Fenomén

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudebním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.
AddThis

Slova jako konference, speed dating nebo export v souvislosti s muzikanty často nezaznívají. Jak byste vysvětlil, o co jde?
V zásadě jde o to, upřít pozornost na českou hudbu a pomoci ji dostat ven, ať už ve formě koncertů, nebo nahrávek. Samozřejmě jde o byznys, v němž se točí docela velké peníze, o nichž si tedy u nás ještě můžeme nechat jen zdát. Jenomže to není všechno, protože je prokázáno, že zájem o hudbu jde ruku v ruce se zájmem o kulturu země.  Tahle strategie v minulosti proměnila stejně malé země jako Dánsko, Island nebo Norsko v hudební velmoci. A tzv. hudební turistika pro ně dnes představuje výrazný zdroj příjmů. Lidé netráví dovolenou už jen válením u moře, vyráží poslouchat a poznávat hudbu v jejím přirozeném prostředí, navštěvují  místní památky, ochutnávají lokální speciality, zaměstnávají hoteliéry, a když se vrátí domů, vyprávějí o tom sousedům. Takže  Crossroads jsou sice primárně o hudbě a její podpoře, návštěvu Ostravy ale mají naši hosté propojenou i s touhou něco se o ní a její historii dozvědět, a výlety do okolí, které pro ně pořádáme, jsou do posledního místa zaplněné.

Jak to tedy na takové akci vypadá?
Popravdě, ještě před pár lety by vám u nás na otázku ohledně hudebních showcase dokázal odpovědět málokdo. Nebo blbě, protože kolem nich existovala spousta předsudků, vyplývajících z nulových zkušeností. Dokonce si pamatuji na skvělou českou muzikantku, která na jednom zahraničním showcase prohlásila, že jí to připadá jako trh s dobytkem. Jasně, nikdy na podobné akci nebyla. Na pódiu hraje kapela, co jí síly stačí, pod ní je hrstka lidí, co ani nezatleská a po pár skladbách bere roha do jiného sálu. To vůbec nezní jako lákavá výzva pro hudebníky. Nicméně ti lidé, na první pohled vypadající jako znudění agenti s teplou vodou, jsou ve skutečnosti odborníci schopní rozpoznat potenciál kapely po dvou třech skladbách, a když ten večer mají stihnout dalších patnáct skupin, nezdrží se u žádné. Výsledkem showcase jsou pak pozvání na festivaly a koncerty nebo nabídka ke spolupráci.  

Podle čeho vybíráte muzikanty, kteří mohou uspět? 
Vybírá je sedmičlenná porota. Každý rok je jiná a tím, že v ní sedí lidé světa znalí, berou do úvahy nejen kvalitu, ale i předpoklad zahraničního úspěchu kapel. Vědí třeba, že zpěv v češtině není překážkou, ale kladem, stejně jako napojení na naše tradice. Aby zkrátka bylo zřetelně slyšet, že jde o kapelu z Česka. Kopie z kopie už totiž nikoho ve světě nezajímají, cení se nevšednost a originální zvuk. Úspěch na Crossroads samozřejmě ještě neznamená, že si z vás všude automaticky sednou na zadek, musíte jít dál. Vyrazit na zahraniční festivaly a showcase, bavit se s kapelami, kterým se podařilo venku uspět. A hlavně brát v potaz, že něco jiného je úspěch doma, často tlačený spřátelenými publicisty, a něco jiného znamená ocitnout se v jámě lvové, kde vás nikdo nezná, a když řeknete odkud jste, spousta lidí se musí nejprve podívat do mapy. Je také fajn, tedy pokud nemáte zkušeného manažera, což je u nás stále velmi nedostatkové zboží, nechat si poradit, jak na to. Proto má Crossroads v programu workshopy.

…kytarista ladí kytaru, jak je u nás zvykem, tedy věčnost, a když dá bubeník sólo, máte chuť zmizet taky. 

A když si poradit nenechají? 
Uvedu příklad z minulosti. Dopoledne se na workshopu mluvilo tom, co všechno obnáší showcase koncert, jak by se na něm měla kapela chovat a čeho všeho by se měla během třicetiminutového vystoupení vyvarovat. Znáte to ze zahraničí, takže si říkáte, to je přece jasné jak facka, proč to připomínat. Dost kapel navíc minulo workshop obloukem, protože co nám přece bude kdo radit. Některá vystoupení se pak stala smutně živým příkladem toho, jak se to nemá dělat. A vy nakonec sledujete, jak zahraniční hosté odcházejí, zatímco na pódiu se frontman vykecává a vtipkuje, kytarista ladí kytaru, jak je u nás zvykem, tedy věčnost, a když dá bubeník sólo, máte chuť zmizet taky. Přitom si říkáte, jestli mají vůbec ponětí, že před nimi stojí lidé z celého světa, kteří jim svým způsobem můžou změnit život? Zlata Holušová mně vyprávěla, jak na jednom londýnském showcase zažila kapelu, jejíž bubeník měl po koncertu ruce rozedřené do krve. Zkrátka české kapely se mají ještě hodně co učit a hlavně se zbavit provinčního uvažování, a pokud jim v tom pomůžou Crossroads, budeme rádi. Děláme je pro ně. 

Jak by se tedy kapely na vystoupení měly chovat?
Předně si uvědomit, že se nejedná o běžný koncert. Namísto hodiny máte k dispozici třicet minut, někdy i míň, a během tak krátké doby musíte přesvědčit úplně cizí lidi, kteří o vás nikdy předtím neslyšeli, nemají páru o vaší minulosti ani kontextu vaší hudby a ke všemu jsou ve vaší zemi poprvé. Není jisté, že vás na první dobrou prodá jen hudba. Rozhoduje, jak na pódiu zaujmete, je třeba mít dobře sestavený setlist. Na rozdíl od běžných koncertů to do lidí musíte okamžitě napálit tou nejparádnější skladbou, vaši kapelu jasně definující. Na postupnou gradaci koncertu, kdy si to nejlepší schováte na závěr, zapomeňte. Neznámé posluchače je potřeba odstřelit hned na začátku, jinak odejdou a ani vám nezamávají. Navštěvuji zahraniční showcase spoustu let, zažil jsem triumfální chvíle i hromadné odchody ze sálu, to když kapela nepochopila, na jakém místě se zrovna nachází. Možná vás bude zajímat, že se na těchhle akcích představují i zavedení, slavní a respektovaní hudebníci, u kterých si řeknete, proboha, co tady dělají, vždyť to nemají zapotřebí. A věřte mi, mají, vložená investice se jim  bohatě vyplatí. 

Letos mají Crossroads čtvrtý ročník. Co považujete za jejich největší úspěch? Podařilo se nějakou kapelu „vyexportovat“ do světa?
Kámen úrazu spočívá v množství probíhajících showcase, na které je dnes tudíž velmi obtížné dostat vlivné osobnosti z branže. Kdyby na to přišlo, nedělaly by vlastně nic jiného, takže si pečlivě vybírají. A jejich rozhodování často ovlivní země, město nebo prostředí, kde se showcase koná. Pokud za sebou ale máte tak velký a dnes už uznávaný festival, jakým jsou Colours, nádherný industriální areál a Beskydy nedaleko, letité kontakty a v týmu respektovaného odborníka Petra Dorůžku, o příjezd fakt vlivných lidí nemáme strach, a to je náš největší úspěch. Daří se nám přivážet ředitele a dramaturgy festivalů, renomované publicisty, producenty a vůbec osobnosti, jejichž jména na scéně world music, folku a jazzu vyloženě zvoní. U kapel nejde o náš úspěch, jenom jsme jim k němu malinko dopomohli tím, že je na Crossroads mohli slyšet ti správní lidé a dali o nich vědět dalším. Clarinet Factory a trio Ponk se pak mohli představit na Womexu, vyjeli ven, vysílala je přední evropská rádia a zajímala se o ně vlivná média. Za vším ale hledejte jejich mimořádnou a originální hudbu, ochotu nepřestávat na sobě pracovat, píli a chuť vydat se do světa.

www.crossroads.colours.cz

AddThis
0 comments

Kácíme modly

Soda s octem, na lysinu past

Jestli mluvíte anglicky a uvidíte někde napsáno „No poo movement“, asi se začnete hihňat, protože tenhle termín může docela dobře označovat lidi, kteří se rozhodli nechodit na velkou. Ve skutečnosti jde o lidi, kteří se rozhodli nemýt si hlavu. Což dává zhruba stejný smysl.

Sporák

Dokonalý broskvost!

Je léto. Takže po většinu času i vedro, že by se dalo dezertní vidličkou krájet. Když už ji máte po ruce, je dobré se s ní zabořit i do něčeho jiného, nejlépe sladkého, osvěžujícího a hlavně ne moc složitého na přípravu. Kdo by se s tím v tomhle počasí taky pekl. Jednoduchým řešením je tenhle skvostný nepečený broskvový dezert, na který budete každou chvíli chodit do lednice.

Podobné články: Fenomén

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Filmové paralelní vesmíry

Ponořte se s námi do filmového vesmíru. Je možná ještě hlubší než ten normální, kterému stejně nikdo nerozumí.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Všechna poprvé se snažím zapomenout

Když se díváte, jak Martin Janecký pracuje, pravděpodobně vám to vyrazí dech. Disciplínu, kterou ovládá, je obtížné jen tak potkat, natož popsat. Stručně řečeno dělá sochy z foukaného skla a své jedinečné umění vyučuje po celém světě. V létě. V zimě fouká na Aljašce.

2016 | 10 | Instantní strach

Jak taky mohly vypadat kultovní filmy

Práce filmového scenáristy je nevděčná, zdlouhavá a plná nekonečného přepisování. Než se jeho vize zhmotní na plátně, nezbude z její první verze častokrát skoro nic. Občas to ovšem není na škodu.
COOKIES
Google+