Pokec

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

KDO BYLA JANA OBROVSKÁ

(1930–1987)
Absolventka Pražské konzervatoře, významná česká skladatelka a redaktorka vydavatelství Supraphon. Komponovala symfonické i komorní skladby a zaměřovala se především na kytaru. Její skladba Hommage à Béla Bartók je klasickou součástí repertoáru kytarových virtuosů.

Kdo to je paní Obrovská?
Jana Obrovská je česká skladatelka, o které se ale moc neví, stejně jako se neví o spoustě dalších českých umělkyň. Já jsem se o ní například dozvěděla z webu Kapralova Society, který se zabývá přínosem skladatelek klasické hudby. Některé objevujeme až teď, kdy zjišťujeme, o co všechno se ženy v historii zasloužily. A nejde jen o umění. Spousta lidí je překvapená, když se dozví, že základy programování a algoritmizace pocházejí z díla matematičky Ady Lovelace.

Proč sis vybrala právě Janu Obrovskou? 
I kvůli příjmení, které obsahuje všechno, čeho se dotýkám ve svých článcích. Téma viditelnosti žen, vyhranění se vůči standardům krásy i výzva ženám, aby se nebály vystoupit a být obrovské. Navíc jedna z mála jejích fotek, které jsem našla, je přímo stvořená k tomu, aby se z ní stal meme. Nevím sice, co si tenkrát myslela, ale její výraz jako by říkal něco ve smyslu: „Takže vy tvrdíte, že mateřská je dovolená?“

A paní Kaprálová byla…
Další významná skladatelka, hudebnice a básnířka, o které jsem se ve škole neučila. Jejím mentorem byl Bohuslav Martinů, dirigovala Českou filharmonii i Orchestr BBC. Byla to drobná žena, která když předstoupila před orchestr, tak se pánové ušklíbali, co jim ta holčička chce a co si to dovoluje, chtít dirigovat svou vlastní věc. Nakonec její skladby a vlastní zhudebněné básně kritika oslavovala. 

Čím víc jsem se o téma sexismu a genderu zajímala a čím víc zkušeností jsem sbírala, tím méně optimistická jsem byla.

A byly tyhle skladatelky feministky? 
Nevím jistě, začala jsem po tom pátrat. Určitě ale tvořily v prostředí, které ženám nebylo tolik nakloněné. Dnes se moc nemluví o tom, jak bizarní předsudky vůči ženám existovaly. Ne tak dávno panovala představa, že ženy nepotřebují vzdělání, protože mají od přírody malé mozky tvořené měkkou houbovitou hmotou. Že nesmějí chodit po setmění ven, protože špatně vidí a propadají hysterii. Moje hrdinka Kleméňa Hanušová musela bojovat za právo dívek na tělesnou výchovu, protože spojení ženy a fyzické aktivity bylo nepředstavitelné. V souvislosti s ženami se třeba mluvilo o „třech K“, tedy Kinder, Kirche a Küche. Patřily jen k dětem, do kostela a do kuchyně. 

U nás nemusely do kostela, ale zato směly pracovat jako jeřábnice.
To ano. Za minulého režimu byly ženy ukazovány i v tradičně mužských profesích, ale po práci pak šly na druhou směnu domů. Protože s „tradiční“ rolí u plotny a dětí jim nikdo nepomohl.

Na co navazuje současné české feministické hnutí? Jestli tedy vůbec existuje.
Já se obávám, že jednotné hnutí neexistuje. Bavila jsem se třeba s Pavlou Jonssonovou, baskytaristkou v kapelách Dybbuk a Zuby nehty, která dnes přednáší kulturní studia na Anglo-American University. Ta hýří pozitivní energií, ale ve skutečnosti se už na začátku devadesátých let zabývala stejnými problémy jako já teď. Takže asi zas tak velký pokrok nenastal. Společenská diskuse se ještě neposunula od témat, jako je stejné platové ohodnocení pro muže a ženy, k otázkám zdravotní péče, porodů nebo žen bez domova. 

To nezní moc optimisticky…
Já jsem opatrně optimistická, protože v poslední době vzniklo, asi hlavně díky inspiraci ze zahraničí, hodně feministických iniciativ. Jako doma pomáhá ženám bez domova. Konsent se zabývá sexuálním obtěžováním a znásilněním. Čtvrtá vlna zase sexismem v uměleckém prostředí. Vznikají i feministické umělecké kolektivy jako LOL Lab. Líbí se mi, že zastupují různé pohledy, protože každý člověk vnímá feminismus trochu jinak a je třeba být stále otevřený. V historii měly například Afroameričanky problém ztotožnit se s feministickým hnutím v USA, které bylo orientované na bílé Američanky. Těším se taky na Kongres žen, který se letos v září opět uskuteční, třeba jednotlivé spolky a aktivity ještě více propojí.

Ty sama se zabýváš sexismem v hudební a klubové subkultuře. Na což si spousta lidí řekne – no moment, zpěvaček a hudebnic je přece spousta. 
Kdysi jsem s dramaturgem Chapeau Rouge pořádala sérii akcí pod názvem Shevening, která představovala umělkyně napříč žánry i disciplínami. Přišlo mi tehdy divné, že se o hudebnicích mluví jen jako o krásných zpěvačkách, proč se nemluví o producentkách a skladatelkách? Nepřišlo mi ale nutné spojovat tu akci s nějakým feminismem. Myslela jsem si, že stačí trochu upravit tu zaběhnutou představu o umělkyních a že to půjde samo, jako by feminismus patřil do minulosti. 
09_17-2017_cilichilli-Rodice_k_tabuli-pokec_3A

Kdy se tvůj názor změnil?
Čím víc jsem se o téma sexismu a genderu zajímala a čím víc zkušeností jsem sbírala, tím méně optimistická jsem byla. Mám taky zkušenost z práce v reklamní agentuře, kde se s genderovými stereotypy pracuje programově. A v hudbě jsem později měla i sama nějaké zkušenosti se sexismem. Třeba: připravuji si techniku před akcí, kde vystupuju jako DJka. Přijde zvukař, a aniž se na mě podívá, spustí na mého kolegu rappera Bonuse, se kterým vystupuju: „Tak jak to tu ta holčina má?“ Může se to zdát jako prkotina a už jsem se na to naučila reagovat, takže se mi nestává, že bych se v zákulisí rozbrečela. Když se ale s takovým přístupem setkáváš neustále, tak to člověka ubíjí. 

Jak často se to stává? 
Mnoho DJek a producentek se mi s takovými zážitky svěřilo a doporučuji knihu Pink Noises od Tary Rodgersové. Je sestavená hlavně z rozhovorů s elektronickými producentkami. Se stereotypem „jsi holka, tak tomu určitě nerozumíš“ se setkávají naprosto běžně. Zároveň netvrdím, že nejsou ženy, které se nikdy s diskriminací nesetkaly. Jen upozorňuji, že většina hudebnic nějakou takovou zkušenost má a někdy se z toho sexistického prostředí nakonec sesypaly nebo ztratily chuť dál tvořit. 

Proč je takové chování normální? 
Důvodů je spousta. Začíná to už tradičním přístupem k výchově a vzdělání. K technickým oborům jsou vedeni kluci, na hudebních školách nepovažují za nutné v dívčích třídách vybavovat hudební učebny elektronickými nástroji. Navíc populární hudba dřív znala jen to klasické rozdělení rolí: všemocný producent a zpěvačka, která prodávala hudbu svým vzhledem. Punková hudebnice a profesorka Helen McCookerybooková, se kterou jsem dělala rozhovor, mi říkala, že ačkoliv si vždycky hudbu produkovala sama, při podepisování smluv s labelem jí vždycky přivedli nějakého producenta. Proti stejnému přemýšlení musí dodnes bojovat i taková hvězda, jako je Björk, které i dnes hudební média upírají status producentky a jako autory hudby uvádějí jen její spolupracovníky. Björk to hezky vyjádřila v rozhovoru pro Pitchfork, kde se ptala, jestli by stejným způsobem zpochybňovali autorský vklad Kanye Westa, který přece také spolupracuje s celou řadou producentů. 

Kdykoliv se na toto téma rozpoutá diskuse, skončí to napadáním a osočováním. Netušíš, čím to je? 
Je fakt, že v historii by bez určité agresivity některé stereotypy nebylo možné nabourat. Sufražetky by volební právo pro ženy nevymohly, kdyby se nestřetávaly s policií. Afroameričanům v boji o rovnoprávnost také pomohly mnohdy radikální aktivistické skupiny. Dnes se ale většinou jen motáme ve stereotypech a zjednodušených argumentech. Feministky jsou často nálepkované jako ošklivé a zakomplexované. Ženám se vysvětluje, že si stěžují neprávem. Když někdo vysvětluje hudebnici Agu, že sexis­tické chování zvukaře není automaticky útok proti ženám, že si to nemá tak brát, protože zvukaři jsou hovada, to neberu. Proč bych měla přistupovat na stereotyp, že zvukaři jsou hovada? Možná by se svých předsudků zbavili, kdyby se s hudebnicemi častěji setkávali. 

Nedávno proběhla konference, kde řada vážených odborníků, včetně žen, dokonce tvrdila, že muži začínají být ohroženi ženami. Měli by se muzikanti bát, že je budou ženy vytlačovat z pódií? 
Organizátoři konference vědí o problémech současných žen tak málo, až si nejsem jistá, jestli to neměl být jen nějaký sarkastický výpad proti feministkám. Stává se mi ale, že mluvím o feminismu s teenagery. Zdá se mi, že jsou méně zatíženi předsudky spojenými s genderem a nemají problém mluvit ani o sexualitě nebo psychických problémech. Ale jedna slečna mi třeba po debatě o sexismu řekla: „Já nemám problémy s chlapama.“ Což je nepochopení feminismu. Není to dívčí válka a nemá za cíl poškodit muže. Měla by to být válka všech proti tomu, jak je naše společnost nastavená, do jakých rolí, a tedy do jaké nesvobody nás tlačí. Vím o spoustě mužů, i muzikantů, kterým nevyhovuje ta „tradiční“ role hrdiny, lovce, hvězdy. 

To mi připomíná protest proti zlínské výstavě „Co je současný obraz?“ Vznikl proto, že mezi 34 vybranými umělci byla jediná žena. Když se k tomu vyjadřovali kurátoři a kurátorky, tak tvrdili, že jejich volba byla svobodná a obrazy mužů byly prostě lepší.
Když nemůžeme najít dostatek umělkyň, měli bychom se zamyslet nad tím, jaká si nastavujeme kritéria. Podmínkou bývá popularita umělců, která závisí na tom, jak často jsou vystavováni a jak se jejich obrazy prodávají. A pokud budeme pořád upřednostňovat muže, budou pak slavní jen oni. V hudbě to také není jednoduché, protože tvorba umělkyň je často shazovaná, píše se o nich jako o zpěvačkách nebo písničkářkách, kdežto o mužích, kteří dělají to samé, jako o producentech. Shazování a prostředí vytvořené pro lidi s ostrými lokty pak způsobují, že autorky tvoří radši do šuplíku, a je tedy obtížnější je najít. V hudbě kvůli tomu vznikl projekt female:pressure. Promotéři totiž tvrdili, že kvalitní hudebnice, DJky a producentky prostě nejsou. Female:pressure je začalo aktivně hledat a dneska jich mají v databázi tisíce a nikdo už se nemůže vymlouvat. Berlínský festival Heroines of Sound, který prezentuje jen umělkyně, je vyprodaný. Festival CTM má line-up téměř vyvážený a nevšimla jsem si, že by jeho úroveň nebo zájem o něj nějak klesly. Takže – ono to jde. A mimochodem, protest proti zlínské výstavě byl výzva k solidaritě s umělkyněmi. Guerilla Girls, které protestovaly proti nízkému zastoupení umělkyň v prestižních galeriích a muzejích už před třiceti lety, byly ještě radikálnější. 

Takže není potřeba zavádět tu obávanou pozitivní diskriminaci a kvóty? 
Ve skutečnosti kvóty nemusejí být dlouhodobé, nebo dokonce trvalé opatření. Nedávno jsem se zúčastnila série seminářů s názvem Feminis­tická (umělecká) instituce, kterou pořádá iniciativa tranzit.cz. Denisa Beerová z Vídeňské akademie výtvarných umění tam popisovala, jak bylo ustanoveno, že se v případě stejné kvalifikace dvou kandidátů bude přijímat žena. Vytvořili z toho tématu prioritu a aktivně se tomu věnovali. Dnes se už můžou věnovat tématu nebinárních genderových identit a transgender. V Kanadě se zase řeší třeba genderová rovnost v grantové politice. Tak daleko u nás ještě nejsme. Helen McCookerybooková mi v rozhovoru řekla, že pokud se snažíme o kulturní změnu, je potřeba vytvořit pevný základ. Ten nevznikne, pokud neumožníme, aby vznikaly vzory. Já sama jsem se začala věnovat hudbě, protože jsem v pěti letech viděla holku hrát na housle a ve třinácti jsem objevila Erykah Badu a Lauryn Hillovou. Když nebudou ženské vzory a nezmění se náš pohled na genderové role, nemůžeme čekat, že se ženy prosadí samy.

AddThis
0 comments

Čumenda

Když jsou školačky kluci

Fotograf David Váňa jel do Tokia fotit lidi. Vstával, když bylo v Japonsku pět ráno, a chytal je ve čtvrtích Akihabara a Harajuku. Jenže japonské školačky v ujetém oblečení už viděl každý. Takže tady máte kluky. A ti jsou možná ještě zajímavější.

Reportáž

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

Podobné články: Pokec

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.
COOKIES
Google+