Reportáž

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
AddThis
  • Text: Dominik Presl 

Jsme na kopci za Volgogradem, městem, kterému se ne tak dávno říkalo Stalingrad. Městem, kde před osmdesáti lety padlo v jedné z největších bitev historie skoro milion a půl Němců a Rusů. A taky asi tím nejdepresivnějším místem, kde jsem kdy byl. 
Na kopec, o který se bojovalo tak dlouho, že se bombardováním zmenšil asi na polovinu, vedou dlouhé schody lemované sochami polonahých ruských vojáků v nadživotní velikosti. Bizár. O něco výš je pavilon s Věčným ohněm, kde drží čestnou stráž vojáci ve slavnostních uniformách. A když člověk vyjde ještě výš, je tam osmdesát metrů vysoká socha ženy s mečem – věčné Matičky Rusi. Svítí slunce, ale je zima, fouká vítr a kromě nás je tu jenom oddíl čerstvých ruských armádních rekrutů v plandavých nepadnoucích uniformách. „Vodí je sem, aby načerpali atmosféru. Aby se podívali, jak jejich dědové umírali za Stalina. Aby jim došlo, že teď je řada na nich. Stalin už sice není, ale Rusko pro tyhle kluky vždycky najde dost válek, kde můžou bez problémů umírat,“ prohlásí pochmurně můj ruský kámoš Roman.

Je to zvláštní, ale všichni ti sotva osmnáctiletí vojáci to fakt žerou. Vyslechneme si proslov jejich velitele o hrdinství předků. A o tom, že mají být hrdí, že jsou Rusové, a když budou mít štěstí, i oni budou mít šanci bojovat za vlast. Proti fašistům, imperialistům, Ukrajincům, Američanům a vůbec všem, kdo ji budou chtít zničit.

„Možná bych jim měl říct, kdo jsi. Mohli by si do tebe praštit už teď a trochu ten boj urychlit,“ řeknu Richardovi vedle mě. Usměje se, ale vlastně nám to nepřijde moc vtipné. Jsme tu totiž tři – Roman je Rus, Richard je Němec a oba jejich dědové se tu před osmdesáti lety dost možná potkali. Akorát oba stáli na opačných stranách fronty.

A Čech, Rus a Němec vejdou v bývalém Stalingradu do originální německé hospody. Čepují skvělé německé pivo, které se jmenuje Kozel, a tak se cítím zase trochu znásilněný oběma těmi národy a vtip je kompletní.

Problém s Volgogradem je ten, že kromě kopce Mamajev Kurgan a paneláků v něm prostě nic není. I když tu má žít milion lidí, na nekonečně se táhnoucí hlavní třídě, která vypadá úplně stejně jako všechny ostatní ulice v tomhle městě, člověk potká v pátek v osm večer jenom pár tragicky se tvářících postav, zachumlaných v kabátech. Tohle celé město je jako jedno obří sídliště, kam pro zvednutí nálady někdo rozmístil na skoro každou křižovatku sochu Lenina. A na náměstí makety tanků.

Jdeme po hlavní třídě dál a říkáme si, jestli tady někde najdeme aspoň trochu života. Roman odpovídá, že takhle to prostě v Rusku všude mimo Moskvu a Petrohrad vypadá. A já si říkám, že jestli je Paříž město lásky, tak Volgograd je město koncentrované deprese. Nakonec jedno místo, kde to trochu žije, najdeme. A Čech, Rus a Němec vejdou v bývalém Stalingradu do originální německé hospody. Čepují skvělé německé pivo, které se jmenuje Kozel, a tak se cítím zase trochu znásilněný oběma těmi národy a vtip je kompletní.

Když budou mít štěstí, budou bojovat za tu paní vzaduKdyž budou mít štěstí, budou bojovat za tu paní vzadu

radši bych se zastřelil

„Teda Romane,“ říkám s kouskem domova na stole přede mnou, „musím říct, že tohle je docela drsný. Neuraž se, ale kdybych tu měl žít, tak bych se asi po týdnu radši zastřelil. Když si vzpomenu na ty kluky na kopci, tak si nedokážu představit, že by za tohle chtěl někdo umřít.“

„Starci si vymýšlejí války. Kluci v nich pak umírají,“ řekne Roman takovou tou smutnou ironií, kterou mají Rusové dokonale zmáknutou, a napije se. „Ti kluci si myslí, že půjdou bojovat do Sýrie nebo na Ukrajinu pro svoji vlast a za její slávu. Ve skutečnosti tam půjdou jenom kvůli egu pár starých páprdů,“ myslí si Roman. A jestli se kluci vrátí, tak zjistí, že to tady vypadá ještě hůř a že jim ti stejní staří páprdové mezitím rozkradli další kus země přímo pod nohama a před očima. „Ale jsou tak zblblí tím, jak to do nich valí tady i jinde, pořád a odevšad, až jim to nedojde,“ dodává. Richard se ho se zájmem ptá, jestli taky něco cítil, když s námi stál na tom kopci.
„To je právě to nejhorší. Já to všechno vím, na rozdíl od nich. Ale stejně jsem se nemohl ubránit pocitu hrdosti, i když vím, že není na co. Možná je to prostě něco v nás, něco v Rusech, že to nedokážeme brát racionálně. A možná budeme vždycky radši žít celý život v těchhle sračkách, abychom si pak mohli chvíli myslet, že nás všichni obdivují.“

Z rádia začne hrát stará ruská písnička o chlapovi, co jde v noci přes pole se svým koněm, sleduje při tom ohně v dáli a cítí, jak moc tu svoji širou Rus miluje. A za oknem začne sněžit.

Jednou bude Rusko zase velký

Cestou na letiště, které vypadá jako rozpadlá garáž v poli za městem, o tom v taxíku pořád přemýšlím. O těch mladých klucích, kteří chtějí jenom padnout za svoji zemi, a přitom žijí v místě, za které by nikdo od nás padnout nechtěl. O Richardovi, který se za minulost svojí země jako správný Němec stydí, a stejně je na svého dědečka, generála od Stalingradu, tak trochu pyšný, protože odmítl odjet do bezpečí a radši zůstal a nechal se zajmout. O Romanovi, který se stydí naopak za současnost svojí země a který je na ni stejně proti své vůli hrdý.

O tom, jestli se tu jejich dědové kdysi opravdu potkali a jestli by si spolu třeba tenkrát radši nedali pivo – jako jejich vnuci včera večer. Místo toho, aby si šli navzájem po krku. A jak dlouho nám ještě vydrží, že se nemusíme zase nenávidět jenom proto, že jsme se narodili každý někde jinde. Z těchhle myšlenek mě vytrhne taxikář, který má tolik zlatých zubů, že s nimi nejspíš šetří na důchod, otázkou, odkud jsem. „A co sakra děláš až tady, mladej? Sem nikdo nejezdí… Jo tak, turista, jo? No, to máš dobrý, že vocaď můžeš zase rychle vypadnout. V Česku je to moc fajn, jsem slyšel. Já teda nikdy nebyl jinde než tady, leda na vojně v Kazachstánu, ale tam to nebylo o moc lepší. Ale Česko jó, tam bych rád poslal dceru. To víš, na školu. Nebo jinam do Evropy, prostě na západ. Musí odsuď hlavně vypadnout, já tady už umřu, ale mladej člověk tady nemůže zůstat, tohle místo ho sežere zaživa… V Rusku mladej člověk prostě nemá budoucnost,“ vykládá mi.

„A proč myslíte, že to je tady tak špatný?“ ptám se ho. „Proč? Protože nám všichni škodí! Vaši politici, Němci a Evropani a taky Američani. A Izraelci. Bojí se Ruska, a tak se ho snaží zničit. Ale my se nedáme, to ti povídám. Zase budeme velký a všichni se nás budou bát. Uvidíš, že to přijde – Putin to tak nenechá, on se o to postará. To je náramnej člověk. Ještě že ho máme. Bez něj by na tom Rusko bylo moc špatně. Ale podívej, kolik stojí pronájem v Praze prosím tě? Musím už poslat někam tu dceru, tady zůstat nemůže, to by byl její konec…“

Jedeme dál a já se koukám z okna taxíku na obrovskou sochu pod temně šedou oblohou, s mečem nad hlavou, tyčící se nad nekonečnou řadou šedivých paneláků.

AddThis
0 comments

Pokec

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

Trendbox

Když se Harry Potter zamiluje do Voldemorta

Představte si, že by existovalo místo, kde byste našli odpovědi na zásadní otázky života. Třeba co by bylo, kdyby Jack přežil havárii Titaniku. Nebo jak by vypadaly nové epizody Star Wars, kdyby Kylo Ren žil s generálem Huxem v harmonickém, leč submisivně-dominantním vztahu. Nebyla by to krása? Tak jásejte. Míst s takovými světy existuje spousta. Najdete je na internetu, v oblastech, kde se schází autoři fan fiction.

Podobné články: Reportáž

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
COOKIES
Google+