Pokec

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.
AddThis

Zpráva, že má vaše dílna zaniknout, vzbudila takový ohlas, až jsem se zastyděl, že jsem o vás vlastně do té doby nevěděl. 
To jste nemusel. My se moc nesnažíme zviditelňovat. A protože pracujeme pro specificky zaměřenou skupinu umělců, tak se o nás spousta lidí dozvěděla přesně ve stejné chvíli, co vy. Ne, že bychom se úplně schovávali. Točily se u nás dokumenty o Radkovi Pilařovi, Adolfu Bornovi, Jiřím Šalamounovi, Tomáši Bímovi, ale kdo se dneska dívá na televizi, když běží pořady o umění, že jo. Takže, nevím jestli je to zrovna nejšťastnější způsob reklamy, ale na druhou stranu je fajn, že teď se už ví, že v Praze funguje litografická dílna, která nepřetržitě pracuje už od roku 1935. 

Právě vaše dílna prý byla pověstná svou druhou funkcí jako společenský klub výtvarníků.
Jo, tady se děly věci. Chodili sem Karel Lhoták, František Gross, Jiří Šalamoun, Adolf Born, Radek Pilař, Tomáš Bím… Slavily se tu narozeniny, pořádaly vánoční večírky. Vznikl hudební spolek Grafičanka a tady v dílně divadelní soubor Litografičanka, který nastudoval několik výborných kusů, například Mamutí jezero, které zahrnovalo i baletní čísla. Mimochodem, Grafičanka, ve které se vystřídali coby muzikanti třeba Karel Demel, Jiří Slíva nebo Jeňýk Pacák, funguje dodnes a od půlky dubna má velkou výstavu v muzeu v Roztokách u Prahy. 

Dílnička, otec a grafika. Dílnička, otec a grafika.
 

Tisklo se tu i před tím? 
Ne. Ale dům, ve kterém sídlíme, je zajímavý sám o sobě. V nejstarší části směrem do ulice bydlela rodina Čapků. V křídle, kde máme dílnu, měl nejdřív řád karmelitánů vývařovnu pro chudé, později tu vznikla truhlárna. Když se podíváte na Langweilův model Prahy, tak je na něm hezky vidět, že město tehdy stálo dál po proudu. Tady, v dnešní Říční ulici, se skladovalo a zpracovávalo dříví, které sem splavovali voraři. Do místnosti nad dílnou se pak nastěhovali bratři Čapkovi, žili tam i pracovali, vznikla tam díla jako R.U.R., Ze života hmyzu a Věc Makropulos.

Že jim nevadil hluk z truhlárny…
Nevím, jestli hluk, ale jejich sestra v pamětech vzpomíná, jak prý žili v neustálém strachu, že pod nimi nějaký truhlář odhodí cigaretu do hoblin a oni v noci uhoří. 

Kdy se tu tedy začalo tisknout? 
František Tocl, známý pražský tiskař, měl naproti v ulici tiskárnu na knihtisk. Litografie se tehdy začala používat jako technika pro ilustrace, užitou grafiku a umělecké práce a on ji chtěl zavést do svého podniku. Koupil tedy tady tu dílnu, dole postavil litografickou tiskárnu a nahoře zřídil kreslírnu. Ve stropě je ještě dnes vidět zazděný otvor, kudy se do ní výtahem posílaly kameny. 

No a tady se lisuje No a tady se lisuje
 

Co se tam tisklo?
Podle dochovaných kamenů to byla hlavně užitá grafika. Různé nálepky, akcie, etikety. Máme také kámen s obalem na perník. Podobný stroj, na jakém se tu tisklo, litografický rychlolis, je dnes v technickém muzeu. Zajímavé je, že se na něm tisklo přímo, takže obrázek na kameni musel být nanesen zrcadlově obráceně. Kreslíři na to měli udělaný speciální stolek se zrcadlem, ve kterém svou práci sledovali. Dnes je to skoro nepochopitelné. Stejně jako různé mechanické pantografy nebo gumové fólie, které se používaly na zvětšování nebo zmenšování předloh. 

Jak se sem dostala vaše rodina?
V roce 1948 byla tiskárna znárodněna a přešla pod národní podnik Dílo, který sdružoval umělecké dílny, galerie a podobné podniky. Proběhlo to naštěstí rychle, takže komunisti odsud stačili ukrást jenom ústřední topení. Stroje i kameny tu zůstaly a začal se na nich tisknout umělecký tisk. Můj dědeček Cyril Bouda, tatínek Jiří Bouda i maminka, kterou potkal na grafické škole, sem chodili jako zákazníci. Díky tomu jsem se znal s místními tiskaři a při studiu na Hollarce jsem sem chodil na praxi. Pak jsem vystudoval AVU, pracoval nějaký čas s restaurátory, ale to je samé lezení po lešení a je u toho zima. Když mi Jirka Lípa, který tady u stroje strávil přes čtyřicet let, zavolal, že se v tiskárně uvolnilo místo, tak jsem moc neváhal. 

Tady se z kamenů vybrušuje už otištěná kresbaTady se z kamenů vybrušuje už otištěná kresba

Je pravda, že litografii vynalezl Čech?
Litografii vynalezl Alois Senefelder. V Rytířské ulici má pamětní desku. My jak nemáme tolik velikánů, tak si ho rádi přivlastňujeme a označujeme ho za „pražského rodáka“, ale Čech to nebyl. V Praze se pouze narodil a litografii, česky kamenotisk, vynalezl v Mnichově, kde také žil. Byl z rodiny divadelníků, sám také divadelní hry psal a zkoušel vymyslet způsob, jak hry a notové záznamy tisknout bez drahého rytí do dřeva nebo mědi. Už on časem experimentoval s tím, že namísto litografických kamenů zkoušel používat kovové desky. Budoucnost mu dala za pravdu, zdokonalením této techniky vznikl dnešní moderní ofsetový tisk. Spousta tiskáren kvůli tomu začala asi v polovině 20. století litografii opouštět. Přecházelo se na ofsetový tisk a litografické kameny se vyhazovaly. V dílně v Říční je naštěstí uschovali a provoz se tu nikdy nepřerušil, ale jinde končily různě v dlažbách nebo rovnou na skládce.

„VÁŽNĚ NEVÍM, JAK BY SE TY NĚKOLIKATUNOVÉ STROJE CENTREM PRAHY ODVÁŽELY, A JENOM JE DOSTAT VEN BY ZNAMENALO BOURAT ZDI, VE KTERÝCH JE ŘEMESLO A UMĚNÍ DOSLOVA NASÁKLÉ.“

Je dneska těžké materiál sehnat?
Jemnozrnný vápenec se sice těží jen v několika málo lomech na světě, ale kameny se během tisku opotřebovávají minimálně, takže se nové moc často nekupují. Horší to bývalo s ostatními materiály. Papíry bývaly k dostání jen po paletách a nikdy se nevědělo, jestli ten samý papír bude ještě příští rok. Barvy se také kupovaly, když zrovna byly. Když jsem tu byl na praxi, tak zrovna nebyla k dostání mastná grafická tuš a museli jsme ji vyrábět. Jirka Lípa někde našel starý recept na výrobu marseilleského mýdla, takže jsme v dílně nejdřív za strašného smradu škvařili lůj, míchali ho s louhem a kyselinami a získali jsme nechutný a nepoužitelný sliz, který jsme vyhodili a použili obyčejné mýdlo na praní Hellada. Další ingrediencí byly jemné lampové saze, které se získávají pálením petroleje. Abychom si nečoudili v dílně, pálili jsme ho venku v plechovce od Solviny postavené v krytu od vysavače. Libovali jsme si, jak jsme to hezky vymysleli, dokud k nám do dílny nevtrhnul pán z autoservisu, který byl naproti přes dvůr a křičel: „Vy volové, něco vám tam prasklo a mezi auťáky nám tam teče hořící petrolej.“

Původní kresby užité grafikyPůvodní kresby užité grafiky
 

A podařilo se vám tuš nakonec vyrobit?
Podařilo. A dokonce i fungovala. 

To všechno vlastně zní hrozně pracně a složitě. Proč to vlastně ještě dneska někdo podstupuje? 
Litografie se zachovala vlastně díky umělcům. Užitá komerční grafika se dělá na ofsetu, který je jednodušší a rychlejší. Výtvarníky ale pořád láká kámen. Na ofsetu je kovolist jednou hotový a nedá se měnit. Jakmile se z něj vytiskne požadovaný počet tisků, tak se vyhodí. Na kameni se dá obrázek různě překreslovat, pracovat s ním, používat spoustou metod. Zároveň má svá omezení. Člověk si s ním musí vyhrát, šťourat se v něm, dokud si všechno nesedne. No a když se už začne tisknout, tak už se nedá nic vrátit. Umělci, kteří sem chodí tisknout, tvrdí, že je to jako jít do lázní. Když se dělá tisk třeba o deseti barvách, tak ten proces trvá i čtrnáct dní. Nedá se přerušit, člověk během něj nemůže dělat nic jiného a musí se soustředit. Takže si vypne telefon, zavře se do dílny a zapomene na okolní svět. Není divu, že si k takovému místu vytvoří vztah.

Říkal jste, že většina tiskáren už litografii dávno opustila. Kolik dílen vlastně ještě funguje? 
Kromě nás tiskne v Praze ještě Tomáš Svoboda, dílnu má pod Karlákem v Dittrichově ulici. Petr Korbelář tiskne za Prahou ve Zdibech a pak už vím jen o Františku Pavlicovi v Hroznové Lhotě na hranicích se Slovenskem. Studentům grafiky slouží dílny na některých školách. To je, pokud vím, všechno. Ve světě jich taky už není moc, a hlavně jsou podstatně dražší, takže k nám jezdí tisknout i lidé ze zahraničí, dělají se u nás letní dílny pro studenty a podobně. 

Takže se můžeme dočkat nové generace českých litografů?
To si nejsem jistý. Technika se sice na grafických školách učí, ale ne že by se tomu věnovali do hloubky. Spíš si to tam jen vyzkouší. Naučit se celé řemeslo chce čas a člověk by si jím měl projít od začátku. Brousit kameny, vymývat kresby, dělat retuše, odleptávat, učit se dělat se strojem, postupně se dostávat ke složitějším zakázkám. To zabere pár let.

Když to tak poslouchám, tak před pár měsíci mohla s touto dílnou odejít třetina české litografie. 
Dílna by se asi dala přestěhovat, ale tehdy jsem na to ani nechtěl pomyslet. Vážně nevím, jak by se ty několikatunové stroje centrem Prahy odvážely, a jenom je dostat ven by znamenalo bourat zdi, ve kterých je řemeslo a umění doslova nasáklé. Hlavně by to byla škoda, protože mám pocit, že právě obory, jako je litografie, budeme znovu objevovat. Připadá mi, že už jsme se nasytili digitálních technologií a začíná nám chybět něco hmatatelného. A co je hmatatelnějšího než třicetikilový kámen? 

LITOGRAFIE

Tiskařská technika, při které se obraz nanáší mastnou tuší na vyhlazený jemnozrnný pískovec. Povrch kamene se pak preparuje roztokem arabské gumy, aby přijímal barvu pouze na pokreslených místech. Na kresbu se pak navaluje mastná barva, kterou navlhčený kámen mimo kresbu odpuzuje a předkreslený obraz se v lisu otiskuje na papír. Při vícebarevném tisku se musí předkreslovat podklad pro každou barvu zvlášť a provést separátní tisk, který tiskař musí bezchybně sesadit s již natištěným obrázkem. 

 

OFSET

Funguje na stejném principu jako litografie, ale kámen byl nahrazen ohebnou plechovou deskou, která je upnutá na válci a umožňuje tak rychlý plochý nebo rotační tisk. Později byla technika vylepšena tak, že se tisková forma nejdříve obtiskne na pryží potažený válec a až z něj na papír. Barva se tedy přenáší dvakrát a předloha na tiskové formě nemusí být stranově převrácená. Protože pryžový válec dobře přilne i na ne zcela hladký povrch, umožňuje ofset tisk i jemných detailů a na méně kvalitní papír.

AddThis
0 comments

Čumenda

Pokusní lidokrálíci

Fotograf Daniel Stier fotí lidi při vědeckých pokusech evropských a amerických výzkumníků. Jeho projekt Ways of Knowing je částečně dokument, částečně snaha zachytit krásu, důmysl a možná i trochu ujetost současné vědy a jejích experimentů. Takhle se simuluje normální prostředí, takhle lidstvo dochází k novému poznání.

Reportáž

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

Podobné články: Pokec

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.
COOKIES
Google+