Téma

Jak to vidí letuška

Eva Zátková strávila ve vzduchu 36 let a na palubě letadel zažila snad vše, na co si vzpomenete.
AddThis
2017-07-CILICHILI-Strach_ma_velka_kridla-Tema-15
Eva Zátková

Co vás napadne jako první věc, kterou v letadle běžně zažíváme, ale jako cestující nemáme ponětí, co znamená?
Třeba zvukové signály, které každý slyší na palubě. Ty se používají pro komunikaci posádky se stevardy. Tvoří je kombinace vysokých a nízkých tónů a podle nich každý člen posádky okamžitě ví, co mu ostatní chtějí sdělit. Například signál jeden vysoký, jeden nízký znamená, že pilot má žádost na stevarda, anebo naopak stevard na pilota.

Takže až příště takovou věc uslyším, budu vědět, že pilot chce přinést kávu? 
Třeba. Anebo chce mluvit s vedoucím kabiny, anebo si potřebuje dojít na záchod. V případě dvoučlenné posádky v kokpitu říká pro tuto situaci předpis, že na nezbytně dlouhou dobu musí pilota v kokpitu nahradit jeden ze stevardů. Samozřejmě ne v řízení letadla.

Vy vlastně můžete posoudit, jak se bezpečnostní opatření postupně měnila.
Začala jsem létat v roce 1974 a skončila v roce 2010. Zažila jsem tedy ještě éru, kdy ČSA létala s flotilou ruských letadel, která byla dle odborníků z hlediska pilotáže kvalitní, ale z pohledu technického vývoje vzhledem k bezpečnosti a komfortu cestujících zastaralá ve srovnání s Boeingy a Airbusy. Myslím tím třeba obsluhu evakuačních skluzů, která je u západních letadel zmechanizovaná, zatímco na ruských se musel skluz nejprve vyndat z obalu a pak popruhy připevnit k prahu dveří. Nemohl tedy být splněn dnes už všeobecně platný předpis, že úspěšnou nouzovou evakuací je opuštění letadla cestujícími a posádkou do 90 sekund. Existovaly předpisy ICAO, kterými se řídily všechny letecké společnosti, ale v praxi se nedodržovaly tak úzkostlivě jako dnes. A třeba opatření proti teroristickým činům byla v té době nejen u nás, ale v celém světě v porovnání s dneškem taky v plenkách.

Nastal moment, kdy jste si uvědomila, že to možná není v pořádku? 
V roce 1983 jsem zažila pokus o únos letadla. V té době už takových věcí proběhlo několik a na tuzemské lety byl kvůli tomu nasazován ozbrojený doprovod v utajení. Stevardi byli jen vágně upozorněni, že na palubě může být policista, konkrétní informace jsme neměli. Pět minut po startu letu z Bratislavy do Prahy za mnou přišel pán s taškou přes rameno a přikázal mi, abych ho pustila do kokpitu, že chce, aby kapitán změnil kurs do Vídně. Říkal, že v tašce má trhavinu, kterou jinak odpálí. Tvrdila jsem, že dveře jsou zamčené a že s kapitánem můžu mluvit jen palubním telefonem. Což nebyla pravda, protože tenkrát nebylo ve zvyku dveře do kokpitu zamykat, i když předpis to stanovoval. Telefon, který jsem zvedla, byl celý zaprášený, protože ho snad nikdy nikdo nepoužil, a kapitán mi na volání neodpověděl. Takže jsem nevěděla, jestli mě vůbec slyšel. Zatímco jsme se snažily s kolegyní uklidnit únosce ve stísněných prostorách bufetu, dal kapitán interkomem signál ozbrojenému doprovodu. Rozhrnul se závěs, vstoupil člověk, vytáhl zbraň a sedma­dvacetiletý Slovák najednou ležel na zemi mrtvý. Dnes už to vnímám jinak, terorismus nabyl od té doby netušených rozměrů a toto byl, přese všechny okolnosti, teroristický čin. Ale tehdy mi ho bylo líto. Žádnou bombu neměl. Byl to jednoduchý mladý člověk, který chtěl utéct z komunistické klece.

Kdy se začala bezpečnost letů zlepšovat? 
Výrazná změna nastala v okamžiku, kdy ČSA začaly do flotily zařazovat západní stroje. Jako první to byly dva Airbusy 310, se kterými jsme potom létali především transatlantické lety. Podmínkou výrobců bylo, že posádka absolvuje jejich standardní školení. Takže nás poslali do Francie, kde nás školili francouzští a angličtí instruktoři a my jsme pak zaváděli jejich bezpečnostní postupy do praxe. V té době se také zaváděly v Evropě společné předpisy Joint Aviation Requirements, které se staly závazné pro všechny aerolinky operující v Evropě. Platí dodnes a pořád se doplňují a upravují. Když jsme nastupovali, probírali jsme v tříměsíčním kurzu předpisy podle knížky tlusté asi dva centimetry. Dnes je ta kniha tlustá jako dvě cihly a pořád roste.

Palubní personál ty všechny přibývající informace musí znát?
Ano. Po absolvování úvodního kurzu, který trvá tři měsíce, musí každý člen personálu  složit zkoušky a každý rok se podrobit přezkoušení. Jen tak mu Státní letecká inspekce obnoví licenci, bez které nesmí na palubu. Kromě toho musí ještě projít zdravotní prohlídkou a prodělat opakovaný praktický výcvik všech dovedností, které na palubě potřebuje. Probírá se aplikace předpisů, komunikace a spolupráce posádky, první pomoc, evakuační procedura, rozbor událostí, které se za rok udály.

Vždycky mě zajímalo, jestli stevardi absolvují i kurs sebeobrany a donucovacích prostředků. 
Ano, i to se učí. Já to ale nikdy nevyužila a nevím, kolik letušek by do toho třeba proti opilému agresivnímu pasažérovi šlo. Ale stalo se, že agresivní cestující byl za pomoci ostatních cestujících spoután. Kromě toho má velitel letadla v těchto situacích právo přistát na nejbližším letišti. Takovému pasažérovi pak hrozí soud i finanční postih.

A co v té situaci tedy děláte?
Musíme to zvládnout psychologickými metodami. V tomto ohledu je dnešní situace v porovnání s minulostí problémovější. Dřív létaly až pětičlenné posádky, kromě kapitána a prvního důstojníka byli v kokpitu i navigátor a na dálkových letech IL-62 i letecký mechanik a telegrafista. Jeden z nich se mohl v případě nouze vypravit dozadu a pomoct nám jako autorita v uniformě se zlatými prýmky. Dnes jsou všechny situace za dveřmi kokpitu plně v rukou stevardů, kteří si musí poradit.

To nezní moc povzbudivě.
Zlepšuje to praxe přísnějšího odbavování. Opilý nebo zdrogovaný člověk se dnes na palubu nedostane. Stevardi mají také větší pravomoc a vedoucí kabiny, který stojí při boardingu u dveří, má právo nevpustit pasažéra na palubu.

Nevzpomenete si na nějakou veselou historku, abychom pořád nestrašili?
Když jsme létali na Kubu a vozili odsud do Čech studenty a pracovníky, tak lety byly hodně veselé. Oni jsou od nátury uvolnění a náruživí a moc se nestydí, takže pod dekami na sedačkách probíhalo leccos. Jelikož jsem půl kariéry létala za komunismu, tak byl vlastně každý let úžasný. Navíc se nelétalo tak často, jako dnes. Stávalo se tedy, že jsem odletěla na týden do Bombaje, pak čtyřhodinový přelet do Singapuru, tam pět dní pobyt, možná ještě výlet do Djakarty nebo na Bali. Dnes je ale všechno jinak a vytíženost je obrovská. Maximální letová norma jsou dvanáctihodinové směny s desetihodinovým odpočinkem, sedm dní za sebou. Není výjimkou létat takzvané dvojboje, čili za jeden den dva zpáteční lety, třeba Praha – Paříž a zpět. Při čtvrtém přistání už málem ani nevíte, ve kterém městě dosedáte. On se vlastně změnil celý status letecké dopravy. Bývala to luxusní záležitost, dnes je létání něco jako jízda autobusem. Z toho vyplývá, že letecké společnosti se snaží létat s minimální posádkou, která je daná poměrem jednoho stevarda na padesát cestujících. Pro ně to znamená úsporu, pro posádku spoustu fyzicky a psychicky náročné práce a čím dál tím kratší dobu na zotavenou.

důvody vážných
leteckých nehod

chyba pilota    32 %


chyba pilota spojená s mechanickou závadou    5 %


jiné lidské selhání    6 %


počasí    12 %


mechanická závada    20


jiné příčiny    1 %

Kapitán má v letadle takřka neomezené pravomoci. Jakmile se zavřou dveře, může vás zatknout, udělit vám pokutu anebo taky převzít poslední vůli umírajícího pasažéra.

přiznání stevarda

AddThis
0 comments

Téma

Jak vybrat sedadlo

Ještě než se vrhnete na sedačky, je dobré vědět, že existuje ideální doba k nákupu letenky. Vyhledávač levných letenek CheapAir si dal tu práci, že zanalyzoval vývoj cen u skoro tří milionů letů a zjistil, že nejlevněji se letenky prodávají 54 dní před startem. No a když už je budete kupovat takhle hezky s předstihem, tak si můžete rovnou vybrat nejlepší místo. Podle toho, co chcete nejvíc.

Téma

Když to bylo o fous

Když selže vše, co může selhat, může pasažér dělat dvě věci. Modlit se a spoléhat na to, že ho z té šlamastiky vyseká kapitán. Naštěstí za kniplem nesedávají žádní čajíčci.

Podobné články: Téma

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Dojemně přehnaná show

Češi své herce milují a vztahu s nimi věnují nebývalé úsilí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Kam to dotáhli

Jesse Ventura to v USA dotáhl na guvernéra Minnesoty, Arnold na guvernéra Kalifornie a Ronald Reagan k tomu přihodil roli prezidenta. U nás ale máme taky herce velkých rolí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jací vlastně jsou?

Lidí, kteří se s herci znají a vídají je dnes a denně, jsme se zeptali, v čem jsou herci zvláštní. Co je dělí od nás, normálních smrtelníků. Výpovědi byly upřímné, a tak jsme u některých odpovídajícíh radši změnili jména.
COOKIES
Google+