Pokec

Muž, který dal syntezátor do Osady havranů

Mezi světovými znalci je Zdeněk Liška hvězda prvního řádu. Doma, tedy u nás, ale tohohle skladatele filmové hudby nezná skoro nikdo. Novinář Pavel Klusák se ho pokusil připomenout ve svém dokumentu „Hudba Zdeněk Liška“. Tak jsme si s ním o tomhle neuvěřitelném a úplně zapomenutém géniovi povídali.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl
1-2018_cilichilli_Spolubydlici_Pokec_2A

Zdeněk Liška (1922–1983)

Je nezapomenutelná postava, na kterou jsme úplně zapomněli. Složil hudbu ke 160 celovečerním filmům, stovkám kraťasů a dokumentů a dost možná i kuvajtskou hymnu. Byl průkopníkem elektronické hudby, ale nedal dopustit na dechovku. Deset let prožil ve vlaku, kterým dojížděl ze Zlína do Prahy a rozepisoval v něm partitury. Když ho nepozvali na karlovarský festival, stoupl si před hotel Pupp a na protest rozdával své milované chlebíčky. Byl tak oblíbený, že si dovolil vzkázat ministru kultury Galuškovi, ať si taky koupí v trafice notový papír a kreslí na něj tečky, když mu závidí vysoký plat. Film Hudba Zdeněk Liška natočil Pavel Klusák pro Českou televizi a je ke zhlédnutí v online archivu.

Proč o Liškovi víme tak málo? Proč ho neposloucháme a neučíme o něm ve školách? 
Důvodů bude asi víc. Ale největší roli hraje skutečnost, že u nás nebylo zvykem vydávat filmové soundtracky. Vzpomeňte si, jaká to byla senzace, když si Ondřej Soukup zařídil vydání hudby k Bony a klid. Panton vydal jen jednu kompilaci Zadáno pro film, což byl profil Filmového symfonického orchestru a Liška tam má asi tři skladby. Jeho hudbu tím pádem můžeme slyšet opravdu jen ve filmech. I hudba k oskarovému snímku Obchod na korze vyšla v USA. 

Zachovala se někde v původní podobě? V archivech, na magnetofonových studiových pásech?
Při výrobě každého filmu se vyrábí zvlášť tři zvukové stopy: dialogy, ruchy a hudba. Těch hudebních se ale bohužel zachovalo naprosté minimum. Spousta zajímavé hudby je tím pádem nepoužitelná. Já jsem se třeba prokoukal všemi africkými cestopisy Hanzelky a Zikmunda, kteří z nějakého důvodu nenatočili v Africe autentickou hudbu, a Liška ji proto vytvářel ve studiu. Což je strašně zajímavé, protože on exotickou hudbu nestudoval, ale prostě si ji vymýšlel. Říkal jsem si, že na těch čtyřech dlouhých DVD přece musí být nějaký delší kus. Není. Je tam jen pětadvacet vteřin v titulcích a zbytek je utopený pod komentářem. 

Liška tvořil v období, kdy v české filmové hudbě působila spousta zajímavých autorů. Proč jste si vybral pro dokument právě jeho?
Takhle – česká filmová hudba a skladatelé jako Luboš Fišer, Jiří Srnka, Svatopluk Havelka nebo William Bukový si zaslouží vlastní seriál. Liška je unikátní, protože jeho hudba přesahovala roli zvukového doprovodu. Pomáhala film dotvářet, dodávala do filmu něco navíc. Bavil jsem se o něm s Jurajem Herzem, který s ním tvořil. Vyprávěl mi, jak si s Liškou sedl režisér a vyprávěl mu, jak si hudbu představuje. On to s úsměvem odkýval, pak sbalil krabice s pásem, odnesl si to na svůj vlastní střihací pult a přinesl mu kompletní hudbu. Ne pár témat, která se pak rozstříhají na různá místa, ale hotový soundtrack připravený na nasazení do filmu. Často ta hudba byla úplně jiná, než co si přál režisér. Zněla v jiných časech, měla jiný charakter, rytmus, dávala filmu další rozměr.

Nechal si to každý líbit? 
Nevím o případu, že by kdokoli Liškovi jeho vizi odmítl. Vím ale o případech, kdy za to režiséři byli rádi. Stalo se to hned u jeho první zásadní práce, což byl Zemanův Vynález zkázy. Karel Zeman se prý při střihu filmu trápil. Liška mu přinesl hudbu a navrhl mu, že by věděl o způsobu, jak film přestříhat, zrychlit ho a s jeho hudbou ho sladit. Zeman, který byl tehdy vážený režisér, byl natolik moudrý, že ho poslechl. Vynález zkázy se díky tomu stal klasikou a nejexportovanějším československým filmem všech dob. 

Psal Liška i jinou hudbu než filmovou?
Ne. Vždycky říkal, že „píše jen pod obrázky“. Byl ale výjimečný tím, že do žánru filmové hudby dokázal vstřebávat aktuální hudební dění kolem sebe. Když Kadár a Klos točili drama Obžalovaný, tak Liška přišel do studia, kam si objednal čtyři klavíristy, rozdal jim partitury, ale místo piana jim dal psací stroje. Při natáčení hudby pro Holubici vzal Vláčilovi šálu, zapletl ji do strun piána a vyráběl tak unikátní zvuky. Pracoval se studiovými efekty, s ruchy, kousky dialogů, používal velké pěvecké sbory jako hudební nebo i rytmický nástroj. Podobné postupy v tutéž dobu používala světová hudební avantgarda, která u nás byla takřka neznámá. On si to „odžil“ ve svém oboru filmové hudby. 

Byl také jeden z prvních experimentátorů s elektronickou hudbou.
Začal s ní pracovat na začátku 60. let, což bylo hodně brzy i ve světovém měřítku. Některé zdroje uvádí, že dojížděl i do legendárního Polského experimentálního rozhlasového studia Eugeniusze Rudnika ve Varšavě, které s elektronikou pracovalo už v 50. letech. Já si ale myslím, že většina jeho elektronické hudby vznikala u nás. V Praze tehdy působil člověk, který syntezátory stavěl, Liška k němu chodil, společně hledali a modulovali zvuky a vybíral si ty, které pak používal. Je hrozně zajímavé, že Liška používal elektronickou hudbu v úplně neočekávaných filmech. V Ikarii XB 1 je pochopitelná. On ale používal syntezátory i v Osadě havranů, ve filmu o pravěku, kde navíc z nějakého důvodu používal tak hluboké tóny, že je v tehdejších kinech nebylo možné slyšet. Pulzující elektronická hudba, místy snad až skoro techno, zní i v dětské animované pohádce Hermíny Týrlové Sněhulák. Vážně nevím, kdo jiný by si to dovolil. 

… HUDBA K FILMU LIŠÁCI, MYŠÁCI A ŠIBENIČÁK JE JEDNA Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH LIŠKOVÝCH PRACÍ VŮBEC. U SCÉNY, KDE MLADÝ JAN KRAUS CVÁLÁ NA KONI, SE VŽDYCKY ROZBREČÍM.

Složil i něco špatného?
Koncem 70. let už byl unavený, potýkal se s cukrovkou a v hudbě se často opakoval. Navíc jak skládal pro takřka cokoli, tak se podílel na propagandistických dílech, jako byly seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici nebo na válečné trilogii Otakara Vávry. Je to škoda, protože jeho hudby v těch seriálech a filmech není moc a skládání mu zabralo spoustu času. Opustil kvůli tomu  třeba spolupráci s Věrou Plívovou-Šimkovou. Přitom hudba k filmu Lišáci, Myšáci a Šibeničák je podle mě jedna z nejkrásnějších Liškových prací vůbec. U scény, kde mladý Jan Kraus cválá na koni, se vždycky rozbrečím. Práci na Páni kluci už ale nestíhal a doporučil místo sebe mladého Petra Hapku, který se díky ní proslavil. Jiná věc je, že často skládal dobrou hudbu pro špatné filmy, a často právě tam jsem nacházel hrozně zajímavé věci. V polozapomenutých slovenských televizních filmech zní motivy z pravoslavných chorálů. V dost nekoukatelném filmu Dýmky hraje kapela Liškův jazz. Ve 30 případech majora Zemana je k nalezení obrovská spousta originálních hudebních motivů. Za nepříliš povedenou ale považuji jeho práci pro íránského šáha.

Je pravda, že složil kuvajtskou hymnu? 
Údajně skládal návrhy hymny pro asi tři blízkovýchodní státy. Nevím, jestli si ten jeho návrh Kuvajt vybral, mně jejich hymna zní jak od Jaroslava Uhlíře. Pro Muhammada Rezá Šáha Pahlavího ale opravdu skládal. Jednak hudbu k multimediálnímu památníku inspirovanému českým Kinoautomatem, který šáh viděl na výstavě Expo 68, a potom takovou patetickou zatěžkanou symfonickou suitu k 2500. výročí Perské říše.

Dozvěděl jste se díky dokumentu o Liškovi něco úplně nového?
Ono se o něm vlastně moc neví. Neměl rád publicitu, za svého života dal jediný rozhovor nějakému slovenskému časopisu. Jediná možnost, jak se o něm něco dozvědět, je zpovídat tvůrce, se kterými pracoval. Od nich jsem se dozvěděl, jaká osobnost to byla. Když mi Jan Švankmajer, jeden z nejznámějších a nejrespektovanějších filmařů, vypráví, že si netroufal Lišku požádat, aby mu složil hudbu. Že k němu měl celou dobu úctu a odstup, že si nedokázal ani představit, že by mu mohl něco vytknout nebo mu, nedejbože, vynadat. 

Není vlastně divné, že třeba Švankmajer je ve světě proslulý, kdežto o Liškovi se vlastně neví?
Je a je to škoda. Když se o Liškovi bavím s lidmi ze zahraničí, tak se diví, proč není vydaná jeho kompletní diskografie. Je to typický, kultov-ní, polozapomenutý autor, jejichž objevování je teď v módě. Pracoval se známými tvůrci, je součástí české nové vlny. Pro vydavatele by to vlastně ani nebyl nějaký velký risk. Pak se ale bavím s Andy Votelem z labelu Finders Keepers, který Lišku začal vydávat v Anglii, a on mi říká, že vydání jediné desky mu zabralo deset let vyjednávání. Neznám u nás nikoho, kdo by se do takové práce pustil.

Takže si za to můžeme sami. 
Je otázka, jestli už není pozdě. Tím, jak se měnili vlastníci, privatizovaly firmy a likvidovaly archivy, tak je obrovská část české hudební produkce navždy ztracená. Když se v 90. letech vydavatelství Zóna rozhodlo vydat alba věnovaná Vláčilovým filmům Údolí včel a Marketa Lazarová, tak producent Petr Soukup zjistil, že mu nezbývá než vydat kompletní zvukovou stopu. Nakonec je to ale dobře, protože ta Liškova hudba funguje i v takovémto zvláštním propletenci s ruchy a dialogem.

Hříšní lidé města pražského 

V hudbě pro detektivní seriál použil hudební amalgám, ve kterém propojil elektronické zvuky s flašinetem, který prý našel s Jiřím Sequensem na matějské pouti. 

Ovoce stromů rajských jíme

Ve feministickém dramatu Věry Chytilové je slyšet Liškův obrovský hudební záběr od elektroniky po symfonické zpracování biblických textů. Hudba je náročná, trpká a souzní s filmem. 

Ikarie XB 1

První elektronický soundtrack sice Liška složil k satirickému (a dnes těžko koukatelnému) filmu Muž z prvního století, v kultovní Ikarii ale zkomponoval s pomocí tehdy těžko dostupných syntezátorů temný futuristický opus. 

Spalovač mrtvol 

Zdeněk Liška se údajně ptal Juraje Herze, jestli má v hudbě strašit, nebo jít náladově proti děsu, který scéna navozuje. Režisér odpověděl, že strachu je dost v obraze, ať prý složí něco, co jde náladou proti. Rudolf Hrušínský coby Karel Kopfrkingl tím pádem honí svou dceru po márnici za doprovodu slavnostního plesového valčíku. 

AddThis
0 comments

Čumenda

STRACH, kam se podíváš

Prádelny, bary, obchody, kavárny, obýváky – svítící televizní obrazovky se zprávami plnými nemocí, terorismu a válek najdete ve Spojených státech doslova na každém kroku. Jakou silou vlastně znepokojivé zprávy působí na lidské podvědomí? Žijí Američané v úzkosti, které nelze uniknout? Stírá kabelovka hranice mezi tím, co je imigrace, co terorismus a co třeba epidemie eboly? Tyhle otázky si položil fotograf Michael P. Amato ve své sérii Fear Culture, USA. Podle něj média vyzdvihují znepokojivé novinky a zahlcují jimi své diváky v rutinním prostředí, ať už jde o vlastní domov, nebo veřejně navštěvovaná místa. Neustále tak zasahují každodenní život lidí skrze zdánlivě neškodnou obrazovku. Podvědomě ovlivňují naše názory a rozhodnutí, což ale za „neškodné“ rozhodně považovat nemůžeme.

Reportáž

Klírovat bórd

Poslali jsme na šampionát v mobilních hrách holku, co o nich nemá ánunk.

Podobné články: Pokec

2018 | 9 | Země All Inclusive

V Tunguzce možná přišla na návštěvu temná hmota

Miluje dobrodružství, záhady a vědu. Geofyzik Günther Kletetschka zkoumá magnetické anomálie na nejrůznějších místech na Zemi, ale během třinácti let v NASA se podílel i na průzkumu Marsu. Rád by přišel na kloub tomu, co se před přesně 110 lety odehrálo v případu takzvaného Tunguzského meteoritu. Jak by mohl souviset střet kosmického tělesa se Zemí s dobou ledovou? A jak můžou stromy falšovat zápisy ve svých letokruzích?

2018 | 8 | Chodiči

Už to není banda holohlavých mlátiček

Na začátku filmu Až přijde válka se hlavní protagonista potí u maturity. Vzápětí stejného klučinu vidíme v lese navlečeného do maskáčů, jak štěká rozkazy na partu chlapů se samopaly, kteří se rozhodli vzít obranu Slovenska do vlastních rukou. Na konci už samozvaný vojevůdce velí desítkám „branců“ a řeční na náměstích o tom, jak je potřeba zavést pořádek. Bohužel ten film není fikce, ale dokument. Režisér Jan Gebert s ním otvíral letošní dokumentární sekci Berlinale.

2018 | 5 | Ti druzí

Křoví je budoucnost

„A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo.“ Broučci. Tak jako oni vyrazte do přírody (což může být i kus divočiny uprostřed města) a koukejte kolem sebe. Zkuste se prodrat hustým porostem jako zakládající člen sekty Křovinářů, špičkový terénní botanik Jan Albert Šturma. A nechte se ohromit jeho vyprávěním o zelených přistěhovalcích, o krotkých i panovačných kytkách a o kráse tam, kde ji nečekáte.
Google+