Reportáž

Co se stane v Praze, zůstane v Praze

Průvodce stag parties neboli rozluček se svobodou není zaměstnání, na které se pořádají výběrová řízení. Nedozvíte se o něm z inzerátů. Možná proto, že to není ani tak zaměstnání, jako sociální sonda do mužského kolektivního myšlení říznutá městskou adventurou a únikovou hrou. Vyzpovídali jsme dívku, která tuhle práci dělala.
AddThis
  • Foto: Profimedia

Do agentury, která v Praze pořádá programy pro rozlučky se svobodou, jsem se dostala přes kamarádku. Nabídla mi, abych se k nim do firmy šla mrknout, protože hledají další lidi. Ty hledají v podstatě neustále. Jedním z důvodů je čím dál víc rostoucí poptávka. Začínala se čtyřmi kolegyněmi. Když jsem nastupovala já, už nás bylo dvacet a teď, co vím, je tam lidí asi čtyřicet. Firem této velikosti je v Praze asi šest a k tomu nepočítaně malých, které zaměstnávají pár holek. Druhým důvodem neustálé poptávky je velká fluktuace. Vodit partu rozjetých chlapů noční Prahou není něco, čemu byste se mohli věnovat celý život. Věřte mi.
Rozlučka je pro Brity kult a pořádá ji doslova každý nastávající ženich. Nezáleží na tom, jestli jste pokladač koberců nebo mozkový chirurg. Budete se ženit, best man, tedy svědek, vám uspořádá rozlučku. A pravděpodobně v Praze. Byznys funguje zhruba takhle: Best man zajde do agentury třeba v nějakém One-horse Townu a řekne jim: „Chceme udělat rozlučku v Praze. Co nám, šéfíci, můžete nabídnout?“ Pak se řeší počet účastníků, míra konzumace alkoholu a jiných stimulantů a dojde i na detaily, jako jestli chtějí pánové striptérku hned do limuzíny z letiště, nebo se za holkama půjde až po večeři. Když se všechno dá dohromady a zaplatí, přepošle anglická agentura itinerář českým partnerům a ti ho předají mně. 

ČiliChili Všechno, co jsme milovali
Já pak pracuju už s dohodnutým programem. Je v něm počet lidí, kontakt na organizátora, což bývá svědek, rozpis aktivit, rozpočet a orientační časy. Oficiální program pro průvodkyni končí většinou o půlnoci, kdy parta sedí buď v hospodě, nebo stripbaru, a já můžu domů. Já to většinou nedělala, protože čím déle s nimi jsem, tím líp jsem na tom finančně. Plat průvodkyně se totiž skládá ze dvou složek. První je hodinová mzda podle oficiálního programu a pak provize z útraty v podnicích. Funguje to tak, že přijdu do baru, se kterým jsem domluvená, řeknu: „Ahoj, já jsem Katka z té a té agentury, vedu patnáct lidí.“ Oni mi pak schovají účet a druhý den mi z něj dají provizi, dejme tomu 15 %. Kolik peněz to v konečném součtu dělá? To je různé. Záleží na tom, kolik si s sebou kluci přivezou na útratu, do jakých podniků je vodím a co všechno jim zařizuju. Asi není tajemství, že kromě alkoholu tu tyhle party konzumují spoustu dalších párty doplňků. A ty se na tom buď můžeš podílet, nebo se prostě jen dívat stranou a nechat je, ať si to zařídí po svém. Za víkend si může holka přinést domů dva tisíce, anebo taky šedesát. 

Je to všechno o lidech

Programy rozluček jsou víceméně stejné. Sestávají z chlapské zábavy typu motokáry a střelnice, pak se jde na večeři a pak na tah, striptýz a jiné nahotiny. Co se naopak neustále mění, jsou lidi. Naučila jsem se, že nemůžu dát na první dojem. Pamatuju si, že jsem čekala v příletové hale, otevřely se dveře a z nich se vyvalila parta Indů. Každý z nich měl dva metry, kolem krku řetězy, na hlavě šátky jako nejtvrdší gangsteři z hiphopových videoklipů a já měla chuť se otočit a utéct. Po pěti minutách jsem zjistila, že to jsou ti nejmilejší kluci, co nepřijeli za laciným pivem a holkama, ale podívat se na Prahu. Byla to s nima paráda, akorát jsem se moc bavila pohledy vyhazovačů v klubech, když jsem do nich s touhle partou hromotluků nakráčela. 

Třeba jsi v podniku, kde se na pódiu předvádí liliputka v latexu s hadem.

ČiliChili Všechno, co jsme milovali
Opačný extrém jsem zažila, když jsem si z letiště vezla skupinu navoněných francouzských krasavců, ze kterých se vyklubala parta arogantních blbů. Nic jim nebylo dost dobré, mě považovali za služku, která za ně má všechno vyřídit a hlídat, aby se náhodou někdo někam nezatoulal. Což se samozřejmě stalo a na agenturu přišla stížnost, že jsem si dovolila nechat jejich kamaráda bloudit Prahou. Že byl totálně namol a od party zdrhnul bůhvíkam, byla podle nich moje vina. Zlatí Angličané, řeknu vám. Těm se taky občas někdo ztratí, ale ostatní z toho mají legraci a uklidňují mě, že to je přece Jack, a Jack se ztrácí pořád a všude. A taky že jo. Sice to trvá až do druhého dne do odpoledne, ale nakonec Jack opravdu volá. Vesele vypráví, že se probudil s hlavou v cizím záchodě, a ptá se, kam že má přijít na pivo. 

Kudy táhnout tah?

Zlatým hřebem každé rozlučky je samozřejmě tah Prahou. Sestavit trasu je pro nás průvodkyně zásadní úkol. Chlapům se tam musí líbit, musí mít minimální možnost se někam zaběhnout, v podnicích je nesmí okrást, ale zároveň v nich musí utratit dost peněz, abych si přinesla domů nějakou výplatu. Já osobně bych někdy někoho ráda vzala do trochu míň profláknutých podniků, ale vláčet patnáct Angličanů na Žižkov, to bych si zadělala na průšvih a zůstala bez peněz. Tím pádem se většina tahů soustředí na podniky v centru Prahy, kde jsou na tyhle zábavy zařízení. Když říkám zařízení, tak tím myslím, že jim nevadí, když k nim přijde dvacet opilců v parukách, s nafukovací pannou a gumovým ptákem na čele. Asi si domyslíte, že jsem díky tomu prolezla podniky, kam bych asi sama nezabloudila. Hlavně různé stripbary a kluby s holkama. 

ČiliChili Všechno, co jsme milovali
Normální člověk o tom možná neví, ale stripbarů, podniků s holkama a obyčejných bordelů je Praze strašně moc. Existují ve všech variantách. Na jedné straně je prvotřídní podnik na Václaváku, kde si připadáte jako ve videoklipu Beyoncé. Všude chrom, samet a nábytek v bílé kůži. Krásné dámy se svlékají maximálně do spodního prádla, popíjí se šampaňské, pánové pokuřují doutníky. O pár bloků dál je ulepený pajzl, kde si nahé holky rovnou tahají chlapy nahoru na pokoj. 
Pak jsou taky podniky, které se specializují na divné věci. Ty jsou pro nás v kurzu, protože chlapi se navzájem hecují a chtějí uspořádat něco, co by jinde nezažili. Takže jsi v podniku, kde se na pódiu předvádí liliputka v latexu s hadem. Nebo Rolly Polly striptýz, kde se po nastávajícím ženichovi válí stopadesátikilová holka. Zvláštní je, že zatímco při plánování jsou všichni hrozně odvážní, na místě z nich to chlapáctví často vyprchá. Často se stane, že místo koukání na lesbišou sedí chlapi u stolu a povídají si se mnou. Říkám: „Hele, koukejte se na ty holky, ony se kvůli vám snaží,“ a oni, že je to nuda, že by šli radši někam do hospody. Zvláštní byl taky ženich, který se ve stripbaru uprostřed představení rozbrečel. Prý mu přišlo líto, že se takhle musí ta holka živit, a že by nesnesl, kdyby takhle dopadla jeho dcera. 

Vzpomínky

Moje průvodcovská kariéra trvala asi čtyři roky, což je takový průměr. Déle to vydrží jen holky, které se umí hlídat, po skončení oficiálního programu jdou domů a šetří se. Nebo třeba mají za muže manažera stripbaru a dělají to jako součást rodinného byznysu. Když je ti dvacet, tak to může být dream job. Chodíš kalit, útratu máš zdarma a ještě za to bereš peníze. Když ti táhne na třicítku, začne ti docházet, že s normálním fungováním, se školou nebo dalším zaměstnáním se tohle povolání nesnese. Fakt se těžko vysvětluje příteli, že od čtvrtka do neděle budu chodit s partou cizích chlapů po hospodách a stripbarech. A taky je čím dál těžší snášet kocoviny, být neustále ve střehu, na všechny milá, i když vodíš nějakou nesnesitelnou partu, třeští ti hlava a nejradši bys někoho zabila. Já si to užila, ale nechybí mi to.

ČiliChili Všechno, co jsme milovali
Teď když mě od posledního tahu Prahou dělí pár let, mi v hlavě zůstávají takové střípky vzpomínek. Vzpomínám si na zlatého kluka z Cape Townu. Měl dva metry dvacet, metrák a půl a byla s ním hrozná legrace. Když se opil, měl bohužel zvyk se svléknout, vylézt na bar a zpívat, což se vyhazovačům úplně nezamlouvalo. Nebo se mi vybavuje, jak mi ve čtyři ráno zvoní telefon a volá recepční z nějakého hotelu v Modřanech, že u nich v recepci spí Angličan, bez dokladů, bez peněz, a jediné, co má v kapsách, je papírek s mým číslem. Ráda bych zapomněla na partu nesnesitelně obtížných devatenáctiletých kluků, se kterými jsem protrpěla půl noci, načež jsem zjistila, že je měla vodit úplně jiná průvodkyně. Na chlapa, co na začátku večera dělal milionáře, druhý den se probudil a zjistil, že mu zůstalo v kapse pětikilo. Kupodivu si nevzpomínám na žádný opravdu velký průšvih. Nevím přesně, čím to bylo. Asi tím, že ženská v nadrbané partě působí jako zklidňující element. Zvlášť u Angličanů, ve kterých kupodivu asi pořád přetrvává něco z gentlemanské tradice. Ve smlouvě mám navíc jasně uvedeno, že když nastane situace, kterou přestávám zvládat, tak můžu odejít. Nemusela jsem se tedy bát, že budu muset roztrhávat rvačku nebo se prát s opilcem, který si na mě bude něco dovolovat. Tuhle pojistku jsem naštěstí nemusela nikdy použít. Největší problémy vznikaly z toho, že nakalení Britové jsou pros­tě hluční a rádi skandují. I když je třeba pět odpoledne a zrovna sedí na večeři na zahrádce luxusního hotelu uprostřed města. 

Las Prahas

Když jsem se o svém průvodcování bavila s kamarádem, tak mi vyčetl, že kvůli lidem, jako jsem já, má Praha pověst města, kam se jezdí za laciným chlastem a holkama. Já ten pocit nemám. V naší firmě bylo zvykem nechat si od každé skupiny napsat hned na místě hodnocení. Je to takové opatření, abychom měli důkaz, že se jim tu líbilo, protože se stává, že zpátky v Anglii se s kocovinou dostaví pocit provinilosti a někteří jedinci mají tendenci ho svalovat na průvodcovské služby. No a z těch hodnocení mám dodnes hezký pocit. Píšou, že je tu super kalba, ale taky že je Praha krásné město, že jsou tu fajn lidi a že se budou vracet. S hodně klienty jsem se opravdu znovu viděla, buď v Praze, nebo v Anglii, tentokrát i s jejich manželkami nebo přítelkyněmi. Žádná z nich se mě nikdy nezeptala, co ten její vyváděl. Jak jsem říkala, rozlučky jsou v Anglii kult. Účelem je si naposled užít šílenou noc. Ženich mi často říkal, že má od nastávající výslovně povoleno dělat si, co chce, jen když se v pořádku vrátí a ona se o tom nikdy nedozví. Co se stane v Praze, v Praze taky zůstane. 

AddThis
0 comments

Čumenda

Trofeje

Jen máloco vzbudí takové emoce jako chlápek v maskáčích, který se na fotce zubí nad hřívou zastřeleného lva. Francouzský fotograf Pierre Abensur se rozhodl tématu lovu dlouhodobě věnovat. Už deset let zachycuje kontroverzní nadšence s jejich vycpanými úlovky. Vezme je zpátky na místo činu a ukazuje světu ve slavnostních šatech, jako se kdysi malovali panovníci a jejich trofeje. „Většina podobných fotografií vzniká v trofejních místnostech, kde lovci vyprávějí, co zažili. Já s nimi ale podnikl pouť – tam, kde se to všechno odehrálo,“ říká Pierre. Výsledek je fascinující.

Kácíme modly

Když mají vaše děti v těle buňky cizího chlapa

Těhotenství je fascinující proces nejen pro rodiče, kteří tapetují zdi svých facebookových přátel ultrazvukovými portréty prvně žužlaných palečků. Aby se plod vůbec mohl vyvíjet, musí lidské tělo překonat spoustu překážek. Třeba vyměnit si s matkou kvanta buněk, které nachytala bůhvíkde.

Podobné články: Reportáž

2018 | 8 | Chodiči

Kosení Pražáků

Nedávno mi bývalý spolužák tvrdil, že by se v Praze ukousal nudou. Prý tu lidi jen sedí v práci nebo v zácpě na magistrále. To je samozřejmě nesmysl, protože v naší Matičce měst se dá zažít úplně všechno. Třeba vyrazit za kuropění žnout otavu.

2018 | 5 | Ti druzí

Mrkání zakázáno!

3, 2, 1… zápas začal. Držel jsem víčka zoufale od sebe, procházel hrůzným peklem, ronil krev, pot i slzy a… po 21 vteřinách jsem mrknul. S posměchem opouštím kolbiště hned v prvním kole. Do světového rekordu 1 hodina a 58 minut bez mrknutí mi na Mistrovství světa v zírání přeci jen pár chvil zbývalo.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Poníci na Jižáku

Na hlubokém Jižáku je k vidění leccos a zdejší peneři jen tak kvůli něčemu obočí nezvednou. Když ale po eskalátoru metra Háje vyjede elfka v loveckém hábitu a s mečem na zádech, zástup cestujících na zastávce se přece jen zavlní. Tauriel si prostých smrtelníků nevšímá. Přičísne průvanem rozcuchanou růžovou paruku a zamíří směrem, kterým ukazuje šipka s nápisem Modrá škola.
Google+