Téma

Viděl jsem chlapa přeseknutého napůl

Radim Macoch si vlastní kamion pořídil před pětadvaceti lety. Zeptali jsme se, jak se tehdy jezdilo.
AddThis
  • Foto: Profimedia

Je nějaký rozdíl v tom, jak žili řidiči na cestách před čtvrtstoletím a dneska? 
No jéje. Pamatuju se, jak jsem z jednoho kastrůlku jedl i se v něm myl. To se s dneškem vůbec nedá srovnávat. 

Chápu. Sprchy tehdy na pumpách nebyly…
Ale byly. Jenže stály 5 marek. To bylo přes 100 korun, tehdejších. Tak jsem se radši umyl z toho kastrůlku. 

Takže jste jezdil hlavně na Západ? Na Východ ne? 
Do Ruska jsem se bál. Tam nebylo zázemí, servis, nic. A ztráceli se tam lidi. Ale zase za to byly super peníze. Člověk mohl klidně jet naložený jenom jednosměrně a vyplatilo se to. Já měl rodinu a nešel jsem do toho. On i ten Západ byl docela o nervy. Představte si mě, oslátko ze vsi, řidiče z JZD, jak jedu poprvé do Hamburku. Tam přístav jak dvě Prahy a já měl vykládat asi na 15 místech. Netušil jsem, kudy kam, a vykládal jsem to tři dny.

Proč jste s tím vlastně začal? 
Tehdy byl strašný hlad po dopravcích. Všechny továrny chtěly vyvážet, stačilo přijet před bránu a něco vám šouply. A mě vždycky lákalo jezdit na sebe. Majitelé dopravních firem se k řidičům často chovali jak hovada. 

Jaký pro to měli důvod? 
Vlastně se jim nedivím. Řidiči jim taky nic nedarovali. Pamatuju se třeba, že jsem nikdy na kamion nemusel oficiálně kupovat kola. Když jste měl u tiráku deset velkých kol, tak všechna dohromady stála třeba 200 tisíc. No a já přijedu na přechod, zastavím, začnu se bavit s chlapem z vedlejšího auta a on povídá: „Máš peníze? Chceš kola?“ A už mi valil dvě na korbu. Dal jsem mu šest tisíc a ještě slyším, jak vytáčí telefon: „Šéfe, jsem na přechodu, přes noc mi ukradli rezervy, pošlete někoho, ať mi je doveze.“ Za tři dny jsem se vracel bez nákladu a na tom samém přechodu na mě mávají: „No už na tebe čekáme. Chceš ještě dvě?“ Ty prachy zatím projeli v automatech. 

Nebál jste se na těch parkovištích? Neobtěžovaly vás třeba prostitutky? 
Ne, na parkovišti pořád někdo je, tam se nic neděje. Jednou mi na kabinu ťukal homosexuál, mluvil německy, nejdřív jsem netušil, co chce. Ale nechal se normálně v klidu vyhodit. 

Co je na té práci nejtěžší? 
Stálý stres. Dřív se taky přetáčely hodiny, člověk jezdil pořád, aby si něco vydělal. No a přitom víte, že řídíte obří zbraň, každá nepozornost se může vymstít. Viděl jsem děsný věci, třeba půlku chlapa, spodní, to bylo všechno, co z něj zbylo. Vezl traverzy, osobák před ním to zadupl, on to ubrzdil, ale ten za ním už ne. Traverzy byly naskládané na korbě v jeho výšce, posunuly se dopředu a zbyla z něj ta spodní půlka. A to je jen jedna z mnoha nehod, těch vysypaných aut byla kolem cest za ty roky kvanta. A i mimo to – bál jsem se, abych všechno správně vyfakturoval, proclil. Nikdy jsem si neužil žádnou dovolenou, protože jsem furt jenom myslel na to, jestli mám všechny papíry v pořádku. 

Je nějaký náklad, který jste fakt nerad vozil? Ty traverzy třeba? 
Ne. Nejhorší je papír. Velké role papíru, třeba dva metry čtyřicet vysoké, naskládané na výšku. Papír je takhle mnohem těžší než železo, těžiště máte extrémně vysoko, to jsem jezdil každou zatáčku krokem. Protože když se vám ty role na korbě posunou, tak vás nezastaví žádná svodidla.

AddThis
0 comments

Téma

Pokojíčky

kabina tiráku je řídicí věž celé soupravy, místo k bydlení i umělecký prostor vyjadřující osobnost řidiče.

Čumenda

Bitva o živobytí

Sledovat přijímací testy uchazečů o práci ve státní správě, to musí být tedy zábava, říkáte si asi. Fotograf Michele Borzoni si to neřekl. Proseděl v rámci projektu Workforce – Open Competitive Examinations hodiny na takových zkouškách s tisícovkami Italů, kteří touží po práci. Na snímcích přeplněných sportovních a koncertních hal je ale nejsmutnější to, co není vidět. Selekce odosobněných mas lidí, kteří nemají na živobytí, zato mají malou šanci uspět. V Itálii je nyní bez práce víc než 40 procent mladých lidí, takže boj o potenciální výplatu u policie, v nemocnicích nebo školách přece jen napínavý je. Jen málokdo se dostane do dalšího kola.

Podobné články: Téma

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Kdo nerýpe, není Čech

Když byl v Parlamentu České republiky v roce 2001 projednáván „zahrádkářský zákon“, vystoupil v rozpravě Jiří Payne a zavzpomínal, jak provázel po republice návštěvu z USA a cestou projížděli kolem zahrádkářské kolonie. Hosta to zaujalo a ptal se, zda u nás mnoho lidí žije v takových slumech. Nedovedl prý pochopit, že pidipozemky se sflikovanými boudami nejsou sídliště živořících chuďasů, ale výsledek národní posedlosti stěhovat se o víkendech do zahrádkářských kolonií, rýpat se v zemi a na pěti čtverečních metrech pěstovat zeleninu.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Osobní ráj na dvaceti metrech čtverečních

David Macháč si zahrádky a zahrádkáře zvolil za téma svých fotografií náhodou. Nakonec se z jednorázového cyklu stalo dlouhodobé téma, které mu vloni vyneslo nominaci na Czech Press Photo.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Druhy zahrádkářů

Zahrádka je obrazem duše svého majitele, a protože je každý zahrádkář unikát, nenajdete dvě stejné ani v té největší kolonii. Pár základních druhů zahrádek a zahrádkářů se ale vysledovat dá.
COOKIES
Google+