Reportáž

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
AddThis
  • Text: Dominik Presl
  • Foto: Profimedia

Libanon

Libanon je malá země na Blízkém východě, sousedící se Sýrií a Izraelem. V sedmdesátých a osmdesátých letech zažil Libanon několik občanských válek všech proti všem, následně byl několikrát okupován Sýrií a Izraelem. I po skončení konfliktů zůstává nadále pod tlakem okolních států, lokálních milic a teroristických organizací a kromě jeho čtyř milionů obyvatel se tu nyní nacházejí i zhruba dva miliony uprchlíků. Volby se v zemi nekonaly více než deset let a nejsilnější politickou silou je Hizballáh, organizace označovaná většinou západního světa za teroristickou. Přesto stále zůstává atraktivní pro početnou komunitu cizinců z celého světa a relativně bezpečným přístavem v blízkovýchodním chaosu.

„Politici tady se nedokážou dohodnout ani na tom, jak se postarat o odpadky, tak je radši nechávají měsíce hnít na ulicích. Přitom je tady nemusí vzrušovat něco jako volby a všichni se navzájem znají už dvacet let, od doby, co proti sobě bojovali v občanský válce,“ svěřuje se Tres. Člověk by podle něj skoro čekal, že to bude o to jednodušší: „A pak se někdo diví, že se nedokážou postarat o dva miliony uprchlíků ze Sýrie a o válku hned za zadkem. A že to tady jde tak do prdele.“
Ptám se ho, proč už se dávno nevrátil zpátky do Států. „Nebo někam úplně jinam?“ dodávám a típu cigáro. Proti smradu to nepomáhá. „Proč? Protože to tady miluju, kámo…“

Rána v Bejrútu

Další ráno sedíme s Tresem na snídani, na terase kavárny na jednom z náměstí ve francouzské části Bejrútu. Není to nejlepší část města, ale ani jedna z nejhorších – žije tu hodně francouzských expatů a taky místní Libanonci mluví hlavně francouzsky. A Tres mi vypráví příběh o tom, jak se sem dostal a proč tu vlastně je. Jeden z těch šílených příběhů, které tu má snad každý.
„Asi tak osm let zpátky jsem studoval v Londýně a z nedostatku lepších nápadů jsem zkusil arabštinu. Zoufale mě nebavila, já z ní neudělal zkoušku a pak jsem zjistil, že bych kvůli tomu nejspíš nemohl dodělat školu.“ Jedinou cestou, jak si zkoušku nahradit, pro něj bylo absolvovat kurz arabštiny na Blízkém východě. Mohl si tehdy vybrat mezi Sýrií a Libanonem. Tenkrát vypadala Sýrie oproti Libanonu paradoxně jako mnohem lepší volba. „Ale já jsem nakonec nějak skončil tady,“ dodává Tres.
„První den po příjezdu jsem se ubytoval ve svým novým bytě a dával si na balkóně první ranní kafe – když mi najednou přímo pod balkónem vybouchnul stánek se zmrzlinou. Dodneška netuším proč, možná ten zmrzlinář někomu vadil nebo tak něco, ale takový věci se tu prostě občas stávaly. A asi to bude znít divně, ale v ten moment jsem si tohle město a tuhle zemi hrozně zamiloval. Protože tohle se ti nikde jinde nestane. A určitej druh lidí, jako jsem já, to nějakým způsobem neovladatelně přitahuje,“ potřese hlavou. „No a pak jsem zjistil, že se tu lidi fakt rádi baví, ale chyběly tu dobrý rave kluby – a tak jsem si jeden otevřel.“

„…každej, koho tu potkáš, kdo se sem rozhodl přijít a dobrovolně tu zůstává, má nějakej svůj důvod a je svým způsobem tak trochu blázen.“

Najednou nás z ranního rituálu vyruší zvuky, které mi zatraceně připomínají střelbu. Docela intenzivní a hodně blízko. Paradoxně jsem asi jediný, koho to vzrušuje – zatímco já jsem okamžitě skočil pod stůl, Tres se jen rozhlíží a nikdo z ostatních hostů nevypadá, že by si něčeho všiml. Když to nepřestává, jdeme se podívat, o co jde – a na jedné z hlavních ulic, vedoucí na náměstí, uvidíme dav asi třiceti lidí s kalašnikovy, kteří vášnivě střílí do vzduchu. Kolemjdoucí nám vysvětlí, že tu včera parta Palestinců ubodala libanonského křesťana – a že jeho rodina přišla uctít jeho smrt. A já začínám chápat Tresovu historku s vybuchujícím zmrzlinovým stánkem…

Na cestě do Sýrie

O pár dní později opouštíme Bejrút – čtyři lidi mezi dvaceti a pětadvaceti, v otřískané Volkswagen dodávce z šedesátek s velkým znakem Peace na boku. Woodstock hadr. Řídí Camille, můj libanonský průvodce a dokumentární režisér, který se na Erasmu v Praze zamiloval do českého piva, svobody a zjevně taky hipsterů z Krymské, protože si kromě obřího afra nechal narůst i stejně obří knír. Na zadním sedadle máme Lan z Číny, která pracuje v neziskovce pomáhající obětem domácího násilí, a Rogera, anglického právníka s čerst­vým titulem z Oxfordu, který odmítl nabídky na práci v nejlepších advokátních kancelářích v Londýně, aby místo toho pracoval po bejrútských kavárnách.

Mobilní checkpoint v BejrútuMobilní checkpoint v Bejrútu
 

Jedeme na výlet, a protože jsme v Libanonu, jedeme do Bikáa – údolí hned u hranic se Sýrií, která se úplně nedoporučuje k návštěvě z důvodu „extrémně vysokého rizika terorismu“. A kde jsou taky největší pole s trávou, které kdy uvidíme. Camille mi po cestě vypráví o svém nápadu na další film: „Chtěl bych udělat dokument v podobě roadtripu na dvou kontinentech, prostě natočit, jak to vypadá, když vezmeš auto a jedeš s kámoši v létě na výlet. Akorát jedna část by byla v Evropě, kde nejsou hranice ani mezi státy, a druhá část by byla v Libanonu, kde… no to vidíš sám.“ 

Zastavujeme u dalšího z checkpointů – armádních stanovišť, která kontrolují každé projíždějící auto a na která narážíme každých pár kilometrů. Naše hippie dodávka ani její namixované osazenstvo překvapivě nevzbuzuje velkou pozornost. Možná jsou tu zvyklí na ještě větší bizár. 
Jak se blížíme k hranicím, checkpointů přibývá, ale jejich osazenstvo se mění – zatímco nejprve nás kontrolovali vojáci, teď nás místo toho kontroluje Hizballáh. Libanonská militantní organizace, která je tady údajně mocnější než vláda, armáda i všichni ostatní. Původně vznikla proto, aby bojovala proti Izraeli, dneska bojuje hlavně v Sýrii proti Islámskému státu.
Pro většinu místních jsou to hrdinové, nebo aspoň někdo, kdo se je snaží chránit a koho mají v úctě. Pro většinu Západu teroristi. Pro nás jenom chlapi v teplákovkách místo uniforem, které by člověk asi jinak od vojáků nerozeznal. Stejní lidé, stejné zbraně, jiný zaměstnavatel. A černá auta bez espézetek s tmavými skly jako poznávacím znamením. A stejně jako vojáci jsou nevšímaví k polím marihuany, kterých tu je, jak bylo slíbeno, opravdu hodně a nikdo se je nesnaží moc skrývat. Armáda nebo milice, účty se nějak platit musí. 

Mar Mikhael je zvláštní místoMar Mikhael je zvláštní místo
 

O něco později sedíme na schodech antického chrámu tak obřího a netknutého, že by se Pantheon mohl jít rovnou zahrabat. Jsme tu široko daleko úplně sami. Zatímco kdekoliv jinde na světě by tohle místo bylo plné jak Disneyland, tady na dohled od Sýrie je všude kolem jen moře trávy a jeden osamělý velbloud stojící před vchodem. 
Camille mi připomíná, že právě kousek odsud unesli před nedávnem pár mých krajanů. A Roger svojí oxfordskou angličtinou vypráví, jak se mu stalo to, co se tady z nějakého důvodu děje tolika zápaďákům, a nikdo tak úplně nedokáže vysvětlit proč: „Sám moc nechápu, proč jsem se rozhodl žít zrovna tady a proč to dělají i všichni ostatní – člověk by nečekal, že se tady někomu bude nějak extra líbit. Ne, že bych tady chtěl žít napořád, vychovávat rodinu a tak. Ale možná je to právě o tom – každej, koho tu potkáš, kdo se sem rozhodl přijít a dobrovolně tu zůstává, má nějakej svůj důvod a je svým způsobem tak trochu blázen.“
Zpátky v Bejrútu
Mar Mikhael je zvláštní místo. Dlouhá ulice s nespočtem barů, klubů, naléváren a putyk po obou stranách, na které se od soumraku do úsvitu motá tolik podivných typů, kolik jsem na jednom místě snad ještě nikdy neviděl. Od chlapíků s botami do špičky přijíždějících v porsche přes místní vousaté hipstry, hipíky zamotané ve špinavých hadrech, žebráky vyhlížející příležitost až po alternativně vypadající lidi z celého světa, mezi nimiž se motají existence, jejichž původ ani cíl si naprosto netroufám odhadovat. =>
Bavím se s Giovannou, Italkou, která sem přišla na půlroční kontrakt s nadnárodní právní společností, a teď už víc než rok po jeho vypršení pracuje jako dobrovolník v táboře pro palestinské uprchlíky: „Nedá se popsat, co je na tomhle místě tak úžasný. Možná absence turistů, možná ta paradoxní svoboda spojená s nejistotou toho, co se stane další den. Vědomí, že možná až se ráno probudíš, něco bude úplně jinak, než bylo večer.“

Bikáa – extrémní riziko, nebo klídek?Bikáa – extrémní riziko, nebo klídek?
 

Venku si mezitím všimnu vysokého hubeného kluka s dlouhým pláštěm a cylindrem na hlavě, který se zvláštním způsobem protancovává ulicí. Můj průvodce Camille si ho všimne taky a vysvětluje mi, že je to uprchlík ze Sýrie – jeden ze dvou milionů těch, kteří sem přišli s nadějí, že se dostanou někam dál, a nedostali: „Je tady pořád. Začínal jako žebrák, potom zkoušel prodávat kapesníky a pak začal dělat kouzelníka. Řekl bych, že si docela polepšil.“ Ptám se na bílého vazouna s psími známkami na krku. „Toho taky znám, to je americkej mariňák. Mají za Bejrútem výcvikový středisko a občas sem chodí na pivo.“ Taky důvod, proč tu být.
Na telefonu mi najednou pípne zpráva. Zítra jsem se chtěl podívat na jih, do oblasti, kde je to údajně trochu divočejší. Můj místní průvodce, který mě tam měl vzít s sebou, píše, že se asi nikam nepojede. Prý se tam střílí a on má ke střelbě obecně negativní vztah. Camille se zamyslí a zmizí. Když se vrátí zpátky, má s sebou první Arabku s modrýma očima, kterou jsem kdy v životě viděl: „Tohle je Táj, moje kamarádka a youtuberka. Zítra jede tam, kam chceš. Má tam babičku.“ Modrooká se usměje, podá mi ruku a řekne, že jí můžu říkat Blue. „Takže ty chceš na jih?“ ptá se.
Vzpomenu si na ještě jednu věc, co mi řekl Tres, zatímco jsme stáli na střeše, kouřili a dívali se na noční město. Podíval se na mě, potáhnul z cigarety, zaklonil se a vydechnul kouř. A pak se smíchem prohlásil: „Dávej si bacha, kámo, protože tohle místo je jako Hotel California. Víš co, z toho songu od Eagles. A jak se sem jednou podíváš, chytne tě a ty už nemůžeš pryč.“

Odpadky vyřešíme jindy Odpadky vyřešíme jindy


Na jihu Libanonu je oblast, kterou má kompletně pod kontrolou Hizballáh. Má tam svoje muzeum schované v podzemních tunelech, plné pozůstatků z válek s Izraelem, kam se chodí malí Libanonci dívat na zničené izraelské tanky. Taky si tam prý může člověk na tržišti koupit kalašnikov a vůbec to zní jako místo, kam by se rozhodně stálo za to podívat. Navíc, jak často můžete mít jako doprovod modrookou arabskou youtuberku?
Podívám se na Táj, na noční ulici plnou podivnejch lidí, a cítím se jako doma. „Jo, chci. Kdy vyrážíme?“ A nad Bejrútem svítá…

 

AddThis
0 comments

Pokec

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

Zoom

Úžasný umělý úd

Ještě před pár lety jsme považovali za nejlepší protézu na světě umělou paži šíleného profesora Orfanika z Tajemného hradu v Karpatech. Během posledních několika let ale věda udělala slušný pokrok a nechává jeho dílo daleko za sebou.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
COOKIES
Google+