Reportáž

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.
AddThis
  • Text: Matěj Svoboda
  • Foto: Michael Kratochvíl

Krásné počasí je tady, takže přichází i čas povinných výletů, které člověka vytáhnou z pohodlí obýváku a nacpou mu pod nos všechny ty rozpadající se hrady, kvetoucí louky, smrtící alergeny a rádoby středověké jarmarky, kde stojí zmrzka kilo a mizerně načepované pivo jednou tolik. Ovšem při troše snahy se dá najít místo, které uspokojí jak milovníky historie a výletování, tak i každého, kdo obývák opouští jen v případě požáru nebo kvůli prosbám nejbližších. Do Červeného Újezdu se autem dostanete pohodlně a z pražského Zličína tam dokonce jezdí autobus. Na místě vás čeká falešný hrad postavený v roce 2002, v němž se ukrývá muzeum venkova, skanzen a stylová krčma a vůbec všechno, co by měl cíl výletu obsahovat. Ale tam my nepůjdeme. My půjdeme do velké dřevěné budovy kousek od hradu. Na místo, kde i dvoumetroví chlapi můžou plakat štěstím. 

Drobný nechte doma

Právě tady, pár kilometrů od Prahy u parkoviště v mrňavé vesnici, stojí Arcade Hry. Oficiálně jde o muzeum, ale už podle názvu je jasné, že tady nenajdete rozmlácené kusy keramiky, pazourky a rezivějící přilby po vojácích z bitvy, o níž jste v životě neslyšeli. Místo toho vás čeká návrat do dob minulých, kdy na poutích vedle autodromů a střelnic stály maringotky se svítícími bednami, které lákaly z dětí kapesné a nechávaly je vyblbnout se u mlátiček, závodních her, stříleček a do toho hrál Michal David a smrděla cukrová vata. Ty poslední dvě věci tu tedy nejsou, což je nejspíš dobře, automatů tu ovšem objevíte víc než dost. Momentálně tu stojí víc než 170 beden, takže šance, že objevíte i hru, u níž jste strávili před lety prázdniny, je slušná. A i když jsme oficiálně v muzeu, žádná tlustá skla nebo provazy, za které se nesmí, tu nejsou. Všechno, co tu stojí, svítí, řve a láká, si můžeme vyzkoušet, osahat a pořádně u toho ztratit nervy, až vás v Pac-Manovi sežerou v pátém kole duchové. A všechno to bez drobných, tady se totiž platí při vstupu a pak se paří, dokud nepřijde zavíračka nebo kolaps.

Jsem drsnější než ty, Arnie. Jsem drsnější než ty, Arnie.

Co konkrétně tu najdete? Vlastně asi všechno podstatné. Ty nejstarší kousky jsou z poloviny sedmdesátých let a jejich hraní je zajímavé spíš pro fanoušky a znalce. Převládají tu ale automatové klasiky, které si v minulosti našly cestu i na počítače nebo konzole. A začíná první konflikt – kdo z nás bude hrát za trpaslíka v Golden Axe? Pochopitelně ho odmítám dát z ruky, protože jak všichni vědí, trpaslík je nejlepší, i když má nejslabší magii.

Stojí tady víc než 170 beden, takže šance, že objevíte i hru, u níž jste strávili před lety prázdniny, je slušná.

V následujících hodinách se s kolegy pohádáme ještě o to, kdo přehlédl toho teroristu vlevo nahoře ve Virtua Cop, kvůli kterému jsme skončili už v prvním levelu, a čí chyba je, že nám trvá tak dlouho promlátit se k závěrečnému bossovi v Double Dragon. Já jsem pochopitelně nemohl ani za jedno. Jsem profík. Ale zpátky ke hrám. Krom zmíněných klasik nacházím hromadu věcí, které jsem v dětství znal. Spoustu strojů s namontovanou puškou, simulátor motocyklových závodů Manx TT Super Bike se skoro opravdovou motorkou a taneční Dance Dance Revolution Extreme, kde můžete všem předvést, jak to umíte rozjet na parketu. Ten jsem s respektem obešel. Je tu spousta dalších herních klasik. A když člověk objeví pařbu, u níž strávil léto na Mácháči v roce 1993, září mu oči víc než školákům, kteří zjistili, že chemikářka měla nehodu v laborce a domů se jde dřív.

Pro velké i malé. Ale hlavně velké

Jako všechny podobné projekty i Arcade Hry vznikly jako fanouškovská záležitost a jejich cílem je především udělat radost fandům a zachovat pro ně kus historie. Na své si tu přijdou jak opravdoví veteráni, tak mladí hráči, ty nejnovější stroje jsou totiž z roku 2007. Nostalgie a alespoň částečná znalost a zapálení pro automaty je ovšem u návštěvy tohohle trochu svérázného muzea nutná. Ne že by se prckové nebavili u bitek ve Street Fighterovi nebo při střílení zombíků v House of Dead, ale graficky už jde prostě o zastaralé pařby. Těch 170 automatů je určených skutečně hlavně veteránům. Já osobně dovedu i po třicítce ocenit fakt, že si vzpomínám na všechny chvaty u Sub-Zera v Mortal Kombatu a můžu soupeře seřezat tak, že si ani neškrtne, a nakonec ho ponížit i tím, že mu při fatalitě s úsměvem na rtech vyrvu páteř. Málokterý pocit na světě je víc uspokojující.

Mohli by tu nocovat skauti. Ale asi by neusnuli. Mohli by tu nocovat skauti. Ale asi by neusnuli.
 

Při první návštěvě nejspíš nebudete vědět, kam dřív skočit. Během pár minut najdete ty hry, u nichž jste vyrůstali, potom přijde čas experimentů a zkoušení věcí, ke kterým jste se jako malí nedostali, a pak už jde jen o to, objevit co možná nejvíc neznámých her a najít si tu, u níž se dá strávit fajn odpoledne. A třeba ji i dojet do konce, protože na rozdíl od někdejších pouťových maringotek s automaty máte těch pokusů, jak se domlátit až do finále, obvykle nekonečno. A to pak nevadí, že jste ztratili něco ze svých legendárních schopností, kvůli kterým vám projevoval respekt celý sídlák. 

Nekibicuj, Pepane, a běž si na svý.Nekibicuj, Pepane, a běž si na svý.

Drahý koníček

Arcade Hry si ovšem neříkají muzeum jen tak pro nic za nic. Samozřejmě je hodně fajn, že si tu můžete exponáty vyzkoušet, ale určitě je dobré vědět, že jsou dost drahé a unikátní. Původně je majitelé sháněli od sběratelů a provozovatelů starých heren u nás a v Německu, teď už musí lovit i v Anglii nebo Holandsku, a dokonce si nechávají vysněné kousky vozit lodí z Ameriky. Moc novinek už prý fandové čekat nemají. Ne že by tu bylo úplně všechno, ale zkrátka už není kam automaty dávat. I když na vysněný Discs of Tron z roku 1983 by prý asi místo ještě bylo, bohužel tahle přes třicet let stará klasika dnes i s dopravou vyjde na nějakých 120 000 korun. A jak říká Jan Orna z Arcade Her: „Naše režijní, renovační a servisní náklady jsou poměrně vysoké, a tak budeme muset na tento klenot ještě hodně šetřit a pak čekat, až se nějaký objeví.“
I bez vysněného Discs of Tron si tu ale na své přijde každý pařan-veterán. Deathmatch v Bomber Man World může být tak intenzivní, že ohrozí i do té doby pevná a léty prověřená kamarádství. Skoro čtyřicet let stará klasika Space Invaders je na první pohled jednoduchá, ale střílení vetřelců testovalo moje nervy stejně jako u hráčů ze sedmdesátých let. Nostalgie se tu setkává s nadšením pro věc a kvalitním výběrem. Něčemu takovému se odolává těžko a je celkem jedno, že naposledy jste s pětikorunou stáli u automatu v době, kdy existovalo Československo.

Nejstarší z veteránů

První komerčně úspěšnou automatovou hrou byl legendární Pong z roku 1972, víceméně herní verze stolního tenisu. Ten bohužel v Červeném Újezdu nenajdete, funkční totiž stojí i několik tisíc liber. Místní nejstarší kousek pochází z roku 1974 a je to v podstatě variace na Pong. Jmenuje se Challenge a je to jeden z největších unikátů v muzeu. Jde o takzvaný koktejlový stroj. Vypadá trochu jako stůl a u hraní si můžete sednout a na mašinu si položit pití. To v minulosti často vedlo k tomu, že v něm skončil rozlitý drink a stroj putoval na opravu nebo na smeťák. Takže bacha, tenhle dědeček je trošku křehký a ve svých třiačtyřiceti si zaslouží úctu a opatrnější zacházení.

AddThis
0 comments

Pokec

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

Kácíme modly

Plochá země a pokřivený selský rozum

Až vyrazíte o dovolené směrem na jih, dávejte si pozor, abyste nezajeli moc daleko. Mohli byste totiž narazit do zdi ohraničující okraj světa, popřípadě být zastřeleni agentem NASA. Aspoň tak nás varují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že nežijeme na zeměkouli, ale zeměplacce.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
COOKIES
Google+