Téma

Spolubydlící

Z mileniálních mamánků parazitujících na rodičích už je trochu unavené klišé. Ale lidé, co sdílí byt? To je, přátelé, regulérní fenomén.
AddThis

Spolubydlení je něco, co si vyzkoušela většina z nás. Aspoň tedy v nějaké formě, kterých je, mimochodem, spousta. Krátkodobě bydlení sdílíme na táborech, školeních a soustředěních, dlouhodobě na internátech, kolejích a privátech. V dospělosti se mačkáme v kasárnách, klášterech, squatech, ubytovnách, hostelech a někteří z nás ve vězeních. Ke stáří se zase začneme uchylovat do pečovatelských domů a důchodcovských komunit. Dalo by se vlastně říct, že spolubydlení je něco, co nás provází po velkou část našich životů, a že léta, která prožijeme v osamocení svých bytů, jsou víceméně výjimkou z pravidla. Dobrá, to možná přeháníme, ale dost možná se situace zanedlouho změní. Lidé spolu totiž sdílí domácnost čím dál častěji a nejde v žádném případě jen o studenty nebo důchodce.  

Postadolescenti

Důvodů pro takový velký nárůst je spousta. Jedním z hlavních je trend odkládat závažné životní kroky, jako je založení rodiny a rození dětí, na čím dál vyšší věk. Je tak rozšířený, že pro něj sociologové vytvořili zvláštní výraz „postadolescence“. Postadolescent nežije s rodiči, ale nezaložil ještě rodinu, pracuje, ale daleko více si váží svého volného času a okruhu přátel. Stále vyšší počet příslušníků téhle skupiny si sociologové vysvětlují tím, že vyrůstáme v daleko nejistějším prostředí, než ve kterém vyrůstali naši rodiče. V jejich případě bylo normální ve dvaceti se oženit či vdát, založit rodinu a usadit se na zbytek života v jednom zaměstnání. Dnes ale založení rodiny a koupě bytu znamená, že si na trhu práce pohoršíme, protože přestaneme splňovat ideál mladého, flexibilního člověka bez závazků. Dnešní mladí lidé sice mají nekonečně více možností, kam svůj život nasměrovat, ale zároveň i daleko menší jistotu, že se o ně někdo postará, když ho nasměrují špatně. 

MEZI LETY 2005 A 2015 VZROSTL POČET DOSPĚLÝCH SPOLUBYDLÍCÍCH V USA O NEUVĚŘITELNÝCH 39 %. VE SPOLEČNÝCH DOMÁCNOSTECH TAM DNES ŽIJE SKORO TŘETINA LIDÍ VE VĚKU 18–31 LET, ZATÍMCO V ROCE 1968 TO BYLO POUHÝCH 6 %. VELMI PODOBNÉ JE TO I V EVROPĚ. TŘEBA V ANGLII SE ZA POSLEDNÍCH ŠEST LET ZVÝŠIL POČET ČTYŘICÁTNÍKŮ SDÍLEJÍCÍCH JEDEN BYT O SKORO 200 %, POČET PADESÁTNÍKŮ O 300 %. 

Trend prodlužování mládí není samozřejmě jediným důvodem, proč se spolubydlení množí. Má na něj velký vliv nárůst sdílené ekonmiky, která nabourala tradiční představu o tom, že je potřeba něco vlastnit, abychom si to mohli užívat. Sociální sítě umožnily vznik a udržování malých komunit, které se ve formě spolubydlení vlastně jen překlopí do reálného světa. Ve světě má navíc spolubydlení dlouhou tradici. Například v Německu a Anglii nebo v USA fungují komunity spolubydlících už od 60. let. Původně to byly sociální experimenty, které se snažily najít radikální alternativu tradiční rodiny. Chtěly odstranit z vedoucí pozice autoritářského otce, založit vzájemné vztahy na jiném základě než na principu „já vydělávám a ty budeš poslouchat“. V Německu bylo v 70. letech těchto komunit tolik, že se pro ně dokonce vžila zkratka WG (Wohngemein­schaft nebo Wohnkollektiv). Když radikální generace dospívaly, začal se ze společného bydlení vytrácet sociálně protestní a ideologický náboj. WG sice fungují dodnes a proti establishmentu se pořád tak trochu vymezují, ale ke spolubydlení je spíš táhne touha bydlet v atraktivní lokalitě a nemuset kvůli tomu prodávat orgány na černém trhu. 

1-2018_cilichilli_Spolubydlici_Tema_2ASpolubydlici

Dělba nájmů

Nájmy rostou, rostou rychle, všude a růst budou i nadále. Průměrná evropská rodina utratí za bydlení kolem čtvrtiny příjmů, což ještě nezní tak zle. Údaje o cenách bydlení ve velkých městech jsou ale o dost děsivější. Třeba v Německu a ve Francii zaplatí nájemce za třípokojový byt v centru 67 % průměrného příjmu – a to jsou na tom ještě zdaleka nejlépe. Ve Velké Británii vyšplhají náklady na 84 %, v Itálii na 85 % a v Česku na 101 %. Hůře jsou na tom jen Slováci a Rumuni se 120 %. Skupinou, která se s tímto nepoměrem potýká nejvíce, jsou samozřejmě mladí lidé. Generace, která nastupovala do práce během finanční krize (a vlastně i po ní), byla nucena spokojit se s nižšími platy než jejich předchůdci a na nájmy ve velkých městech a jejich atraktivních čtvrtích její příslušníci zkrátka nemají. Jedna z mála možností, jak to obejít, je právě spolubydlení.

Kde společný byt můj

V našich končinách máme se spolubydlením daleko méně zkušeností než ve zbytku Evropy (což je možná jeden z důvodů, proč tak sveřepě nenávidíme squatting). Za socialismu u nás takřka neexistovalo, protože nebylo legální pronajímat byt a lidé se ve dvaceti letech brali a zakládali rodiny. Dnes jsme se se zbytkem světa v podstatě srovnali, hlavně proto, že naše příjmy přestávají stíhat cenové nároky života v metropolích. Podle našeho největšího serveru zaměřeného na inzerci spolubydlících eSpolubydlení.cz se 56 % sdílených domácností vyskytuje v Praze a Brně a dalších 40 % v krajských městech. Nájmy v těchto městech za poslední rok až na výjimky dramaticky rostly (v Praze o 10 %, v Jihlavě a Českých Budějovicích o 17 % a v Olomouci dokonce o 20 %), zatímco platy takový vysoký skok rozhodně nečeká. 
Zdá se, že pro mileniály, kteří vidí smysl života v usrkávání latte v intelektuálních kavárnách hip čtvrtí, bude spolubydlení čím dál častějším řešením, jak překlenout propast mezi příjmy a náklady na bydlení. Ze spolubydlení se díky tomu už dnes stává regulérní životní etapa a dost možná se z ní vyklube i nějaká nová forma rodiny. Sociologové koneckonců už od 90. let operují s termínem „zvolená rodina“. Ta se neskládá z pokrevních příbuzných, ale ze skupiny přátel, bývalých a současných partnerů, kteří si navzájem poskytují podporu, projevují náklonnost a lásku. Zvolená rodina spolubydlících to prostě jen dotáhne na vyšší level v tom, že spolu budou sdílet byt nebo dům. Když to vezmete kolem a kolem, tak spolubydlící vlastně váš životní partner je. Akorát se k sobě nastěhujete hned první den a konflikty nemůžete zažehnat usmiřovacím sexem. 

1_2018_CILICHILI_Spolubydlici_Tema-3A
AddThis
0 comments

Téma

Ze spolubydlení jsem měl depky

Alan Hrdlička si spolubydlením prošel před pár lety a rozhodně by ho jako životní styl nedoporučoval.

Téma

Děsím se, že to jednou skončí

David Grudl je úspěšný programátor, publicista a sociálněsíťový živel. Před časem se rozhodl, že se odstěhuje ze svého vlastního bytu do pronájmu, který sdílí se dvěma spolubydlícími.

Podobné články: Téma

2018 | 8 | Chodiči

Jezděte pěškobusem

Chůze z nás udělala pány tvorstva. Vážně. Celý příběh naší cesty na vrchol potravního řetězce začal v Africe někdy před 5 až 7 miliony lety, když se náš praprapředek australopiték rozhodl opustit bezpečí lesa a vydat se na pochod savanou. Aby ve vysoké trávě nezabloudil, musel se naučit chodit po zadních a s hlavou vzhůru. Když už mu to tak hezky štrádovalo, pouštěl se dál.

2018 | 8 | Chodiči

Proč šlapete?

Zeptali jsme se lidí, kteří chodí opravdu hodně, co na tom vidí.

2018 | 8 | Chodiči

Chodicí starter pack

Pár tipů na dlouhý pochod.
Google+