Pokec

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.
AddThis
  • Lenka Vrtišková Nejezchlebová

„Mám strach, že vypustíme Krakena,“ řekl jste mi před časem o nástroji, který jste se svým týmem naprogramoval. Donedávna to bylo tajné, teď už je to venku – na YouTube. A psal o tom i nejčtenější britský on-line deník Daily Mail. Proč Kraken? 
Protože to vypadá tak věrohodně, že laik a mnohdy ani samotný výtvarník nerozpozná, že to není ruční práce. A v tom je i potenciální nebezpečí. Je to jako ve sci-fi filmu, kde se androidi vyrovnají svým stvořitelům, pak je přechytračí nebo se postaví proti nim. Mám trochu obavu, že jsme vyrobili něco, co nám trochu utíká, ztrácíme kontrolu a možná jsme to i přeťápli. Na druhou stranu je v tom ale obrovský potenciál. Kdyby se náš nástroj využil pro výrobu animovaného filmu, ušetřila by se spousta peněz, času a námahy, zároveň by to pořád mělo originální výtvarníkův styl…

Přesto sklízíte reakce, že animaci spíš devalvujete, že se prostě nahrají obličeje, nabarví se a nazdar. K čemu pak ruční práce?
Ano. To je ten negativistický, skeptický přístup. Ale já fakt chci, aby to ruční práci podpořilo, což je cíl všech mých dosavadních algoritmů. Vrátit patinu, pel a šum ruční práce do počítačově animovaných filmů. 

Ale teď jste jako doktor Frankenstein. Prožíváte radost stvořitele. Jak ale z literatury tušíme, nemusí to dopadnout dobře… 
Člověk je nějak puzený k překonávání limitů, kam až je možné se s umělou inteligencí dostat. Když to pak nastane, není jasné, co s tím bude. Já se na to ale snažím nemyslet. Kdyby třeba lidé, kteří dělají genetické experimenty, během práce pořád mysleli na možné zneužití, věda by se nikam nepohnula. Zneužitelné je všechno.

Hodně lidí pokládá vaše video, které je zatím prototyp vzniklý kvůli publikaci v odborném mezinárodním časopise, za aplikaci na mobil. Těší se, že si s ní budou dělat pohyblivá selfíčka. Třeba takový pozdrav z Paříže. Slečna vedle Rodinovy sochy bude dělat duckface a vypadat přitom právě jako ta Rodinova socha… 
Tak daleko to samozřejmě není, máme to patentované a s firmou Adobe na tom budeme ještě pracovat, možná z toho jednou bude i nějaká masově využívaná aplikace. Když to zveřejnil Daily Mail, ozvala se spousta lidí a dávali nám nabídky. Museli jsme je trochu zchladit. Zájem je ale obří. Naše předchozí algoritmy zajímaly spíš lidi z branže.

Původní styl kresby...

...přenesený na skutečný obličej, který se může hýbat

Jenže tohle je lidský obličej! 
No právě! O něco podobného se snaží velcí hráči. Nejvíc mě rozesmálo a potěšilo, když jsem si přečetl: „Všechny Zuckerbergovy peníze nestačily, aby vyvinuli něco pořádného na stylizaci obličejů, a tady se podívejte na partičku z ČVUT z Prahy!“ Dřív jsme úspěšně udělali stylizace trojrozměrných modelů, ale obličej, to je výzva! Divák je na něj extrémně citlivý, na 3D neživém modelu ledacos schováte, na obličeji ne. A tak jsme to zkoušeli, hráli jsme si s tím. Podařilo se to, i když je pořád co vylepšovat. To, že by to v reálném čase běželo na mobilu, je zatím daleko. Ale kdo ví… Každopádně je fascinující, jak se obrovští giganti snaží vyrobit filtry na obličeje, mají na to armády dobře zaplacených lidí, zatímco my jsme to v malém týmu zvládli na koleně. Zatím nemůžu odkrýt karty (v létě bude Sýkora nástroj prezentovat na velké konferenci a chystá publikaci v odborném mezinárodním časopise, pozn. red.), ale náš princip je v podstatě velmi jednoduchý, visel ve vzduchu, jen se na něj nikdo nezaměřil. Jiné týmy sestrojují – přeneseně řečeno – složité gigantické mašiny s propleteným soukolím, ze kterých trčí jedno ramínko, které vám maximálně zamíchá kávu. Až zveřejníme náš postup, bude to asi šok. Zboříme totiž hype neuronových sítí, o kterých si lidi myslí, že se za tím skrývají. Ale nikoliv. Je to hotentotsky jednoduchá věc. Dokazujeme, že stále existují úplně jednoduché cesty, kterými se dá dosáhnout lepších výsledků.

Umělé neuronové sítě, které – jednoduše řečeno – simulují činnosti lidského mozku, stroje, které se učí z vlastních chyb, promiňte, ale to mi taky připadá fascinující. 
To ano, ale z mého pohledu to není elegantní. Neuronová síť je černá krabička, něco do ní pošlu a modlím se, aby na konci něco vypadlo. U našeho modelu vidím všechno až do nejmenších vnitřností, a když se něco pokazí, vím, co a proč se pokazilo. A můžu to opravit. 

Abych vytipoval talent, musím učit a poznávat studenty celý semestr. Nechápu výběrová řízení, kde si vyberou člověka během deseti minut.

Takže je to rozdíl jako mezi starou a novou generací aut. Dřív automechanik auto rozebral na součástky a složil, teď zapojí elektronickou diagnostiku a něco mu to vyhodí… 
To je skvělá analogie. Obávám se, že ten trend strojového učení by mohl odnaučit lidi myslet. Kdokoliv si může stáhnout balík, který síť učí, hodí do toho nějaká data a pak počká, co vyleze. Vytrácí se ta analytická část – pochopit problém a hledat řešení. To mě mrzí, nelíbí se mi to, bojím se.

Původní styl kresby...

...na opravdové, pohybující se tváři

Lidé si přirozeně vybírají jednodušší řešení, a pokud jim něco usnadní práci, manuální i fyzickou, není cesty zpět.
To je hrozně zajímavá myšlenka. Během industriální revoluce se nahrazovala hrubá lidská síla roboty, ve 20. století i jemnější lidská práce roboty a počítači. A nyní už se nahrazuje i intelektuální lidská práce. A za pár let se mnou takový rozhovor udělá robot.

Ale má to svoje limity, ne? Robot sice předloží sadu otázek, někdy bude i působit, že bystře reaguje, ale když jsem se o tom bavila s jedním kybernetikem, který se strojovému učení věnuje, tak ten je přesvědčený, že robot nikdy neudělá vtip, nebude reagovat v jemných nuancích a nenapíše dobrou báseň. A vzpoury robotů se nebojí.
Taky jsem si ještě před pěti lety myslel, že není možné vygenerovat syntetický obrázek, který by byl stejně dobrý jako ručně kreslený. Ale ono to jde! A tak nejsme daleko od vtipů. V Google Brain jsou superchytří lidé, kteří se snaží vyrobit jakoby autonomní systém, který bude schopen porozumět přirozenému jazyku a komunikovat jako člověk. Je to otázka času, působí to na mě apokalypticky. Co tedy bude? Má smysl se o něco snažit, nebo budeme jen mozky v nálevu?

Do světa computer science jste vyšel z podzemí počítačového undergroundu devadesátých let. Z takzvané demoscény, což byli počítačoví geeci z celého světa, kteří se snažili vytřískat maximum grafické krásy z tehdejších – z dnešního pohledu neuvěřitelně pomalých – počítačů s malinkou pamětí. Jak vlastně dnes vypadá počítačový underground?
Už to sleduji jen zpovzdálí, přesunulo se to do retro podoby. Zpátky k 8bitovým počítačům, což jsou dnes totální relikvie, ale když je máte a fungují, je to úplný zázrak. A jsou nadšenci, co vyvíjejí moderní software pro tyhle staré počítače, a když to funguje, tak to v nich vyvolává extatické reakce! Stále překonávají hranice, jako za starých časů. Většinou jsou to už takoví ti stařešinové, kteří v době 8 bitů byli mladíci. Taťuldové. Ale když vidím videa z těch akcí, tak pořád umějí řvát nadšením jak malí kluci. Jako jsme řvávali nadšením na setkáních demoscény. 

Učíte na elektrotechnické fakultě ČVUT. Jaká je současná generace vašich studentů? 
Ironií je, že tuhle generaci spojuje roztříštěnost. Nemají centrální, sdílený zájem, už neexistuje jeden trend, tak jako my jsme hromadně pařili dvě tři nejrozšířenější hry nebo jak žila zmíněná demoscéna. Dneska se to valí všude, spoustou kanálů. Těkají, těžko se soustředí na jednu věc.

Ale abychom nemoralizovali ve stylu „to máme mládež“. Může to být i výhoda? 
Díky diverzifikaci toho víc poznají. My jsme prostě měli počítač a byli s ním zavření a věci kolem nás žily vlastním životem – bez nás. Pomalu jsme nevycházeli z domu. Dneska lidi cestují, dělají, co je baví, mají mnohem víc zájmů. A taky se umí zakousnout a nadchnout, ale musíte je včas drapnout. Dávat jim úkoly, ve kterých postupují dopředu. Pak to najednou funguje. 

Pokud vás zajímá, co jeho vynález umí


klikněte na tento odkaz
 

Umíte nadchnout? A jaké lidi si vybíráte do týmu?
Myslím, že umím. Abych vytipoval talent, musím učit a poznávat studenty celý semestr. Nechápu výběrová řízení, kde si vyberou člověka během deseti minut. Může být nabušený a naučený, ale já potřebuju lidi kreativní. A kreativita nejde nadrtit. Jsem pyšný na svůj tým. Když je největší nápor, finišujeme článek, dotahujeme nějakou věc, všichni makají, totální vypětí… a pak nastane chvíle absolutního štěstí. Klape to a já jsem šťastný, že s nimi dělám a oni chtějí dělat se mnou. A nakonec mě překonávají, něco vymyslí líp, můžu jen smeknout. 

A nevadí vám to? 
Ne, naopak. Je to parádní. Můj sen je být obklopený lidmi, kteří jsou lepší a já se od nich můžu zase učit.

AddThis
0 comments

Čumenda

Motorkáříčci

Sice mají na předloktích vytetováno Born To Ride a toho hesla se drží pevně jako řídítek svých strojů, ale představám motorkářů, tak jak si je vybavujeme, když se řekne třeba Hells Angels, úplně neodpovídají. Žádné kožené vesty, dlouhé vousy nebo helmy s rohy. Tohle jsou motorkáři městští. Neovládají bublající choppery, ale spíš bzučící skútry, čtyřkolky, endura nebo krosky. Prohánějí se na nich ulicemi Londýna. Poetiku jejich divokých jízd v ulicích zachytil fotograf Spencer Murphy v publikaci Urban Dirt Bikers.

Reportáž

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

Podobné články: Pokec

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+