Ústí nad Labem pět hradů, z toho jeden na návsi pro obec.

Bavíme se hlavně o časech komunismu, kdy zahrádkaření a kutilství bylo prakticky to jediné, co se po práci dalo dělat?
Kdepak, hrady se stavěly už ve 30. letech, ale není to nijak podložený údaj, není jak ho ověřit. Mám v archivu hrady i z 80. let, ale nevím o tom, že by někdo stavěl po roce 1990. Řekl bych, že ve 30. letech to byla jistá forma vlastenectví, kdy vznikaly hlavně zahradní verze Karlštejnů a Křivoklátů. V době komunismu, zejména v 60. letech, šlo o způsob trávení volného času a v 90. letech, kdy se uvolňoval režim a lidé měli možnost podnikat a cestovat, se hrady stavět přestaly. 

Dnes už si asi nikdo betonový monolit na golfový trávníček dobrovolně nepostaví.
Už ne. Fotit jsem je začal v roce 2002 a byl to nejvyšší čas, protože pak začaly ve velkém mizet. Protože generace, která hrady vlastnila, postupně umírala – a ony se pak dostaly do nových rukou. Vypadalo to tak, že mi lidé hlásili – zajeďte se mrknout tam a tam – poslali mi i fotku, ale když jsem přijel, hrad už nebyl. Nový majitel ho vyhodil. Dokonce se mi jednou snažili nacpat hrad do kufru od auta, hlavně aby už zmizel. 

Já jsem vážně neviděl snad jediný gól, protože jsem vždycky běžel na druhou stranu.

Proč jim tak vadily?
Protože k nim neměli žádný vztah a často slýchali, že je to kýč. Dříve si tak zkrášlovali okolí, vyjadřovali svůj dobový vkus a zároveň dělali radost svému dítěti, pro které hodně znamenal. Na stará kolena takový hrad fungoval jako lapač dětí. Staří lidé seděli na lavičce a měli radost, že se jim u domu zastavila například celá mateřská škola a děti obdivovaly ten jejich hrad. Ale pokud to byli lidé, kteří dům s hradem koupili, tak je ta přílišná dětská pozornost začala třeba obtěžovat a byla důvodem, proč hrad vykopat a zničit.

Existoval i průmyslově vyráběný hrad?
Ano, hrad Bouzov. Stojí nedaleko Zábřehu, ve kterém prý byla fabrika na výrobu sanitární keramiky. V roce 1972 tam vytvořili kopyto a ze stejného materiálu, z jakého jsou záchodové mísy, pak vyráběli maketu Bouzova. Ta se dala koupit ve stavebninách. Byl to jediný průmyslově vyráběný hrad, který si lidé nabarvili a posadili na zahrádku. 

Šlo jen o venkov, nebo se betonovou skalkou s vlaječkou a cimbuřím zkrášlovaly pozemky i ve městech?
Na venkově bylo určitě hradů víc, ale ve městech se objevují také, v Ostravě, Liberci, v Ústí, jen v Praze o žádném nevím. Chápu to tak, že jako existuje batika, ikebana, na vojně se v určitou dobu vypalovaly pájkou portréty do překližky, tak v určité době frčel hrad. Měnila se i technologie, bylo období, kdy si lidé pálili cihličky a z nich stavěli, hrady se dělaly i z litého betonu nebo z přírodních kamínků. Existuje ale i hrad plechový nebo splácaný z toho, co se dalo koupit v domácích potřebách, takže pak měl věžičky z umělohmotných trychtýřů.

03_17-2017_cilichilli-e-Bitka-Pokec_2B03_17-2017_cilichilli-e-Bitka-Pokec_5B

Další fenomén, který vás zajímá, je vesnický fotbal. Soubor Bezúčelná procházka je sice celý o fotbale, ale ten jako by na fotkách vůbec nebyl…
Když jsem dodělal Hrady, hledal jsem téma, ve kterém bych mohl uplatnit ta největší klišé, a zároveň mě to bavilo. Chtěl jsem téma, které mohu fotit kdykoli, a není třeba se složitě domlouvat. Tak jsem si vymyslel fotbálek. Na internetu jsem si zjistil, kde kdo hraje, podíval jsem se, jaké mají dresy (aby barevně seděly ke krajině), kde leží hřiště (většinou jsou kolem topoly, což mě štvalo) a jaké bude počasí (potřeboval jsem, aby bylo zataženo). Na papírku jsem měl třiačtyřicet situací, které jsem chtěl snímat, a ty se snažil nafotografovat co nejlíp. Nešlo mi o fotbal jako takový, ale o nadsázku a vizualitu. 

Jak na vás reagovali místní fanoušci? Nebyl jste pro lokální patrioty vetřelec?
Pravda je, že na některých zápasech mě lidé dost pozorovali. Šli se podívat na fotbal, já tam dělal něco jiného, než na co byli zvyklí, tak se mě opakovaně chodili ptát, proč tam jsem. Z jejich pohledu to bylo divné – zajímal mě třeba brankář jen na jedné straně, protože za ním bylo to správné pozadí, ale jim připadalo, že fotografuji, jen když jejich tým dostane gól, a nefotím, když gól dají. Často se stávalo, že když hráči utíkali do útoku, já běžel na druhou stranu, abych zachytil nudícího se brankáře v krajině. A oni nechápali, proč neběžím zachytit ten skvělý gól. Někdy bylo těžké jim to vysvětlit.

S fotbalem jsou většinou spojené emoce a pivo. Když se smísí, nebývá k facce daleko…
Zažil jsem vyhrocené utkání, kdy se chlapi vzájemně neustále faulovali a domácí měli pocit, že fotím jen fauly, které udělá jejich manšaft. Byl to zápas na konci sezony, kdy sílí emoce, takže nestačili nosit nosítka, což pro mě bylo fotogenické a logicky jsem to fotil, ale to se zase nelíbilo jim a byli naštvaní. Včetně rozhodčího, kterému se to celé vymklo z rukou. Tam mi i vyhrožovali.
Jinak to ale byly poklidné akce, na které jsem přijel trochu dřív, seznámil se se stánkařem, vybral si u něj makrelu – ty jsou populární na Moravě, v Čechách spíše klobásy – pak jsem nafotil, jak se hráči rozcvičují, samotný zápas, o přestávce si snědl tu makrelu…

Neměl jste někdy chuť nazout kopačky a vlítnout na hřiště?
V mém příbuzenstvu je fotbal hodně oblíbený, v rodině máme rozhodčí, fotbalisty, ale mě nebavilo se na něj dívat. Rád si zakopu, hraju pravidelně nohejbal, ale když jsem jel přes vesnici, kde žili moji prarodiče, a zastavil se u nich na oběd, děda mi říkal: „Soused povídal, že tě viděl v Soběchlebech na fotbale. Kolik to skončilo?“ A já nevěděl. To pro mého dědečka bylo nepochopitelné. Já jsem vážně neviděl snad jediný gól, protože jsem vždycky běžel na druhou stranu.

Když se obloukem vrátíme na začátek, jak dopadlo vaše pátrání po ryzím češství?
Já se té definici schválně vyhýbám. Ty fotografie jsou takové bezelstné, jednoduché, bez podtextu, maximálně vstřícné pro diváka. A až zřetězením a bezprostředním napojením na naši zkušenost života v téhle republice se vytvoří společný mrak vzpomínek, který pak nadefinuje češství. Takže odpověď si musí najít každý sám. Spoléhám na vnímavost svých diváků. A mimochodem, je dobré si nafotit typická jídla svých rodičů, jejich zvyky, protože třeba v případě babičky to krátce po nafocení najednou nebylo.

JZD SLUŠOVICE

Naprostou náhodou se na půdě domu Tomáše Pospěcha objevil fotoarchiv Jednotného zemědělského družstva Slušovice. Legendy svojí doby, nejslavnějšího a nejmocnějšího JZD osmdesátých let. Když to Tomáš zjistil, rozhodl se archiv zpracovat, udělat z něj výstavu a knížku. Proto se do Slušovic pravidelně vrací. Co ho na tom baví? „Baví mě tam nacházet lidi, kteří byli ve své době na vrcholu. Navštěvuji například pána, který při různých oficiálních událostech vypouštěl holubice míru. A on mi teď ukazuje, jak se má holubice správně vypustit, aby to dobře vypadalo. Jde mi právě o tu vizualitu, o jednotlivá gesta, která už zanikla, protože dnes holubice míru dávno nikdo nevypouští.“

AddThis
0 comments

Téma

Přímý přenos z kolbiště

Dobrý den, vážení přátelé, vítáme vás u dalšího kola přímých přenosů z internetových kolbišť. Dnešní téma je kouření v hospodách, které je právě aktuální, takže se dá čekat vysoké nasazení od obou soutěžících.

Téma

Témata, co zaručeně rozpálí debatu

Jestli chcete odpálit mnohostránkovou diskusi, tady máte spolehlivé rozbušky i s předpřipravenou promyšlenou argumentací.

Podobné články: Téma

2017 | 3 | e-Bitka

Jak e-vyhrát v e-bitce

Na příštích stránkách si řekneme, jak v internetové diskusi roznést soupeře na kopytech, rozšlapat ho na kaši a zadupat do země. Předtím ale musíme zjistit, proč do facebookových a komentářových válek vůbec vstupujeme. Co nás na tom tak láká?

2017 | 3 | e-Bitka

How to vyhrát na internetu

Kdo se pohybuje v prostředí opravdových webových diskusí, ten ví, že lidi, co se drží argumentů a logiky, by v nich nevydrželi ani tři příspěvky. Pravidla virtuální džungle zní úplně jinak.

2017 | 3 | e-Bitka

Témata, co zaručeně rozpálí debatu

Jestli chcete odpálit mnohostránkovou diskusi, tady máte spolehlivé rozbušky i s předpřipravenou promyšlenou argumentací.
COOKIES
Google+