Pokec

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
  • Ilustrace: Tereza Vašků
  • Foto: Michael Kratochvíl

jan pohunek, 36 let

Vystudovaný archeolog a etnolog-folklorista pracuje od roku 2012 jako kurátor sbírek v pražském Národním muzeu, kde připravil mimo jiné výstavu o trampském hnutí a podílel se na interaktivní expozici Venkov. Je také členem České speleologické společnosti, zajímají ho především staré doly a lomy. Vydal fantasy romány Polomené světy a Temní ilumináti. Napsal i několik turistických průvodců a knížku o současných pověstech Stíny mezi stromy.

Jak daleko či blízko byla realita české vsi z 19. století od idylických představ, které dnes často máme a dovoláváme se jich v dnešním „přetechnizovaném globalizovaném světě“?
Krásný mýtus, dodnes prezentovaný třeba v pohádkách, souvisí s idealizovanou představou selských kořenů českého národa, kterou pořád sdílí dost lidí. Už i městští vzdělanci konce 19. století viděli venkov jako místo, kde se uchovávají ideály nezkažené „městským životem“. Vesnice se rozvíjely pomaleji než města a měly jinou sociální strukturu. Nebyly například tak zasažené alkoholismem, bezdomovectvím či prostitucí, tyhle věci jsou spojené s průmyslem ve městech. Naproti tomu venkovu déle trvalo, než přijal a do praxe zavedl některé hygienické návyky. I v líčení dobových etnografů je znát, jak na venkově – někdy skoro úspěšně, jindy bohužel marně – hledali například rozvinutou podobu tradiční lidové kultury zakonzervovanou v čisté podobě. 

Měl byste příklad? 
Četl jsem v dobových dokumentech třeba zklamané líčení z jednoho takového etnografického „výletu“ do jisté vesnice pod Orlickými horami na slavnost stínání kohouta. Dospělí byli opilí ještě dřív, než vyrazili, účastníci dělali hrubé žerty, hudba hrála falešně, děvčata měla „nevkusné městské šátky“ – v tónu autora studie je znát zklamání až rozhořčení. 

Kdybychom začali tu nepravdivou idylu vyvracet, čím byste začal? 
Nejdřív je potřeba říct, že během 19. století došlo k velkým změnám. Začátek století byl jiný než jeho konec. Životní podmínky se měnily kvůli demografickému vývoji, ekonomice, novým technologiím, posilování byrokracie i pokrokům v hygieně. Ale zkusme to. Můžeme začít třeba tím, jaký problém mohl být založit rodinu. Vrchnost a stát ještě přibližně do poloviny 19. století omezovaly sňatky chudých, čeledě, učitelů, vojáků nebo třeba Židů. Pro svatbu se předpokládala „mravní zachovalost“, významnou roli hrály i ekonomické otázky. Pokud rodina disponovala pozemky a gruntem, dědil zpravidla nejstarší či jinak preferovaný syn. Ostatní mohli zůstat na místě a pomáhat, ale často si museli najít jiný způsob obživy. Na vesnici přitom byla omezená možnost najít si odpovídajícího partnera, k svatbě byl potřeba souhlas rodičů, přes to často nejel vlak, i když to byla láska jako trám. 

04_17-2017_cilichilli-Soumrak missek-Pokec_2C

A když milenci na své lásce trvali? 
Pak nemohli počítat s podporou rodičů, s věnem, mohli být vyděděni. A uživit se bez rodinného zázemí mohl být velký problém. Ale romantiku stranou – mladí jistě měli své milostné preference, ale zároveň byli dost pragmatičtí. Když si měl mladý muž vybrat ze dvou slečen, často se přiklonil k té bohatší. A rodiče ji pak snáze schválili. Ne nadarmo se říkávalo: „Když nejsou v domě peníze, tak jde z domu láska.“ Další problém byla vojna. Začátkem století trvala klidně čtrnáct let, až do roku 1868 mohl chlap strávit na vojně osm let. Od tereziánských dob se stát snažil rekrutování usměrňovat, aby lépe zužitkoval pracovní sílu, ale část mužů odvedena byla.

Kdy byl muž považován za starého mládence a žena za starou pannu? 
U muže šlo o sedmadvacet až třicet let, žena byla „divná“, když se nevdala zhruba do osmnácti. Pak si mohla čím dál míň vybírat, starší pánové se ohlíželi po mladších, s ní už „něco nebylo v pořádku“. Musela mnohdy jít sociálně níž.

Co vůbec dělali lidé v tíživé ekonomické nebo osobní situaci, kteří neměli zázemí nebo naději na založení rodiny? 
Řešili to migrací – zejména po zrušení poddanství se stěhovali za prací do měst, ale klidně třeba až do Ameriky – během 19. století odešlo z českých zemí přes milion lidí. 

Lehčí alkoholické nápoje fungovaly i jako doplňky výživy, v čase cholery bylo vařené pivo bezpečnější než voda ze studny.

Na začátku jste řekl, že alkoholismus začal být problém až s městy a příchodem průmyslu. Venkované nepopíjeli? 
Ale ano, pili poměrně hodně, třeba na lidových veselicích, ale jen víno a pivo. Tvrdý alkohol výjimečně. Lehčí alkoholické nápoje fungovaly i jako doplňky výživy, v čase cholery bylo vařené pivo bezpečnější než voda ze studny. I děti dostávaly běžně napít piva, tak od osmi let, ale zase si nepředstavujte, že by se opilé válely po vesnici. Občas se někde vyskytl místní opilec a na šibřinkách si pánové přihnuli, ale v nálevně propít výplatu dokázali spíš dělníci nebo horníci, kteří se vraceli z práce. Tyhle „nešvary“ jsou opravdu spíš městskou záležitostí, stejně jako třeba prostituce.

Na vsi lehké ženy nebyly? 
Mohla tam žít osoba „nevalné pověsti“, ale spíš šlo o so­ciál­ně slabší ženy, které se nechávaly obdarovávat od milenců. Mohly s nimi mít i nějaký omezený vztah. Támhle se o panu faráři šuškalo, že nemá kuchařku jen na vaření, tam o jistém pánu, že navštěvuje jistou vdovu. Děla se spousta věcí, která byla navenek nepřípustná, ale v tichosti tak nějak tolerovaná – pokud ovšem nenarušila chod rodiny a obce. Pokud narušila, byla nevěra vážný problém, mnohem horší než dnes.

A sex před svatbou? 
Mládež samozřejmě erotický život před svatbou měla. Dokud je nikdo nenačapal nebo dívka neotěhotněla, dělalo se, že se o tom neví. Existuje půvabná knížka Karla Jaroslava Obrátila, který sbíral na venkově „neřestný folklor“, vtipy, písničky, zápisky o sexu. Úvod té knihy pojednává o pohlavních zvyklostech. Dozvídáme se tam třeba, že bylo běžné, že se i několik chlapců vydalo za dívkou, vlezli k ní oknem pod rouškou tmy a za jejího souhlasu se pokoušeli ji osahávat, ona většinou preferovala nějakého svého favorita. A tak se oťukávali, zažívali první erotická dobrodružství. Dokonce se u mládeže tolerovalo i homosexuální chování. 

Cože? Na vesnici v předminulém století?
Homosexualita byla trestná, ale do konce puberty, do nějakých 17 let se to moc neřešilo, nikdo to nebral jako „doopravdy“. Když si v nějakém chlapeckém kolektivu udělali mládenci vzájemně dobře rukou nebo jinak, nevnímalo se to nutně jako něco neřestného, to jen tak chlapci dovádějí, než se začnou zajímat o děvčata. V Obrátilově knize je dokonce popisována i hra na kanečky, kdy chlapci praktikovali anální koitus. Jakmile ale puberta minula, pohlíželo se na takové činy mnohem přísněji. 

Jaké bylo postavení žen? 
Dost nalinkované a méně svobodné než mužské. Žena se měla včas vdát za správného muže – tedy s dobrým postavením a majetkem, mít brzo děti a starat se o domácnost. Existovaly případy, že se objevila žena dostatečně silná nebo s tak přívětivým rodinným zázemím, že si mohla vydobýt právo rozhodnout o svém životě, získat nějaké postavení, ale spíš to bylo výjimečné. Stávalo se, že zemřel mistr nějakého řemesla a jeho živnost převzala vdova. Pokud ji vedla dobře, mohla v komunitě řemeslníků požívat vážnosti, někdy mohla vdova převzít i otěže hospodářství, ale spíš na ni byl vyvíjený silný tlak, aby si vzala někoho jiného. Běžné bylo i to, co dnes označujeme jako domácí násilí. Tehdejší společnost nad tím přivírala oči, nebo se to dokonce považovalo za normální. 

Často slýcháme nářky nad „odcizením“ lidí v dnešní době, vždyť dřív lidé žili víc pospolu, staří s mladými, žádné rozvrácené vztahy… Jak to bylo s tou rodinnou pospolitostí? 
Lidé jsou pořád stejní. Myslím, že dobová literatura a třeba i divadelní hry nejlépe zprostředkovávají, jak to tehdy skutečně bylo – venkovská realistická dramata a romány jsou plné konfliktů, nefunkčních až patologických vztahů, nenávisti v rodině, vyděďování – namátkou můžeme zmínit Maryšu, některé romány Karla Václava Raise nebo třeba už poněkud pozapomenuté knihy Josefa Karla Šlejhara. Pospolitost byla spíš nutnost, často nezbývalo, než aby celá široká rodina žila v jedné chalupě ve dvou světničkách, což je pak velmi výbušné prostředí pro konflikty. Existovaly samozřejmě i četné harmonické vztahy, ale ta doba nebyla v tomto ohledu nějak lepší než současnost.

Jeden onkolog mi v rozhovoru řekl provokativní větu, že na přelomu 19. a 20. století byla pro rodinu cennější kráva než dítě. Byla?
Zejména v chudších rodinách asi ano. Když přišli o dítě, bylo to smutné. Když přišli o krávu, byla to tragédie, protože mohla umřít celá rodina. Lidé samozřejmě truchlili, smrt dítěte pro ně pokaždé byl velký citový otřes, ale v té době se jen část dětí dožívala dospělosti a novorozenecká úmrtnost byla velmi vysoká, lidé měli běžně sedm, osm i deset dětí, ale přežila jen část z nich. Většina dětských nemocí, které dnes považujeme za banální, byla smrtelná. Opravdovým strašákem byly pravé neštovice, dnes díky očkování vymýcené. Pokud je dítě přežilo, tak mohlo zůstat zmrzačené nebo slepé. A každý porod byl obrovským zdravotním ohrožením pro matku – i rodičky často umíraly. 

Jaké měly děti dětství? 
Dětství nemělo takovou podobu ani délku, jakou u našich dětí ctíme a pěstujeme my. I tehdy rodiče měli o děti starost, milovali je, ochraňovali, ale jakmile děti jen trochu mohly, už pomáhaly v domácnosti, pásly husy, chodily na pole. Dítě, to byl brzy spíš miniaturní dospělý. Pokud bychom měli mluvit o dětství, tak nanejvýš do nějakých osmi, devíti let. A po pubertě už to byli zcela dospělí lidé. 

Umíralo se na venkově v 19. století ještě hlady? 
Běžně ne. Jen když válečné události narušily běžný ekonomický život, když vojsko rekvírovalo zásoby, a když do toho přišla ještě neúroda, mohl to být průšvih. Ale ještě jde o to, jak si představujeme smrt hlady. Málokdy se stalo, že by člověk opravdu neměl co vzít do úst, vychrtnul a po pár týdnech zemřel. Smrt hlady spíš znamenala umírání z dlouhodobé podvýživy, nedostatku důležitých složek potravy, oslabené tělo mělo zároveň oslabenou imunitu a člověk pak byl náchylnější k nemocem. Když se zhoršila životní úroveň rodiny, odnášeli to oslabení jedinci – děti a staří lidé. 

Co se na vesnici jedlo? Bio ideál? 
Pokud rodina měla alespoň malý pozemek, byla na něm zahrádka. Ale úplně soběstační byli málokdy, zvláště v méně úrodných oblastech. Maso bylo vzácnost. Základem jídelníčku byly brambory, chleba, různé placky a kaše, jedly se luštěniny. A cokoliv se dalo najít v krajině – houby, maliny, třešně, borůvky, planá jablka. Mlsal se med, na trhu se dalo koupit nějaké cukroví.

Čeho se tehdejší lidé báli? 
Válek, nemocí a epidemií. Stále taky kvetly magické představy o světě, takže měli i strach z „nadpřirozených“ ohrožení. Byl to mix křesťanských i předkřesťanských tradic a zvyklostí. Samozřejmostí byl křížek na kraji pole, vysvěcení stavení, talismany. Správné postavení svatého obrázku mělo chránit před úderem blesku i připálením mléka… 

Zabíralo to?
Jako placebo určitě. 

Jak na tom byli tehdejší venkované s gramotností?
Povinná školní docházka existovala od konce 18. století a s posilováním byrokracie se evidovala a postupně stále více vyžadovala. Sedláci pořád děti radši viděli na poli, tak bylo potřeba žáky do školy „nahánět“, ale těch, kteří se číst, psát a počítat naučili, přibývalo. Učitelské povolání nepatřilo k prestižním, ženy učitelky se nesměly vdávat a mít rodinu, bylo to velmi chudé živobytí. Učitel se proto někdy stával udržovatelem lidových zvyků – procházel s žáky vesnici, zpívali koledy, a co vybrali, z toho pak žila učitelova rodina, jinak by se neuživil. Přestože české země v Rakousku-Uhersku patřily ke špičce v gramotnosti, ke konci století pořád existovalo kolem 5–7 procent analfabetů. Většině lidí dlouho stačilo, že se uměli podepsat, a hotovo. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že standardně vzdělaný venkovan v 19. století psal podobně jako dnešní dyslektik.

Dovedete si představit, že byste v té době žil? 
Dovedu. Ale člověk si sám sebe představuje v nějaké sobě příjemné roli a také do toho míchá nějakou idealizaci. Takže já bych se viděl jako písmák, obrozenec, ale s dostačujícím materiálním zázemím a hodnou ženou, ne jako chudý domkář s jednou kozou a bez manželky.

AddThis
0 comments

Čumenda

Medvědice

Mají stehna jak dřevorubec a místo elegantních punčocháčů jim nohy zdobí krvavé modřiny. Svět ženského rugby zmapovala ve své sérii The Bears fotografka Alejandra Carles-Tolraová. „Skrze své fotky pomáhám lidem pochopit jejich skupinovou identitu a stereotypy o jejich maskulinitě. Existuje vůbec něco jako rugbistka? Není to spíš holka, co hraje rugby?“ ptá se fotografka. Podívejte se na její fotky z Brownovy univerzity v Providence v USA a udělejte si obrázek sami. Nebo si alespoň položte vlastní otázky. Nic totiž není tak jednoduché, jak to vypadá, a tenhle sport, který to konečně dopracoval až na olympiádu, už vůbec ne.

Reportáž

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+