Téma

Proč se za volantem začneme chovat jako idioti?

V autě nadává každý a rozhodně na to nemusí řídit kamion. Řidičská zuřivost (řekněte to pětkrát rychle po sobě) je zvláštní fenomén, který bezesporu existuje. Nikdo ale přesně neví, kvůli čemu se ze spořádaných tatíků stávají pomatení agresoři, co s rudým zrakem vybržďují ostatní řidiče na dálnici. Pár podezřelých ale existuje:

AddThis

Stres

Možná máte řízení v krvi, couváte poslepu a čuráte benzín. Pilotáž auta je i přesto obrovsky náročná činnost. Vyžaduje zapojení všech smyslů, automatickou koordinaci spousty činností, neustálé sledování nevyzpytatelného okolí a předvídání činů neméně nevyzpytatelných řidičů. Při tom všem se podvědomě vyrovnáváme s tím, že jsme v potenciálně smrtelně nebezpečné situaci. Během řízení nám stoupá srdeční tep, svalové napětí, vyplavuje se adrenalin a všechny emoce díky tomu vnímáme silněji. Někteří odborníci, třeba John Bargh z Fakulty sociální psychologie na Yale, soudí, že nahromaděný stres a únava z řízení v nás postupně ruší schopnost racionálního uvažování a domýšlení důsledků našeho chování. Namísto něj nás za volantem ovládají instinkty, které si neseme z dob, kdy jsme museli ne­ustále bojovat o život. Prostředí plechové krabičky řítící se smrtelnou rychlostí uprostřed hordy anonymních mania­ků je prostě ideální prostředí pro to, aby v nás převládl primitivní opičák ovládaný pudem přežít. 

 

Nepsaná pravidla

Silniční provoz sice de iure řídí zákon, ale de facto si každý řidič vytváří pravidla svého řízení sám a vyhlášku bere v nejlepším případě jako návod. Problém je samozřejmě v tom, že každý má svá pravidla nastavená trochu jinak, takže zatímco vy jste ochoten jet v obci maximálně 55, někdo si to klidně stejným úsekem brousí sedmdesátkou. Když se na silnici potkáte, začnete nadávat oba. Ne proto, že jeden i druhý porušujete zákon, ale proto, že ten druhý porušil vaše nepsaná pravidla. 

Anonymní viníci

Auto zaujímá v našem životě zvláštní pozici. Na jedné straně je to velmi privátní prostor, který považujeme za svůj a jsme v něm často sami. Na druhou stranu v této uzavřené bublince vyrážíme do velmi veřejného a velmi interaktivního prostředí. Tím, že okolní řidiče nevidíme, neznáme jejich motivy a důvody, proč se chovají, jak se chovají, přidává se do mixu fenomén, kterému psychologové říkají deindividualizace. V 50. letech ho popsal Leon Festinger, psycholog působící na MIT. Při experimentech dokázal, že člověk má tendenci soudit daleko přísněji chování jedinců, se kterými se nedokáže identifikovat, a má také daleko menší zábrany jim ubližovat. Provoz na silnici je pro deindividualizaci ideální. Logicky vzato se kolem nás pohybují jedinci nám velmi podobní. My je ale vnímáme jen jako proud anonymních řidičů, kteří nám otravují život, a vůbec nám nedělá problémy přisuzovat jim výhradně negativní vlastnosti a jejich chování považovat za útok na nás samotné. Schválně si vzpomeňte, kolikrát jste vynadali z plna hrdla někomu, kdo vás zdržuje jízdou rychlostí pět kilometrů pod limit. Racionálně vzato je to opatrný řidič, díky kterému je na silnicích bezpečněji. Pro vás je to ale idiot, který neumí řídit, narušuje plynulost, ohrožuje nás na životě, nestihnete kvůli němu schůzku a vůbec, takový řepák má jezdit autobusem a nemotat se na silnici. 

Pocit, že nám něco brání v dosažení cíle

Jestli náhodou nepatříte k minoritě podivínů, kteří se na přecpané silnice vydávají pro potěchu z jízdy, tak za volant usedáte s jasně stanoveným cílem. Chcete se někam dopravit a s největší pravděpodobností máte na jízdu vyhrazený omezený časový úsek. Každé červené světlo, každý řidič, který jede moc pomalu, každá špatně označená odbočka je něco, co vám v dosažení toho cíle brání. Náš mozek funguje tak, že jakmile nám něco brání v dosažení cíle, tak se naštve. Čím důležitější je váš cíl nebo čím kratší dobu máte na jeho dosažení, tím je tendence naštvávat se na ostatní řidiče silnější.

AddThis
0 comments

Téma

Řidiči a muzika

Málo se to ví, ale dlouhou dobu bylo autorádio nejčastějším médiem pro poslech hudby. Producenti kvůli tomu ještě v 70. letech míchali nahrávky tak, aby zvuk co nejlíp vynikl v reproduktorech tehdejších bouráků (proto se dnes zdá, že v hudbě té doby chybí basy a zpěváci moc křičí).

Téma

Upocení a unavení týpci s hemoroidy

Když chcete zjistit něco o řidičích, zeptejte se na pumpě. My jsme našli pumpařku Jarmilu, co si navíc vzala kamioňáka.

Podobné články: Téma

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Kdo nerýpe, není Čech

Když byl v Parlamentu České republiky v roce 2001 projednáván „zahrádkářský zákon“, vystoupil v rozpravě Jiří Payne a zavzpomínal, jak provázel po republice návštěvu z USA a cestou projížděli kolem zahrádkářské kolonie. Hosta to zaujalo a ptal se, zda u nás mnoho lidí žije v takových slumech. Nedovedl prý pochopit, že pidipozemky se sflikovanými boudami nejsou sídliště živořících chuďasů, ale výsledek národní posedlosti stěhovat se o víkendech do zahrádkářských kolonií, rýpat se v zemi a na pěti čtverečních metrech pěstovat zeleninu.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Osobní ráj na dvaceti metrech čtverečních

David Macháč si zahrádky a zahrádkáře zvolil za téma svých fotografií náhodou. Nakonec se z jednorázového cyklu stalo dlouhodobé téma, které mu vloni vyneslo nominaci na Czech Press Photo.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Druhy zahrádkářů

Zahrádka je obrazem duše svého majitele, a protože je každý zahrádkář unikát, nenajdete dvě stejné ani v té největší kolonii. Pár základních druhů zahrádek a zahrádkářů se ale vysledovat dá.
COOKIES
Google+