Kácíme modly

Někdo to rád ostré

Jestli jste někdy zašli do kina na Tarantina, zhlédli pár epizod Walking Dead nebo otevřeli libovolný manga komiks, museli jste zákonitě nabýt dojmu, že ve vesmíru neexistuje nic mocnějšího než japonský meč neboli katana.
AddThis

Pokud vás tento dojem dosud míjel, tak se zkuste někoho takto postiženého zeptat, co to vlastně ta katana je. Dozvíte se spoustu zajímavých historek. Třeba že ji samuraj považoval za součást své duše a netasil ji, dokud nehodlal někoho přetnout vejpůl. Nebo že ji tajemní mistři kují tajemnými metodami, díky čemuž je tak ostrá, že krájí volně plovoucí listy, popřípadě volně padající hedvábné šátky, jak je ostatně zvěčněno v klasickém filmu Osobní strážce. 
Tyto historky kupodivu nepochází výhradně z fantazie geeků ujetých na japonské mytologii. Kult meče využívali japonští mistři propagandy po staletí. Ještě za druhé světové války se při bojích v Pacifiku mezi americkými mariňáky šířily zprávy, že katany dokážou bez problémů rozetnout pušku vedví, a japonským posádkám jejich velení údajně rozesílalo filmový záznam, ve kterém slavný šermíř Magoroku Kanemoto usekává mečem hlaveň amerického kulometu. A přiznejme si, že těmto příběhům vlastně chceme věřit, protože image samuraje s elegantně prohnutým mečem je prostě super cool. Kam se na něj hrabou naši neohrabaní rytíři s humpoláckým dvojručákem nebo naondulovaní mušketýři s párátkem u pasu. Jenže, jak to s podobnými historkami bývá, všechno je trochu jinak.

Samuraj bez meče

Hned na začátku je potřeba si říct, že image samuraje coby mistra šermíře neodlučitelně spojeného se svým mečem je poněkud nepřesná. Samurajové vlastně meč moc nepoužívali a nosili ho – stejně jako evropští šlechtici – hlavně jako odznak společenského postavení. Ve středověkých bitvách byl totiž meč celkem málo užitečný nástroj. V japonských armádách měli hlavní slovo lukostřelci a jízda ozbrojená kopími, a jak letícímu šípu, tak třímetrové halapartně se mečem ubráníte těžko. Ano, my víme, že na YouTube najdete spoustu videí, že to jde a že pan Isao Machii dokáže rozseknout airsoftovou kuličku letící rychlostí 350 km/h (vážně to dokáže, mrkněte na to, je to síla!). Jenže mezi středověkými samuraji byli zdatní šermíři spíš výjimkou a jen pár z nich se mohlo považovat za opravdové mistry. A ani ti neměli moc šancí zkřížit meče jinde než v dódžó (tělocvičně). 

Mohu říci, aniž bych se chlubil,že je to můj nejlepší meč. Kdyby ses na své cestě střetla s Bohem, Bůh bude vejpůl.
– Hattori Hanzó (Kill Bill)

2017-05-CILICHILI-HARDDISKOBOLOS_Modly-Nekdo_to_rad_ostre-1B

Samuraj byl především profesionální voják a zaměstnavatelé obyčejně nehledí moc vstřícně na podřízené, kteří kvůli zálibě v bitkách riskují odchod do předčasného důchodu. Kult samuraje a jeho meče paradoxně vznikl až v éře vlády dynastie Tokugawů, která v roce 1603 sjednotila Japonsko a ukončila éru vleklých občanských válek. Jejich vláda trvala až do poloviny 19. století, vojáci měli skoro tři sta let pohov a místo cválání na koních se mohli procházet s meči po šlechtických dvorech. Soubojů chtiví šermíři si ale na své nepřišli, protože je Tokugawové prozřetelně zakázali. 
Možná byste mohli namítnout, že samurajové meč tolik nepo­užívali, ale že to ještě neznamená, že katana samotná nebyla nejlepší meč v galaxii Mléčná dráha (v těch ostatních mu konkurují světelné šavle rytířů Jedi). Jenže to taky není úplně přesné. Japonské meče jsou sice ukázkou dokonalého řemesla, ale není na nich nic tajemného. Naopak. Technologii výroby zná kdekdo a japonská mečířská organizace Nihon Token Hozon Kai musí omezovat počet jak certifikovaných mečířů, tak jimi vyráběných mečů, aby jich nevznikalo příliš mnoho. Je pravda, že stát se profesionálním mečířem není snadné. Zájemce musí pracovat minimálně pět let jako učeň u zavedeného mistra, pak se zúčastnit každoroční celojaponské soutěže a umístit se mezi první třicítkou. Až poté smí vyrobit měsíčně dva dlouhé nebo tři krátké meče. Ve skutečnosti by jich stihl klidně daleko více, přestože musí používat tradiční metody a materiály. A v těch se právě skrývá největší slabina legendami opředené čepele.

Meč z písku a hlíny

Historek o výrobě japonských mečů jsou stovky. Hezká je třeba ta o mistrovu synovi, který zkoušel rukou teplotu kalící lázně, načež mu tatík dotyčnou končetinu uťal. Nebo ta, která popisuje, jak se budoucí čepel tisíckrát překládá a kuje dohromady, aby nabyla zázračných vlastností. Abychom je uvedli na pravou míru, je potřeba si hlavně uvědomit, jaké podmínky mečíři ve feudálním Japonsku měli. Japonsko se rozkládá na ostrovech, které sice oplývají lecčím, ale rozhodně ne kvalitní železnou rudou. To spolu s tendencí izolovat se od zbytku světa vedlo k nedostatku jak vhodného materiálu, tak moderních kovovýrobných technik. Zatímco v Evropě se kvalitní ruda tavila ve vysokoteplotních pecích vytápěných uhelným prachem, v Japonsku se museli (a dodnes musí) spokojit s železitým pískem a hromadou uhlí v primitivní peci uplácané z hlíny. Ingot zvaný tamahagane, který po třech dnech a třech nocích nepřetržitého přikládání z pece vypadne, bývá plný nečistot, písku a zbytků strusky. Zrovna tak uhlík, který ze železa dělá ocel, je v něm rozmístěn víceméně náhodně, a kovářům tedy nezbylo než vynalézt metodu, jak si s podřadným materiálem poradit. 
Když se dnes díváte na video, kde mistr mečíř pečlivě vybírá kousky oceli, obaluje jejich hromádky rýžovým papírem popsaným posvátnými texty, polévá jílem a posypává popelem, vypadá to jako čistá poezie. Ve skutečnosti ale pracně a od oka odhaduje obsah uhlíku v jednotlivých úlomcích a snaží se, aby měkké skončily v ingotu, ze kterého bude kovat hřbet, a ty tvrdé v ostří. I ono pověstné překládání a kování japonský mečíř nedělal proto, aby dostál jakýmsi tajemným zázrakům. Dělal je proto, aby z podřadné oceli vymlátil co nejvíce nečistot a ty zbylé pokud možno rovnoměrně rozklepal, aby v čepeli nevznikaly slabiny. Rozhodně to ovšem nedělal tisíckrát, ale jen asi osmkrát. Jestli se vám to nezdá, použijte prostou matematiku. Zjistíte, že když přeložíte ocel (nebo cokoli) 19×, vyrobíte materiál s více než milionem vrstev. Tisícinásobné přeložení by teoreticky vyrobilo materiál s vrstvami tenčími než atom. To je jednak nemožné a jednak by vám za tu dobu z čepele nezbylo vůbec nic, kromě hromady špon pod kovadlinou. 
Další zvláštností výroby japonských mečů je, že neprochází závěrečnou tepelnou úpravou zvanou popouštění. Evropský meč se před závěrečným broušením rozpálí do ruda a ponoří do vody nebo oleje. Tomuto procesu se říká kalení. Kalená ocel je velmi tvrdá, ale zároveň křehká, a vkládá se proto do popouštěcí pece s teplotou kolem 500 °C, aby její struktura trochu povolila a meč nabyl pružnosti a odolnosti. Japonští mečíři své čepele nepopouští, pouze jeho jednotlivé části před zakalením pokrývají jílem. Díky tomu se hřbet, kde je vrstva jílu silnější, zahřeje na nižší teplotu a je měkčí a odolnější. Nepokryté ostří je super tvrdé, a když si ho vezme do parády mistr brusič, bledne před ním leckterá břitva. Padající hedvábný šátek sice nerozpůlí (snad jedině když ho třímá Kevin Costner), ale jinak mu není dobré stát v cestě.
Co všechno dokáže takový břit rozseknout, shodou okolností víme celkem přesně, protože v éře vlády Tokugawů existoval oficiální úřad na zkoušení mečů. Jelikož v Japonsku dělají věci rádi po svém, testovali v něm mistři sekáči kvalitu čepele na tělech popravených zločinců. Výsledek testu tameshigiri se pak vyrýval na čepele, a jestli jim lze věřit, tak tři trupy napříč byly celkem standard. Ostří čepele je ale jen jedna z vlastností, které šermíř od svého meče očekává. Tou druhou je odolnost a katana v ní moc dobře neboduje.

Šetři meč, nebo budeš šetřit na meč

Japonským mistrům mečířům je potřeba přiznat, že se se všemi záludnostmi dokázali popasovat více než zdatně a že z jejich dílen vycházely a vycházejí doslova skvosty. Jenže jak to u skvostů bývá, nejsou právě nejlevnější ani nejodolnější. Jinými slovy – neoplývají vlastnostmi, které by voják čekal od svého nářadí. Tvrdé, nepopuštěné ostří japonského meče je při kontaktu s čímkoli tvrdým náchylné k odštěpování, takže zatímco evropští rytíři do sebe vesele bušili odolnými a lacinými čepelemi, samuraj musel svůj meč úzkostlivě šetřit. Jestli vás zajímá každodenní ekonomika feudálního Japonska, přečtěte si knihu Markuse Seska Legends and Stories around the Japanese Sword (Legendy a pověsti okolo samurajských mečů). Dočtete se v ní, že i dobře placený samuraj vydělával na kvalitní meč až čtyři roky. Legenda, že japonský válečník nikdy netasil meč, pokud nehodlal někoho přetnout vejpůl, tedy nevychází z tajemné nauky, ale z faktu, že při každém použití riskoval hodně velkou finanční ztrátu. Stejně tak i pověstné umění bleskurychlého tasení a jediného seku – iaidó – vychází z toho, že katany zkrátka nebyly na nějaké dlouhé šermování stavěné. Pokud by tedy Quentin Tarantino točil scénu bitky v Domě modrých listů realisticky, vypadala by na jejím konci čepel Hattoriho Hanzóa přibližně jako pila. A je tedy otázka, jestli by za ni byla Elle Driverová (aka Kalifornská horská zmije) ochotna zaplatit milion dolarů. 
Hádkami nad otázkou, jestli je katana pouze adorovaná neohrabaná šavle, nebo nejdokonalejší meč v historii, se dají strávit týdny a měsíce. Na každém šermířském nebo mečířském diskuzním fóru mají podobné diskuze stovky stran a YouTube zase překypuje videi, kde se historičtí šermíři pokouší odpovědět na otázku, zda by samuraj porazil evropského šermíře, či nikoli (v realitě se totiž nikdy nestřetli). Pokud ale obskurní historický artefakt budí takové emoce, je potřeba přiznat, že na té kataně něco je. Nejdokonalejší meč to sice není, ale rozhodně má nejlepší PR a Uma Thurmanová by s křižáckým dvojručákem rozhodně nevypadala tak sexy.

AddThis
0 comments

Pokec

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.

Zoom

Tajné zákony, které řídí život, vesmír a vůbec

Asi každý, kdo se někdy začetl do sbírky Murphyho zákonů, si řekl „ježiš, to je úplně pravda tohleto“. Kromě legračních zákonů pana Murphyho a jeho kamarádů ale existují i zábavné zákony, na které přišly opravdové intelektuální kapacity. A myslely je úplně vážně.

Podobné články: Kácíme modly

2017 | 3 | e-Bitka

Kdy prošlé ještě projde

Ponoříte s chutí lžíci do jogurtu a ve chvíli, kdy ho vkládáte do úst, si všimnete, že té dobrotě prošla záruční lhůta. Co teď? Jogurt vypadá v pohodě, nesmrdí, penicilín na něm neraší a ta kapka, co vám skanula na vyplazený jazyk, taky nechutná nijak divně. Nojo, ale je to po záruce. Určitě v něm vyrašily jedy a zemřete okamžitě poté, co se vám dostane do žaludku. Vydržte. Nejdřív si řekneme, jak to s tou dobou trvanlivosti vlastně je.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Kvanta nesmyslů

Vztah ezoteriků k vědě je složitá záležitost. Některé vědecké poznatky, například evoluci nebo kulatost zeměkoule, prohlašují naši milí šamani za podvrhy. Jiné, daleko složitější, si naopak rádi přivlastňují a ohýbají podle svých poněkud pokřivených představ. Těžko říct, co je horší.

2016 | 10 | Instantní strach

Na apokalypsu buď připraven!

Skoro každý druhý film se odehrává po nějaké světové katastrofě. Na netu si apokalyptici vyměňují tipy na voděvzdorné sirky. I takový Václav Cílek prý u sebe neustále nosí filtr na vodu, aby mohl pít z Vltavy, až to bouchne. Když takhle vyvádí vědec z flegmatických Čech, tak to v survivalistických vodách pravých paranoiků musí vřít.
COOKIES
Google+