Téma

Ze spolubydlení jsem měl depky

Alan Hrdlička si spolubydlením prošel před pár lety a rozhodně by ho jako životní styl nedoporučoval.
AddThis

Jak jste ke spolubydlení přišel?
Bylo to v době, kdy jsem se rozváděl a musel jsem prodat byt, ve kterém jsme žili. Posledních pár měsíců jsem v něm bydlel s kamarádem, který se taky rozcházel, takže jsme se pak nastěhovali spolu na privát.

Litoval jste toho někdy?
Z počátku ne. Připadalo mi super zbavit se spousty věcí, užívat si svobody a připadat si zase jako student. Problémy nastaly, až když se kamarád odstěhoval a já si hledal náhradu.

Kde a jak jste hledal? 
Dal jsem si inzerát na byty.cz a ještě k tomu na espolubydlení.cz. Během pár dnů jsem měl dvacet odpovědí, protože to byl hezký byt ve vilové čtvrti se zahradou. Z těch dvaceti odpovědí jsem ale polovinu okamžitě vyřadil. Psali třeba lidi, co smlouvali o ceně, asi čekali, že jejich bydlení budu dotovat ze svého či co. Nebo se ptali, jestli nevadí, že mají tři psy. Jiný zase k odpovědi přiložil pět svých fotek v plavkách z dovolené, ať prý vidím, jak vypadá. Ty aspoň trochu normální jsem pozval na návštěvu, na kterou se polovina z nich nedostavila. Z těch zbývajících jsem zase musel vyřazovat. Jeden mi třeba oznámil, že jestli tu má bydlet, tak chce můj pokoj. Další se ptal, jestli je k dispozici víc parkovacích míst, že vozí z Německa auťáky a potřebuje někde postavit nákladní návěs. Třetí byl kuchař v hotelu a byl zklamaný, že nemáme mrazák. Potřeboval někde skladovat maso, které kradl v práci. Prostě hromada podivínů.

Vybral jste někoho?
Bydlel jsem během asi tří let se čtyřmi lidmi. První byl fajn kluk, někde ze severu Čech, ale měl hrozné kamarády. Ti za ním jednou za čtrnáct dní přijeli na víkend. V pátek odpoledne přijeli, vybalili kořalku a piko a táhli mejdan do neděle do večera. Takže jsem to musel ukončit, protože domácí to nedával a já taky ne. Další se zdál taky v pohodě, bydleli jsme spolu skoro dva roky a společně jsme se stěhovali do velkého bytu přímo v centru Prahy ke dvěma holkám. Jedna z nich, majitelka bytu, právě prodala firmu a procházela duchovní obrodou. Rozhodla se, že ji peníze nezajímají, bude cestovat po světě a že u ní můžeme bydlet jen za pár stovek na inkaso.

To zní dobře, ne?
Jo. Jenže ona se po dvou měsících vrátila, z odhodlání žít prostým, duchovním životem nezbylo nic. Nejdřív mě vystěhovala z pokoje do kamrlíku u vchodu. Pak začala zvedat nájem. Vyhodila uklízečku, kterou jsme si platili, a rozhodla, že peníze budeme dávat jí a ona bude uklízet. Což nedělala, ale peníze si brala. Do toho se přidaly problémy s tím mým spolubydlícím, který přestal platit nájem a občas se třeba týden neukázal. Když jsme ho pak jednou odchytili mezi dveřmi, tak tvrdil, že je psychicky na dně, protože se mu zabil bratr v autě. Po dvou měsících jsme zjistili, že sice bratra má, ale že je živ a zdráv a že si jeho smrt vymyslel, protože nechtěl platit nájemné.

To už zní hůř.
Vážně nepřeháním, když řeknu, že jsem začal mít z bydlení deprese. Nebavili jsme se, všichni jsme bývali zavření u sebe v pokojích, já chodil domů pozdě v noci, abych se s nikým nemusel vídat. Komunikovali jsme přes takové ty pasivně agresivní vzkazy na samolepkách na ledničce. Jeden třeba zněl: „Až zase budeš vařit, tak prosím vyvětrej, ať ty smrady nemusím čuchat.“ Nebo: „Nevím, kdo se mi o víkendu válel v posteli. Mám na ní hnusné fleky.“

To ale neznamená, že by to takhle mělo být pokaždé, ne?
Asi ne, ale je naivní si představovat, že ve spolubydlení to funguje jako v Přátelích. Pokud nevyhrajete loterii a netrefíte na dokonalé spolubydlící, tak budete sdílet své nejužší soukromí s lidmi, které minimálně zpočátku moc neznáte. A jsou to nejspíš lidi, kteří si z nějakého důvodu nemůžou dovolit žít sami. Mají problémy s penězi. Řeší rozpadlé vztahy, osobní problémy. Chtějí bydlet v populární čtvrti, kde jsou drahé nájmy, aby to měli blízko domů z kalby. O spolubydlení jsem slyšel skvělé historky, ale daleko víc jich je dost děsných a sám jsem jich hodně zažil na vlastní kůži.

Takže spolubydlení nedoporučujete? 
Myslím si, že je to způsob života, který vyhovuje lidem, jimž je spousta věcí jedno. Pro studenta a člověka na začátku dospělého života je to ideální. Ve čtyřiceti letech by člověk asi měl mít nějaké své soukromí a nepodávat si ráno dveře na záchod s třemi cizími lidmi a hádat se s nimi, kdo vypil mlíko do kafe.

AddThis
0 comments

Téma

Když spolu žijou dědové

Může se zdát, že spolubydlení je doménou studentů a mladších ročníků obecně. Ale není to pravda. Ve světě existuje hned několik modelů spolubydlení, které se týká všech generací. A některé se začínají prosazovat i u nás.

Téma

Spolubydlící

Z mileniálních mamánků parazitujících na rodičích už je trochu unavené klišé. Ale lidé, co sdílí byt? To je, přátelé, regulérní fenomén.

Podobné články: Téma

2018 | 6 | Kdo chce hasit, musí hořet

Kdo chce hasit, musí hořet

Finové chodí do sauny, Američané na baseball a Berlíňané na techno. Češi a Moravané tráví volný čas motáním hadic, běháním v nehořlavém obleku a zachraňováním dvou- a čtyřnohých bližních. Naší nejpočetnější zájmovou organizací jsou dobrovolní hasiči.

2018 | 6 | Kdo chce hasit, musí hořet

Mistrovství světa v mávání s hadicí

Hasiči spolu během přípravy soutěžili odjakživa. Hasičský sport s mezinárodně platnými pravidly k nám ale přišel až v roce 1967. Založil ho bývalý náčelník Pavel Stoklásek, inspiraci si dovezl ze služební cesty po SSSR. Soutěží se ve čtyřech disciplínách. Návod na ně zní takhle:

2018 | 6 | Kdo chce hasit, musí hořet

Zákupští bývali vždycky nejlepší

První dobrovolný hasičský sbor u nás a jeden z prvních v Evropě vznikl roku 1850 v Zákupech. Když jsme se vypravili do města s nejstarším hasičským sborem, tak jsme rovnou vyzpovídali jeho nejstaršího člena, místní hasičskou legendu Františka Vomáčku.
Google+